„Předtím, pravda, jsme měli koncertování. Jedno je tam [ve svazku ,,Mlýn”], pak byla ještě další tři, která tam uvedená nejsou. Nebyli jsme tak dobře sledováni, to je jejich [StB] lajdácká práce. Ale potom jsme řekli, že je takový archivní dokument, přivezl to Evžen z Plzně. Tady je lidová hra barokní 'O komínku nakřivo postaveném', tak to zahrajeme. Jediné prostředí, které je větší než domácnosti, bylo u mě na mlýně. Takže jsem to samozřejmě rád nabídl, že to tam bude možné, nikoliv, že bych to tam organizoval, na to nejsem kompetentní, ani muzikant. Na mlýně jsme to provedli. Protože se tam sešlo vícero lidí, dvacet určitě, jak je uvedeno. Tak to proniklo do jejich kruhu [StB] a bylo z toho uděláno zakázané srocování. Teď jsem našel ve svých archiváliích, ve svém nepořádku pozvánku na ten koncert na mlýně. Takže doufám, že to obnovíme s jinou generací, protože už nás není mnoho, kdo jsme to zažívali. Z normální kulturní činnosti udělali, že skupině intelektuálů nebyla dostatečná stávající kultura a museli si vytvořit svoji. Samozřejmě. Gotická, renesanční a barokní muzika je dědictví a nevím, proč by bylo zločinem ji hrát nebo ji zkoušet. Nebo že by to byla protistátní věc? Kde to jsme? Dneska to doopravdy vypadá velmi směšně.“
„Ještě potom po válce. Táta samozřejmě nastoupil na Barrandově. Zřejmě se tam jako bývalý vězeň dobře zapsal. Dostal za úkol provést část odsunu. Někdo našel v Jizerských horách… tam jsou Nýčovy Domky, to byly takové dřevěné chaloupky, kde žili Němci. Tak jsme tam jeli jako první zájezd. Do budoucího rekreačního zařízení pro Barrandov. Samozřejmě v těch domečcích žily rodiny. Tak jsem viděl, jak si přinesli balíčky, zvážili těch dvacet kilo. Nalezli na tatrovku a odvezli je na nádraží, pak přijela tatrovka zpátky a odvezla další skupinu. Ten odsun se konal takhle měkce. Táta to nějak řídil, protože mluvil německy i česky, takže nebyl žádný problém v komunikaci. Pak jsme přišli do té jedné chalupy – tam čisto, vyrovnané hrnečky.“
„Měl jsem takový dvojstranný život. Doma jsem mluvil s matkou německy, venku na ulici jsem postupně získal češtinu. Byla taková jedna epizoda, když jsem získal zvláštní české slovo. Já jsem vždycky chodil na kopec, kde se jezdilo na sáňkách. Někdo mně tam občas říkal: ,Prosím tě, dej si nohy na trnož.´ Tak jsem je dal na trnož a jel jsem s nimi. Pak jsem trochu povyrostl, tak jsem si vzal sáňky z domova a jel jsem. Samozřejmě jsem dal poslušně nohy na trnož, jenomže dole na konci kopce byla ohrada, do které jsem narazil. Samozřejmě jsem si rozbil nos. Nějací dva kluci mě vezli. Ten jeden povídá: ,Co se na toho Němčoura nevykašleš?´ A ten druhý povídá: ,Ty vole, vždyť on má tátu v koncentráku.´ Takže jsem se dozvěděl slovo koncentrák. Ptal jsem se mámy, co to je. Máma říkala: ,Vždyť to znáš. To je Kacet.´ Když mluvili německy, tak se říká Kacet. Říkala: ,To je takový tábor.'“
Petr Pešek se narodil 26. ledna 1938 jako nejstarší syn Erharda a Emmy Peškových v Praze. Oba rodiče pocházeli ze Sudet. Otec Erhard Pešek se vyučil fotografickým laborantem a v Praze pracoval u Kodaku. Emma Pešková, rozená Wirknerová, byla v domácnosti. Když byly Petru Peškovi tři roky, otce zatklo gestapo za distribuci letáků a byl poslán do koncentračního tábora. Domů se vrátil v roce 1945. Petr Pešek se po válce vyučil dřevomodelářem ve smíchovské Škodovce. Později si při práci v pražském stavebním podniku dodělal jedenáctiletku a poté ho přijali na architekturu. Aby ji mohl studovat, vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), ze které v roce 1967 vystoupil. V roce 1969 získal místo památkáře v Českém Krumlově, kam se s rodinou přestěhovali. Během sedmi let v úřadu se stal pro své nesmlouvavé názory v oblasti ochrany památek nepohodlným. V roce 1976 z místa památkáře odešel a nikde nemohl sehnat zaměstnání, od roku 1977 působil jako svobodný umělec. Od svého příchodu do Českého Krumlova se stýkal s podobně opozičně smýšlejícími lidmi. Od 70. let se účastnil několika neoficiálních kulturních akcí v Českém Krumlově, z nichž několik uspořádali přímo u něj na Dobrkovickém mlýně. V roce 1989 vstoupil do Občanského fóra, aktivně se účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově. V 90. letech stál u založení českokrumlovské Střední uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České. V době natáčení (2023) žil se svou ženou Janou Peškovou v Českém Krumlově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
