Hana Plicková

„Na vysoké škole jsme s kamarádkou jely na koncert, který byl v Karlových Varech. Byl to koncert Pražského výběru. Tehdy zrovna Pražský výběr, kapela s panem Kocábem, tak on vlastně jim asi vadil. Nevím, jak je možné, že měli pocit, že tahle hudba je toxická, když to byla hudba pro mladý, normální rock. No a my jsme tenkrát s tou kamarádkou jely do těch Karlových varů. No a když ten koncert skončil, tak jsme šli [s ostatními] na nádraží a jeli jsme do Ústí nad Labem zpátky do školy. A v tu chvíli nás nechali nastoupit do toho vlaku a v tu chvíli obstoupili opravdu každý vchod, prostě aby nikdo nemohl ven, tak lidi od policie... a byli tam se psy. To znamená, aby nikdo nemohl z toho vlaku uprchnout. S tím, že šli vagon po vagonu a legitimovali nás. Tehdy neexistovalo, že by někdo mohl vyjít bez občanského průkazu. To znamená, my jsme ho museli mít, to byl prostě trestný čin, když jste vyšli bez občanky. Takže oni nás zlegitimovali a pamatuji si, a to mě tenkrát mrzelo s tím, že chtěli vědět, kdo na tom koncertě byl. A s tím, že samozřejmě jsem byla na vysoký škole, tak když nás legitimovali, tak řekli, že budeme mít problémy ve škole. A ta jedna holčina, cizí, která byla v tom vagonu, tak říkala: ‚Já vám tu občanku nedám, já ji nemám.‘ A ten policista nebo ten policajt na ni začal řvát: ‚Ty mi tady nebudeš říkat, že to nemáš, že mi ji nedáš.‘ A ta moje spolužačka, taky se jmenovala Hanka, tak ta řekla: ‚Proč na ni řvete? Proč na ni řvete, co si to dovolujete?‘ A on jí řekl: ‚Ty krávo, krávo blbá, co ty mi tady...!‘ A vzal ji za vlasy, vytáhli ji z toho vagonu a tam jí vyhrožovali, že ji zmlátí, jestli nebude držet hubu. A jestli se jí to nelíbí, že si může jít taky sednout, a podobně. No a samozřejmě že bude mít problémy ve škole a podobně a podobně. Takže to si pamatuju do dneška a bylo to něco hrozného, protože jsem si říkala, jedeme za kulturou, koncert skupiny, a je to, jak říkám, pro ně to bylo něco jako protistátní. Prostě se tak chovali k nám a vesměs jsme byli mladý lidi, to znamená patnáct let, až já nevím, prostě mladý lidi, který jeli jenom za kulturou.“

„Tenkrát v té době jsem byla u babičky. Bylo to v Dolním Jiřetíně, to město už, městečko, už dneska neexistuje, protože dneska jsou to doly, muselo ustoupit dolům. A byli jsme tam s bratrem, který je o sedm let starší. A vzpomínám si na to, protože to byl docela šok. Babička nás v ranních, brzkých ranních hodinách, ve čtyři hodiny ráno, zhruba tak nějak, vzbudila s tím, že řekla: ‚Děti, držte se, bude válka.‘ Obrovský strach v očích měla. A tenkrát vím, že mi jí bylo líto, protože skoro brečela. A šli jsme se podívat z okna a babička říkala, že se bojí, protože sama nevěděla, co se děje. A tam po silnici jel jeden tank za druhým. A když jsem se podívala na oblohu, tak to bylo, jako když rozfouknete odkvetlou pampelišku, bylo tam plno parašutistů, prostě plno padáků. Opravdu jimi byla pokrytá obloha, takže to byl takovej zážitek z toho dne, dalo by se říct.“