Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Podlipná (* 1939)

• narodila se 8. prosince 1939 v Hradci Králové

• z protektorátu si pamatuje bombardování a poslouchání zakázaného vysílání

• byla členkou Sokola

• vystudovala Střední pedagogickou školu a později Pedagogickou fakultu UK

• od roku 1958 do roku 1996 pracovala jako učitelka

• nebyla v komunistické straně, nesouhlasila s okupací v roce 1968

• po roce 1989 působila jako zástupkyně ředitele

• v roce 2024 žila v Újezdě nad Lesy

Doba temna. Tak vzpomíná Marie Podlipná na dobu Protektorátu Čechy a Morava, do kterého se manželům Pultarovým narodila 8. prosince 1939. První roky svého dětství trávila starousedlice z Újezdu nad Lesy v neustálém napětí. Jako dítě vnímala strach a nesvobodu třeba prostřednictvím povinného zatemňování.

„Jakmile se stmívalo, muselo se zatemnit, aby ani paprsek světla nepronikl ven. Komu to nepřiléhalo pořádně, tak po Újezdě chodili lidé s píšťalkou a upozorňovali, že něco není v pořádku,“ popisuje, že jedna z nejsilnějších vzpomínek na dětství je neustálá tma. „Dospělí byli smutní a zádumčiví. Aby se lidé nahlas smáli venku, to si nepamatuju. Na veřejnosti si víceméně šeptali,“ dokresluje obraz tehdejší doby. Na ulicích se sice šeptalo, ale z rádia malá Marie často slýchávala křik. „Strašně jsem se bála Hitlera, protože když mluvil v rozhlase, to nebyla řeč, to bylo hysterické řvaní. Ještě dlouho po válce jsem se bála, že Hitler odněkud vyleze,“ přiznává. Jako malá dívka s maminkou také zažila bombardování. „Jela jsem s maminkou k Chlumci nad Cidlinou a jely jsme přes Kolín. Najednou začaly houkat sirény a lidé utíkali do podchodu a do krytu. My s maminkou taky, jenže mě někdo porazil a já si pamatuju, jak mě lidé přeskakovali. Nakonec jsme do krytu nešly, zůstaly jsme na peróně, ještě s několika muži. Začaly padat bomby, svištěly naštěstí kolem nádraží, ne na něj,“ vybavuje si dramatické chvíle. Když nálet přestal a malá Marie s maminkou nastoupila do vlaku, po cestě k příbuzným sledovala zničené domy a krátery po bombách. To jsou vzpomínky, které z hlavy asi už nikdy nedostane.

Tatínek stavěl barikády

Její rodiče měli podle vzpomínek neustále „ucho na rádiu“ a malá Marie a její starší sestra moc dobře věděly, že o tom nesmí nikomu nic říct, protože za poslech cizího rozhlasu byl rozsudek smrti. „Vím, že to byl Jan Masaryk – Volá Londýn, anebo jsem tam slyšela ty kremelské zvonečky, to bylo vysílání z Moskvy,“ vzpomíná. Když pak přišel květen 1945, rodina Pultarova, stejně jako zbytek obyvatel bývalého Československa, slavila. „Bylo 1. května, tatínek s maminkou se objímali a tancovali po místnosti. Američané už byli v Plzni. Jezdila jsem k babičce do Hradce Králové, tak jsem znala vzdálenost na mapě. Odhadla jsem si, že tu budou co nevidět,“ vybavuje si. Američané ale stále nepřicházeli a až 9. května ji maminka budila s tím, že kolem jedou Sověti. V tu dobu už za sebou Pultarovi měli další děsivou zkušenost. Od chvíle, kdy v Praze vypuklo povstání, se v okolí hlavního města stavěly různé barikády. Stejně tomu bylo i v Újezdu nad Lesy. „Tatínek popadl pilu a sekeru a běžel stavět s ostatními. Celý den se nevrátil a k večeru přiběhla sousedka a spínala ruce, že tam všechny postříleli. Já byla k neutišení. Tatínek ale brzy k ránu přišel úplně zničený, že Němci postříleli úvalské občany a naši lidé se rozprchli do lesa,“ vzpomíná na to, jak Újezdští málem také přišli o život. O pár dní později už malá Marie ale v červené sukýnce a bílé halence vítala sovětská vojska. „Jeden ruský voják mě vzal do náruče, tiskl mě k sobě a stékaly mu z očí slzy. Já jsem mu je utírala a maminka mi později řekla, že mi říkal, že má doma taky takovou holčičku a že už ji tři roky neviděl. Já mu nerozuměla, ale byl to silný zážitek,“ vypráví.

Po období temna alespoň krátce vysvitlo slunce. „Hned po válce to bylo úžasné. Začalo se cvičit v Sokole, já tam chodila už od necelých šesti let. Maminka hodně veřejně pracovala, začala nacvičovat ochotnické divadlo a zvala tam různé významné osobnosti – přijel třeba tajemník Edvarda Beneše. Pak dlouhá léta psala i kroniku Újezda.“ 

Rok po konci války Marie Podlipná nastoupila do školy. Byla teprve ve druhé třídě, když se nad nově osvobozenou republikou začala opět stahovat totalitní mračna. „Pamatuji si moment na jaře v březnu 1948. Paní učitelka nepřišla do hodiny a pak přišla celá uplakaná. Doma jsem se dozvěděla, že zahynul Jan Masaryk. A pak už to bylo takové nedobré. V červnu 1948 se ještě konal všesokolský slet, a pak už to šlo všechno dolů,“ vypráví, jak se Československo pomalu dostávalo do nadvlády komunistů. Pamětnici nebylo ještě ani deset let a už zažívala druhý totalitní režim.

Uliční výbor nenechal sestru studovat

Československo potemnělo, podobně jako v době protektorátu. „50. léta byla hrůza. Začaly politické procesy v Maďarsku a pak zavřeli Miladu Horákovou. Pamatuji si, jak maminka říkala, že ji snad nepopraví, když protestuje celý svět. Ale bohužel k tomu došlo, byla to katastrofa. A brzy poté se to rozpoutalo proti Slánskému. Pamatovala jsem si, jak nám pan učitel říkal, že to byl nejlepší přítel Klementa Gottwalda. A on mu podepsal rozsudek smrti, což bylo hrozné,“ vzpomíná, jak jí to coby dospívající dívce nešlo na rozum. 

Pultarovi se kromě sledování politických procesů museli smířit i s finanční reformou, kvůli které v roce 1953 přišli o velké množství peněz. „Můj taťka pracoval v ČKD a v pátek odpoledne tam měli na návštěvě Antonína Zápotockého. Ten řekl, že měnová reforma nebude. Tatínek proto vyzvedl ve spořitelně 25 tisíc, protože jsme si chtěli nechat dělat nová okna. Byla to tehdy velká částka. A ta nám zůstala v sobotu doma, protože byla vyhlášena měnová reforma a ty peníze byly vyměněny jedna ku padesáti. Maminka se skoro zhroutila a pak začala pracovat,“ vzpomíná na to, že Pultarovým z 25 tisíc korun zbylo pouhých pět set.

Další rána byla, že uliční výbor nedoporučil jejich starší dceři studovat gymnázium. „Nějaká paní prohlásila, že moje sestra je dost zdatná, aby pracovala v JZD [jednotné zemědělské družstvo]. Ale její pan třídní učitel se za ni zasadil a ona mohla na jedenáctiletku. Na vysokou školu mohla ale zapomenout,“ vybavuje si, že ona měla o pár let později větší štěstí a mohla se vydat na Střední pedagogickou školu pro vzdělávání učitelů národních škol. Po absolvování v roce 1958 působila jako učitelka prvního stupně, nejprve v Trutnově. Po svatbě v roce 1961 se vrátila do Újezdu nad Lesy, kde od září 1964 učila český jazyk, dějepis a hudební výchovu na Masarykově základní škole.

S okupací soudný člověk souhlasit nemohl

V Újezdě ji také zastihla okupace vojsk Varšavské smlouvy. Tentokrát byl příjezd sovětských vojáků zahalen úplně jinou atmosférou, než jakou si pamatovala z května roku 1945. „Byl to strašný kontrast. Kolem půl osmé ráno jsem běžela nakoupit a všude byly tanky a vojenská auta. Tak jsem šla k vojákovi, který stál u auta, a ptala jsem se ho, proč přijeli a co tu chtějí. Že je tohle naše země. Strašně jsem se zlobila. On měl v ruce samopal a pořád ho proti mně zvedal. Mně bylo v tu chvíli jedno, jestli mě zastřelí. Ale pak jsem si uvědomila, že mám dvě malé děti. Tak jsem mu řekla, že budou za tyto činy potrestáni, a odešla jsem,“ vybavuje si 21. srpen 1968. Oproti plačícímu vojákovi v roce 1945 má úplně jinou zkušenost. Přitom si uvědomuje, že ani jeden z vojáků do Československa nepřijel na vlastní popud. „Byli to prostí lidé, kteří sem přišli. Nedělají to lidé, ale vlády,“ uzavírá vyprávění o okupaci.

Po ní jako každý zaměstnanec musela projít prověrkou. „Měli jsme schválit postup Sovětského svazu a uznat kontrarevoluci. Vyhnula jsem se tomu tak, že jsem řekla, že máme pěkný vztah k obyčejným lidem ze Sovětského svazu. Protože před srpnem jsme ve škole hostili 40 učitelů z Balašichy, kteří byli velice příjemní,“ vybavuje si svoji obhajobu před komisí. Balašicha bylo město nedaleko Moskvy a újezdská škola si tamější ústav vybrala k družbě. S okupací vojsky ale Marie Podlipná souhlasit nedokázala. „Řekla jsem, že s tím, že sem přišli a co po nás chtěli, asi žádný soudný člověk souhlasit nemůže. Podívala jsem se po komisi a oni sklopili oči. Tak jsem prošla,“ shrnuje stručně. Komunisté ji dokonce nechali dostudovat dálkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na újezdské škole učila i v době sametové revoluce.

Chtěli ze mě udělat ředitelku

„Na Albertově jsem nebyla. Měli jsme tehdy zrovna sraz spolužáků. Dva z nich přišli pozdě a říkali, že byli na Albertově a bylo to skvělé, ale dál nešli,“ vybavuje si pátek 17. listopadu 1989. Ze školního srazu se vrátila nad ránem, proto se do Prahy o víkendu ještě nevydala, i když už se proslýchalo, co se na Národní třídě semlelo. „Ale od pondělí jsme jezdili každý den hned po vyučování na Václavské náměstí. Byla to ohromná nálada,“ popisuje revoluční dny. S kolegy na demonstrace sice jezdili, ale pořád se jich držely obavy, protože nikdo nevěděl, co bude. „Obavy nás pustily ve středu, když jsme viděli, jak se Jindřišskou ulicí na náměstí valí davy dělníků z ČKD. To už jsme viděli, že je to v pořádku,“ vysvětluje, že úleva přišla až ve chvíli, kdy komunistická strana ztratila podporu dělnické třídy. Demonstranti tušili, že mají vyhráno.

Revoluce se neděla jen v ulicích, pamětnice ji vnímala i v místě svého pracoviště. Lidé si uvědomovali, že komunisté nesmí setrvat v žádné z vedoucích pozic, které roky okupovali. „Svolali jsme schůzi a někteří se vyjadřovali: ‚Pryč s nimi!‘ A já jsem říkala, že snad nebudeme jako oni. Takže odvety na naší škole nebyly, ale nějaká změna musela nastat. A jelikož já jsem byla jediná předsedkyně odborů na obvodě, která nebyla v komunistické straně, tak mě půl roku přemlouvali, abych dělala ředitelku,“ vzpomíná na 90. léta. Pamětnice už ale měla jen pár let do důchodu a na tak vysokou funkci se necítila. Kývla proto na roli zástupkyně ředitele, ve které setrvala až do svého odchodu do penze v roce 1996. Školy se ale nedokázala vzdát až do roku 2007, dokdy s přestávkami stále aktivně učila. Nyní (2024) si užívá důchodu, vnoučat a pravnoučat. V roce 2024 žila v Újezdě nad Lesy.