Michael Plátek

„[Dědeček] Měl vzpomínky především na Naivní divadlo, kdy ho zakládal, a hodně vzpomínal na cestu s Naivním divadlem do Ruska a Severní Koreji v padesátých letech. Odtamtud přivezli nádherný věci, jak loutky, tak různý vzpomínkový předměty. Z Číny, z té Koreji i z Ruska, dodneška to máme, takže to pro něj byl velký zážitek. Jeli vlakem tam a zpátky. Vůbec si nedovedu představit dneska, jak to všechno mohli přivézt tam i zpátky, ty loutkový divadla. Všechno. Tím vlakem ale jeli.“

„On [otec] si toho jako moc nevšímal, on říkal: ,Já byl kluk takovej do větru, jo, já jsem prostě lítal po Turnově, hráli jsme si s děckama, mě toho moc nezajímalo. U tatínka v dílně jsem měl svoji židličku tam u stolu, a kdykoliv jsem nebyl venku, tak jsem šel ke svému tatínkovi do dílny a tam na tu židličku jsem si sednul a už jsem odmalička od čtyř let dělal první knížky, tam už jsem se učil.‘ A vždycky říkal, že ho to hodně naučilo tý technice, detailu, že opravdu se naučil od toho dětství vytvářet svý věci do absolutního detailu. Takže když pak už přešel, když se u tatínka vyučil, už byl náctiletý a mohl přejít na střední školu, tak to měl jako mnohem jednodušší. Studoval střední školu grafickou v Praze a tam se, říkal, naučil nádherným způsobům knižní vazby, ale stejně v tu dobu ho bavil víc sport.“