Karel Petráň

„To už jsem byl ve věku mezi patnácti a osmnácti lety, kdy už jsem měl potíže v životě. V Budějovicích byly dva obory elektro – jeden s maturitou a jeden bez maturity. Mě pak šoupli do toho bez maturity. Když jsem přišel v Plzni ke zkouškám, ani jsem se nakonec nevyučil. Ke zkouškám jsem přišel v džínové bundě s americkou vlaječkou, dlouhými a vlasy a křížkem na krku. Řekli mi, jestli nevím, jak se chodí na zkoušky. Já jim říkal, že očekávám nějaké otázky, na které budu odpovídat, ale že jsem neočekával otázky na můj vzhled a oblečení. Řekli, že mám půl hodiny, ať se dojdu ostříhat, ty hadry ať si sundám a přijdu znova. To jsem samozřejmě nemohl udělat. Tak jsem jim řekl, ať si ten výuční list strčí někam, a šel jsem domů. Dopadlo to nakonec dobře, protože pak mě poslali montovat stožáry na pole. Všichni ze třídy byli za odměnu v Bulharsku na dovolené u moře, a já za trest montoval stožáry. V září tam za mnou přijel ředitel té školy a bez zkoušek mi předal podepsaný výuční list.“

„Bylo to tak, že jsem se spojil s nějakou Evou Vidlářovou, herečkou Divadla na provázku v Brně. Dělali u ní domovní prohlídku a našli u ní ten můj dopis. Nelitovali a jeli až z Brna do Stříbra, aby se mnou provedli výslech. Tam jsem se poprvé setkal s tím, že do té doby mi nikdo nic nenabízel, jakoby výměnou. Tehdy ale kapitán Skála z Brna mi nabídl, zda bych s nimi nechtěl spolupracovat, a že pak bych to měl bez problémů. Jinak, že ten spis na mě už je bohatý, že mě už jistou dobu sledovali, záměrně že mě nechávali na pokoji, aby měli více zmonitorovaných setkání. Prý to ale není žádný problém – to mi ještě nabízel tu cigaretu. Samozřejmě jsem to absolutně odmítl. Nikdy bych to nepřijal, protože bych zahodil celý svůj dosavadní život.“

„Člověk musí ten osud přijmout tam, kde je, takový, jaký je, a musí se umět pohybovat a být platný a bojovat tam, kde je. Není důležité, kde je. Proto jsem o modrou knížku nikdy neusiloval. Řekl jsem si, že půjdu na vojnu a bude tam zase spousta lidí a bude to příležitost. A to se mi také opravdu splnilo. Potkal jsem tam úžasné lidi. Potkal jsem tam lidi, kteří měli zájem o knížky, které jsem tam propašoval. Tahal jsem jim tam Exupéryho, oni se o to prali. V Písku na vojně jsem dokonce viděl film Malý princ. Bylo to pak zpracováno mnohokrát, já jsem viděl takovou nádhernou verzi, byl to asi francouzský film. Kupodivu jsem to tedy viděl na vojně. Ale co mě fascinovalo na té vojně a utvrdilo mě to, že jsem se rozhodl správně, bylo, že taková knihovna, jaká byla na vojně ve Vimperku, za socialismu v civilu nebyla. Tam byly takové poklady! Třeba celá sbírka prokletých básníků. Mohl jsem si tam vypůjčit Kerouaca a takové věci. Vůbec nechápu, jak to tam mohlo být. Dostal jsem se tam k takovým knížkám... Magnetické pole – byla nádherná, tehdy nesehnatelná kniha. Veškeří naši surrealističtí básníci – Jindřich Štyrský a podobné věci.“

„Ono to bylo tak, že na té vojně byli lampasáci, kteří byli úplná hovada. Pak tam byli ale i takoví, na kterých bylo vidět, že taky přemýšlí o životě a takových věcech. Jednou se mi právě stalo, že na tzv. bleším dnu vzali i mě. Já v té skříňce měl dokonce i magnetofon a nahrávky, které jsme o víkendech poslouchali. Oni z toho byli úplně hotoví. Měl jsem tam všechny ty knížky. Ten jeden rozpoznal, že jsou to všechno takové zvláštní knížky. Všechno mi zabavili, včetně magnetofonu. Nechal si mě předvolat politruk, byl to Slovák. Dodnes si pamatuji, že mi řekl, že kdyby věděl, co jsem za člověka a co tam mám za zakázanou literaturu, že bych skončil okamžitě v kriminále. Měl jsem jediné štěstí, že byl konec vojny. Mělo to pak ještě happyend. Když jsme odjížděli domů, šli jsme v civilu ve Vimperku na nádraží, přijel tam ten poručík Novák a ty knížky mi přivezl a řekl: ‚Opravdu velice zajímavé. Jsem rád, že jsem si to mohl přečíst.‘ Dodnes nevím, jak dalece to myslel upřímně, ale happyend to byl dobrý.“

„Člověk neviděl toho konce. Pořád nebylo k dohlédnutí, kdy tento režim skončí. Sice něco děláme, ale ten režim se z toho nehroutil. Naopak, každou chvíli někoho zavřeli, odvezli, vyhodili za městem. Bylo to těžké, nikam to nevedlo. Byl jsem čím dál zoufalejší. Pak naštěstí se začali lidé shromažďovat v Praze na různá významná data. Začalo to vždycky 21. srpnem. Probíhaly demonstrace na Václaváku. Tam jsem vždycky jezdil, nemohl jsem chybět nikde, protože mi připadalo, že se konečně něco děje. Že člověk může někde vyjádřit vzdor a že s něčím nesouhlasí. Jenže vás pořád kontrolují – kam jdete, proč tam jdete. Říkáte, že jdete na Václavák do Koruny na jídlo, ale za chvíli vám to už nikdo nevěří. Hlavně si to napíšou, a pak když zjistí, že jste tam na každé demonstraci, tak už mají jména a je to jasné.“