Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Petráň (* 1957)

• narodil se 19. května 1957, od dětství žije ve Svojšíně

• vyučil se elektrikářem

• pohyboval se v kruzích nezávislé hudební scény, undergroundu a disentu

• v 70. letech distribuoval Infochy, v roce 1989 podepsal Chartu 77

• byl členem Jazzové sekce, pořádal nelegální koncerty na Tachovsku

• od druhé poloviny 80. let se účastnil demonstrací v Praze

• byl vyslýchán s nabídkou spolupráce s StB, kterou odmítl

• v roce 1989 zakládal v tachovském okrese Občanská fóra (OF)

• v roce 1990 působil v občanské komisi, která prováděla čistky v SNB

• byl v republikovém výboru Křesťansko-demokratické strany, z níž po sloučení s ODS vystoupil, šel do komunální politiky

• v roce 2003 se stal starostou Svojšína

Rodina

Karel Petráň se narodil 19. května 1957 v Plané u Mariánských Lázní, ale od dětství žije ve Svojšíně v sudetské oblasti západních Čech, kam jeho rodiče přišli po válce za prací. Maminka pracovala v JZD, otec ve svojšínském dole Otto a oba zaměstnání i zvelebování skromného obydlí vyčerpávalo natolik, že nebyl čas angažovat se ve veřejných věcech. O to více se pak o dění ve společnosti zajímal jejich syn Karel, a to již od dětství.

Rebel od dětství

Do páté třídy navštěvoval malotřídku ve Svojšíně, pak měšťanku v Plané u Mariánských Lázní. Neměl to prý však ve škole lehké. Vzpomíná, že už od první třídy pochyboval o tom, co jim ve škole říkali o komunismu a socialismu, a učitelům pokládal nepříjemné otázky.

„Dodnes si pamatuji přesně, že nám učitel vysvětloval, jak to bude fungovat za komunismu, ke kterému dojdeme po fázi socialismu. Prý přijdeme do obchodu, kde budou bochníky chleba, a každý člověk už bude natolik ušlechtilý, že si vezme jen ten jeden bochník pro svou potřebu, a všechno bude fungovat naprosto perfektně. Já jsem o tom polemizoval, že se mi to nějak nezdá. Bylo to na dítě poměrně divné, že se zabývá takovými myšlenkami, a mnohdy to bylo považováno za drzost,“ vypráví pamětník.

Odmítal se také zapojit do Pionýra. „Nelíbilo se mi například, že tam někoho nutili oblékat si košili a šátek a nenechávali mu svobodu vlastního přemýšlení. Nikdy jsem tedy do těchto komunistických organizací nevstoupil, ani jako dítě.“

Autoritou pro něj byl farář, který působil ve svojšínském kostele. Fascinovalo ho, že tam je jiná atmosféra než ve škole a dozvídá se tam také jiné věci. „Chodil jsem sám dobrovolně na náboženství, hrdě jsem ministroval a jsem rád, že mi to rodiče nezakazovali a spíš mě tam možná posílali, přestože jejich vztah k náboženství byl trochu vlažný.“ Na náboženství ho velmi zaujalo přemýšlení o podstatě světa v širších souvislostech, na rozdíl od toho, co a jak se musel učit ve škole.

Jakožto hloubavé dítě, zvyklé naslouchat starším věřícím lidem, si vytvářel svůj pohled na svět a pociťoval odpor vůči všemu oficiálnímu, nerad se nechal manipulovat. To všechno předurčovalo jeho další životní směřování.

Rok 1968

V roce 1968 mu bylo jedenáct let. Mnozí věřili obrodným myšlenkám Alexandra Dubčeka, který se snažil komunistickou stranu reformovat a prosadit tzv. socialismus s lidskou tváří. Karel Petráň tomu prý ale díky farníkům příliš nevěřil.

Za srpnové okupace vojsky Varšavské smlouvy přijely tanky až do Svojšína na náves, protože nedaleko odtud, ve Stříbře, byla později vojenská základna.

„Vystoupili, na obrněném voze měli kulomet, kterým na nás mířili. Měli jsme z toho docela strach. Ptal jsem se ruského vojáka, proč sem přijeli a že se bojíme, jestli nám něco neudělají. Ten jeden voják sebral velký kámen a malý kámen, který položil na silnici a přikryl ho tím velkým kamenem. Říkal: ‚My bolšaja zemlja, vy malaja zemlja.‘ To si pamatuji, jako by to bylo včera,“ vzpomíná Karel Petráň. Zatímco ostatní děti si od vyjevených sovětských vojáků braly odznáčky a konzervy, k něčemu takovému se pamětník nesnížil. Raději sbíral různé tiskoviny a letáky, které se k nastalé situaci v zemi vyjadřovaly.

Málem se ani nevyučil

Uvažoval o tom, že se stane knězem, ale vůči tomu matka silně protestovala. Z kněžství sešlo v době, kdy zjistil, že se mu líbí dívky. Matka ho přihlásila na odborné učiliště elektro, kde ho přijali na obor bez maturity. Když pak v roce 1975 skládal v Plzni závěrečné zkoušky, vypadalo to, že kvůli svému rebelství zůstane jen se základním vzděláním.

„Ke zkouškám jsem přišel v džínové bundě s americkou vlaječkou, dlouhými vlasy a křížkem na krku. Řekli mi, jestli nevím, jak se chodí na zkoušky. Já jim říkal, že očekávám nějaké otázky, na které budu odpovídat, ale že jsem neočekával otázky na můj vzhled a oblečení. Řekli, že mám půl hodiny, ať se dojdu ostříhat, ty hadry ať si sundám a přijdu znova. To jsem samozřejmě nemohl udělat. Řekl jsem, ať si ten výuční list strčí někam, a šel jsem domů. Dopadlo to nakonec dobře, protože pak mě poslali montovat stožáry na pole. Všichni ze třídy byli za odměnu v Bulharsku na dovolené u moře a já za trest montoval stožáry. V září tam za mnou přijel ředitel té školy a bez zkoušek mi předal podepsaný výuční list.“

Nezávislá hudební scéna

V sedmdesátých letech se díky faráři Brtvovi dostal k věřícím z Prahy, kteří ve Svojšíně zahráli novou rockovou křesťanskou píseň na elektrické kytary, něco dosud nevídaného. „V Praze v kostele na náměstí Jiřího z Poděbrad jsem pak byl na rockových mších a jako kluk z vesnice jsem z toho byl u vytržení. Začal jsem dávat dohromady církevní uskupení a hráli jsme na faře. Přitáhlo to mladé lidi zpátky do kostela. Založil jsem ale i civilnější kapelu Rach,“ vypráví pamětník, který si tehdy v kostele zahrál také po boku budoucího plzeňského biskupa Františka Radkovského.

Vedle hudby se stále více zajímal o politiku a vyhledával přátele podobného ražení, s nimiž by mohl diskutovat. Seznámil se s Petrem Cibulkou a přes něj se dostal i k nelegální zahraniční literatuře a k široké hudební nezávislé scéně, především punkovým kapelám a dalším, které nemohly oficiálně vystupovat.

Začal se podílet na distribuci nezávislé literatury a hudby. Shromažďoval a po večerech na psacím stroji s kopírákem přepisoval texty kapel a příběhy hudebníků. Na kazety pak kopíroval hudbu ze zahraničí a šířil ji mezi fanoušky. Samozřejmě nechyběl na pražských černých burzách gramodesek, které mnohdy rozehnala SNB a desky zabavovala. Sám, jak říká, kromě dechovky poslouchá všechno, od vážné hudby po nejtvrdší rock. Jeho parketou jsou ale zahraniční kapely šedesátých a sedmdesátých let. „Šíření zahraniční a nelegální hudby mě strašně naplňovalo, protože už to nebylo jen mluvení o něčem, ale byla to konkrétní práce, která měla smysl,“ říká Karel Petráň.

Vojna

Vojna, na kterou nastoupil v roce 1976, jeho aktivity na dva roky značně utlumila. Na rozdíl od některých vrstevníků se jí ale nesnažil vyhnout. Protekční modrou knížku považoval dokonce za zbabělost.

„Člověk musí osud přijmout v tom místě, kde zrovna je, a musí být platný a bojovat tam, kde je. A není důležité, kde je. Jestli v civilu nebo na vojně. Proto jsem o modrou knížku nikdy neusiloval. Řekl jsem si, že půjdu na vojnu, kde potkám zase spoustu zajímavých lidí, a bude to příležitost. A to se mi také opravdu splnilo,“ vypráví Karel Petráň. Sloužil v Písku a ve Vimperku. Díky tomu, že uměl výborně morseovku, byl na poddůstojnické škole, a jak říká, dostal se tam k inteligentnějším lidem.

„Měli zájem o knížky, které jsem tam propašoval. Kromě toho, takovou knihovnu, jaká byla na vojně ve Vimperku za socialismu, jsem v civilu neviděl. Tam byly takové poklady! Třeba celá sbírka prokletých básníků. Mohl jsem si tam vypůjčit Kerouaca a takové věci. Surrealistická kniha Magnetické pole, tehdy nesehnatelná kniha. A dále všichni naši surrealističtí básníci – Jindřich Štyrský a podobně. Takže na vojnu vzpomínám rád kvůli těm zajímavým lidem a těmto zážitkům a na těch pár blbců, kteří tam dělali zle, si už ani nevzpomenu, protože pro mě nebyli důležití,“ říká pamětník.

Infochy a Charta 77

Po návratu z vojny se dozvěděl o Chartě 77. Nechával si posílat Infochy (věstník Informace o Chartě 77, pozn. ed.) a šířil je dál. Chartu 77 však dlouhá léta nepodepsal, protože to v té době pro něj nebylo důležité. Za důležitější považoval šíření Infochů. V té době se také oženil, věnoval se rodině a tři roky stavěl dům. Na počátku osmdesátých let se stal členem Jazzové sekce a snažil se její aktivity přenášet z Prahy na venkov, do Svojšína, na Plzeňsko. Ve Stříbře dali dohromady s Petrem Kahovcem desítku lidí, scházeli se po bytech, pořádali ve stodole koncerty, například kapely Vrozená vada ze Žatce. Šířili nahrávky na kazetách a pořádali happeningy.

Osmdesátá léta, demonstrace v Praze

Jak říká, osmdesátá léta byla z politického hlediska ubíjející, konec režimu v nedohlednu. Velkou nadějí a vzpruhou však bývaly od jejich druhé poloviny demonstrace v Praze. V té době již nepracoval na montážích, ale jako provozní v elektropodniku, a mohl si tedy organizovat pracovní plán podle svého. Na demonstracích měl konečně pocit, že se něco děje a může alespoň vyjádřit svůj protirežimní vzdor. „Jenže vás pořád kontrolují – kam jdete, proč tam jdete. Říkáte, že jdete na Václavák do Koruny na jídlo, ale za chvíli vám to už nikdo nevěří. Hlavně si to napíšou, a pak když zjistí, že jste tam na každé demonstraci, tak už mají jména a je to jasné,“ říká Karel Petráň. Opakované kontroly na demonstracích vyústily v to, že si ho vzal na starost příslušník StB, podle pamětníka se jmenoval Jaroušek. „Nesměl jsem v určitá data, kdy se obvykle demonstrace chystaly, jezdit do velkých měst. Nutili mě, abych podepsal, že nesmím do Prahy, do Karlových Varů, do Plzně. Byl jsem ale ochoten podepsat jen větu, kterou jsem tam připsal, že tento zákaz nebudu respektovat, protože jsem svobodný člověk,“ říká pamětník. Na konci osmdesátých let už mu množení a šíření samizdatu nestačilo a projevoval se stále otevřeněji. Kromě toho, že nosil provokativní tričko s nápisem Charta 77, chtěl v roce 1988 například aktivně přispět k propuštění politických vězňů a přihlásil se k členství ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Místo odpovědi od lidí z VONS mu však přišlo předvolání k výslechu, kde nakonec padla nabídka ke spolupráci s StB.

„Bylo to tak, že jsem se spojil s nějakou Evou Vidlářovou, herečkou Divadla na provázku v Brně. Dělali u ní domovní prohlídku a našli u ní ten můj dopis. Nelitovali a jeli z Brna až do Stříbra, aby se mnou provedli výslech. Tehdy mi kapitán Skála z Brna nabídl, zda bych s nimi nechtěl spolupracovat a že pak bych to měl bez problémů. Jinak, že ten spis na mě už je bohatý, že mě už jistou dobu sledovali, záměrně že mě nechávali na pokoji, aby měli více zmonitorovaných setkání. Prý to ale není žádný problém – to mi ještě nabízel tu cigaretu. Samozřejmě jsem to absolutně odmítl. Nikdy bych to nepřijal, protože bych zahodil celý svůj dosavadní život,“ vzpomíná Karel Petráň.

V době demonstrací na výročí upálení Jana Palacha v roce 1989 podepsal podle svých vzpomínek v bytě Anny Šabatové Chartu 77. Na pozdější demonstraci 21. srpna 1989 ještě netušil, že za tři měsíce dojde k demonstracím finálním, které ukončí čtyřicetiletou totalitní éru.

Listopad 1989

Den 17. listopad strávil ve Svojšíně, kde se u něj v garáži na konci osmdesátých let scházela disidentská buňka. Mívali tam debaty, besedy, připravovali samizdat.

Večer 17. listopadu strávil v Plzni, kde se podle jeho vzpomínek u divadla sešla hrstka asi dvaceti lidí. Dnes s úsměvem vzpomíná, kolik lidí se později prohlašovalo za disidenty, kteří dělali revoluci. Pravda byla méně zajímavá – potvrzuje, že zatímco v Praze se demonstrovalo, na venkově šel život dál s klapkami na očích ještě dlouho poté. „Když jsem chtěl 27. listopadu spustit generální stávku, předseda fabriky bránil sirénu vlastním tělem, že něco takového nedovolí. Nechtěl jsem se s ním prát. Mnoho lidí vůbec nechápalo, o co jde, a měli pocit, že to, v čem jsme žili, je v pořádku. A mnozí to nepochopili dodnes.“

Karel Petráň v revolučním období zakládal Občanská fóra v celém tachovském okrese a vzpomíná, jak v podnicích chtěli na pracovištích vytvářet základní organizace OF v podstatě stejně, jako fungovaly základní organizace KSČ. To pochopitelně odmítal. Přicházela také první zklamání, například když padl pro něj absurdní dotaz: „My mladí komunisté bychom se chtěli stát členy OF, je to možné?“, a z vedení OF dostal překvapivou odpověď, že to v zásadě možné je. Respektoval Václava Havla a jeho dobře míněné heslo „Nejsme jako oni“, které bránilo vypořádat se s komunisty důkladněji, ale nepovažoval to za dobré řešení.

1990: občanské komise a prověrky příslušníků SNB

V roce 1990 působil v tachovské občanské komisi, která prověřovala příslušníky SNB a vydávala doporučení, zda mohou pokračovat v práci u policie. Pochopitelně se tak setkal i s několika příslušníky SNB, kteří buď jemu, nebo jeho kamarádům před revolucí ztrpčovali život. Nyní to byl on, kdo měl rozhodovat o jejich dalším osudu. Zpočátku svou práci v komisích považoval za záslužnou činnost, ale později pochopil, že je to spíše fraška. „Mnoho písemných materiálů o příslušnících SNB bylo už zlikvidováno nebo byly vybrakované. Nic se z nich nedalo vyčíst. Bylo těžké prověřovat někoho, koho jsme neznali. Znali jsme jen ty, kteří nás vyslýchali. Takže ke konci už bylo naše prověřování spíše jen formalita a stejně jsme se nedověděli, zda se někdo našimi doporučeními řídil. Myslím, že spíš asi ne a těch nejvýše postavených estébáků se naše prověrky nejspíše vůbec nedotkly.“

Vysoká politika – zkušenost i zklamání

Revoluce v roce 1989 znamenala důležitý předěl, za nímž měl boj za lepší společnost a život v ní pokračovat. Karel Petráň byl ve spojení s Václavem Bendou, který mu byl smýšlením nejblíže, a vstoupil do vznikající Křesťansko-demokratické strany, kde se stal předsedou západočeské organizace. V roce 1992 působil v republikovém výboru. Ve chvíli, kdy ale došlo ke spojení KDS s ODS, které si nepřál, z vysoké politiky odešel. Rozhodl se raději věnovat komunální politice ve Svojšíně, kde je od roku 2003 starostou.