Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Petr Pešek (* 1938)

• narozen 26. ledna 1938 v Praze

• v roce 1941 otce Erharda Peška zatkli za distribuci letáků a strávil čtyři roky v koncentračních táborech

• oba rodiče byli levicově orientovaní

• v 60. letech členem KSČ

• vystudoval architekturu

• v letech 1969–1976 pracoval jako památkář v Českém Krumlově

• od roku 1977 pracoval jako svobodný umělec

• v 70. letech se účastnil několika setkání neoficiální kultury v Českém Krumlově a na Dobrkovickém mlýně

• člen Občanského fóra v Českém Krumlově

• aktivně se účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově

V roce 1978 Petr Pešek spolu s několika přáteli založili v Českém Krumlově hudební skupinu Capela Quarta. Zabývali se tehdy gotickou, renesanční a barokní hudbou. Občas se sešli u někoho v bytě a zahráli si krátký koncert. Hráli tak, jak se „dříve v rodinách normálně hrávalo - třeba nějaký kvartet“, vysvětluje a dodává, že jejich sešlosti neměly žádné velké umělecké ambice ani nešlo o žádné záměrné politické provokace. Byla to jen zábava, způsob obveselení v šedivém normalizačním čase. Po pár koncertech si chtěli zkusit něco většího. V létě roku 1978 nazkoušeli první českou zpěvohru „Opera o komínku“ (1772). Hráli ji tehdy u Petra Peška na Dobrkovickém mlýně pro pár pozvaných. Opera se ale reprízy nedočkala. Všechny účinkující někdo udal, že si dělají legraci z dělnické třídy, a skupinu museli rozpustit.

Doma s matkou mluvil německy, venku česky

Oba rodiče Petra Peška pocházeli ze Sudet, matka Emma Pešková, rozená Wirknerová, z Karlovarska a otec Erhard Pešek z Liberce. Seznámili se v Praze v Dělnické tělovýchovné jednotě (DTJ). Pamětník zmiňuje, že byli oba již před válkou velmi levicově orientovaní. Erhard Pešek se vyučil fotografickým laborantem a poté pracoval v Praze u Kodaku. Emma Pešková byla v domácnosti. Ačkoliv měli oba českou státní příslušnost, mluvili spolu německy, protože matka, na rozdíl od otce, pořádně česky neuměla. „Měl jsem takový dvojstranný život. Doma jsem s matkou mluvil německy, venku na ulici jsem postupně získal češtinu,“ dodává Petr Pešek.

Českému slovu koncentrák nerozuměl

Když Erharda Peška v roce 1941 zatkli za distribuci letáků a poslali ho do koncentračního tábora, byly Petru Peškovi teprve tři roky. Nepřítomnost otce podle svých slov tehdy moc nevnímal. O tom, že je otec v koncentračním táboře, se dozvěděl později od kluků z okolí. Vypráví, že českému slovu koncentrák ani nerozuměl. „Tak jsem se ptal mámy, co to je. Máma říkala: ,Vždyť to znáš, to je Kacet. Takový tábor.‘“ Více mu k tomu maminka tehdy prý neřekla.

Otec synovi o svém pobytu v koncentračních táborech nikdy mnoho nevyprávěl. Část trestu strávil v Mauthausenu, kde pracoval v kamenolomu. „V Dachau dělal zřejmě dlouhou dobu zahradníka šéfovi koncentráku, takže dožívání tam nebylo tak problematické.“ Otec se vrátil z koncentračního tábora nedlouho po Pražském povstání. 

Na konci války si pro matku přišli příslušníci Revoluční gardy

Emma Pešková se po manželově zatčení dostala do složité situace. Aby uživila sebe i syna, musela do práce, nikdo ji ale zaměstnat nechtěl. Nakonec jí místo služky nabídl pražský malíř Richard Wiesner. „Pak nás taky poslal k dalšímu kamarádovi, ten se jmenoval Vobecký. Tam se mi ty jeho obrazy nelíbily, protože byly kubistické, což jsem nevěděl. Ale vůbec na mě nepůsobily příjemně,“ vybavuje si ještě dnes pamětník. Čas strávený u Vobeckých patřil k tomu příjemnému, co za války zažil. Skamarádil se s dcerou malíře Františka Vobeckého, často si spolu ve velkém ateliéru hráli. „Potom Emauzy dostaly zásah a tenhle barák ale taky. Myslím ale, že to Vobečtí přežili, protože byli na chatě,“ líčí osud rodiny pamětník.

Válku díky službě u pražských výtvarníků s matkou přestáli. Petr Pešek však nikdy nezapomene na den, kdy si pro matku došli příslušníci Revoluční gardy. Vybavuje si, že to bylo někdy v květnových dnech roku 1945. Nejdříve slyšeli, jak po ulici honí jakousi německou dívku. „Pak přišli k nám, že je máma Němka, ať jde dolů. Tak si sbalila nějaké ty dokumenty a požádala pana domácího, aby jí dosvědčil. Tak on šel s ní a přesvědčil je, že je táta v koncentráku. Takže jí zachránil život,“ vypráví pamětník.

Táta nás dost politicky mastil

Hned po návratu vstoupil otec Erhard Pešek do Komunistické strany Československa (KSČ), kde byl až do konce života. „Šel poměrně dost prudce nahoru. Jeden čas dělal kádrováka v investiční bance, takže to nebylo žádné malé ořezávátko,“ popisuje Petr Pešek a pokračuje: „Mě k tomu samozřejmě vedl taky a nebyl moc spokojený, že se do strany nehrnu.“ Jako dvacetiletý se s otcem o politice velmi často přel. Předmětem politických sporů byla mimo jiné i kultura: „Pro něho byla kultura nadstavba, marxisticky vzato, kdežto základnou byla výroba.“

Petr Pešek byl odmala výtvarně nadaný, po základní škole chtěl studovat malířství, s čímž jeho otec nesouhlasil. „Nedovolil mi, abych šel studovat malířinu. Říkal: ‚Malovat si můžeš, ale musíš mít nějaké řemeslo, které tě uživí,‘“ vysvětluje, proč po základní škole nastoupil do učení na dřevomodeláře ve smíchovské Škodovce.

Do KSČ vstoupil kvůli škole

V roce 1960 onemocněl na vojně zápalem plic a převezli ho do hradčanské nemocnice. Vypráví, že během dlouhé rekonvalescence koukal z nemocničního pokoje na Prahu, stále ještě poničenou nedávnou válkou, a přemýšlel, jak by mohl chátrajícímu, zničenému městu prospět. „Já jsem si říkal: ‚Já se sem musím vrátit, já musím něco pro tu Prahu udělat,‘“ vzpomíná a říká, že asi někdy v této chvíli se zrodila myšlenka, která ho poté již neopustila, myšlenka na studium architektury: „Já jsem od začátku věděl, že se budu zajímat o památky.“

Po vojně nastoupil do Pražského stavebního podniku už s jasným plánem – dodělat si jedenáctiletku a dostat se na architekturu. „Samozřejmě že jsem neměl nejlepší známky z večerní školy. Táta říkal: ‚Musíš do strany, jinak tě tam nevezmou.‘ Tak jsem šel do strany, abych se dostal na školu.“ V komunistické straně byl do roku 1967. Architekturu studoval s podporou Pražského stavebního podniku, byl tzv. vyslaný student – jak sám říká: „Byl jsem dělnický kádr.“

Problémový památkář

Po krátké praxi v Praze získal v roce 1969 místo památkáře v Českém Krumlově. Na starost dostal celý českokrumlovský a prachatický okres.

Ve své praxi památkáře odmítal necitlivé zásahy do rekonstrukcí, neopodstatněné bourání staveb, často trval na využití původních stavebních postupů, na zachování původních detailů na objektech a mnohém dalším. Díky tomu velmi záhy získal pověst problémového, nepohodlného památkáře. Vedoucího mu tehdy dělal major Trčka, o kterém Petr Pešek říká: „Předtím měl na starosti boletické vojenské území. Tak na penzi dostal funkci vedoucího architektů na památkách a vůbec tomu nerozuměl.“ Od počátku mezi nimi docházelo k nejrůznějším sporům. Petr Pešek stál pevně na straně ochrany památek v jejich původním tvaru, oproti tomu vedení spolu s odborem kultury obvodního národního výboru povětšinou preferovalo potřeby města – rychlost, jednoduchost a nízké náklady na rekonstrukce a realizace.

Pamětník zároveň dodává, že to v rámci komunistického Československa nebyl výjimečný stav, podobné zkušenosti zažívali jeho kolegové po celé zemi. „Když jsme se sešli s jinými památkáři, tak jsme všichni společně plakali,“ říká dnes s lehkou nadsázkou pamětník.

V roce 1976 se začínalo s přestavbou jižní strany náměstí Českého Krumlova. „Když rozbalili projekty, tak jsem hned říkal: ,Proč je tam tolik žluté?´ Žlutá, když je tam vybarvená, tak ta znamená bourat, červená – postavit nové, černá – nechat stávající. Trčka hned řekl: ,Pešek, chráníme jen fasády,´ což je povel nadřízeného, který se rovná porušení zákona, protože v zákoně o ochraně památek je psáno, že památkou je celé číslo popisné, i ty interiéry. A to mi stačilo. Už jsem toho měl dost, tak jsem dal výpověď,“ říká Petr Pešek a dodává, že někteří funkcionáři se tenkrát dost radovali.

Nikde ho nechtěli přijmout

Přiznává, že chvíli po odchodu z pozice památkáře nastaly složité časy. Zdálo se, že v Českém Krumlově nenajde uplatnění. Domluvená práce na okresním Stavebním podniku nedopadla, pravděpodobně dostali zákaz z obvodního národního výboru. Zájem o něj projevilo pouze stavební oddělení Státního statku Šumava, kde projektovali kravíny a jiné zemědělské objekty, což dělat nechtěl.

Jeden z přátel mu tehdy řekl: „Jsou tady věci, které jsou žádoucí, a pak jsou věci, které jsou nežádoucí. A mezi tím je dost velký prostor, abys měl co dělat. To je celkem dobrý recept, jak žít a nezašpinit se,“ a pamětník dodává, že po zbytek života se tím řídil. Od roku 1977 až do odchodu do důchodu pracoval jako svobodný umělec.

Jen se chtěli bavit po svém

Od svého příchodu do Českého Krumlova se Petr Pešek scházel s podobně opozičně smýšlejícími lidmi, s nimiž ho spojoval zejména zájem o kulturu. Na začátku roku 1978 společně založili hudební skupinu Capela Quarta, zabývali se barokní a renesanční hudbou. Bez velkých uměleckých ambicí a bez většího politického podtextu zorganizovali několik neoficiálních koncertů, které hráli po bytech pro pár pozvaných přátel.

Po pár koncertech si chtěli zkusit něco většího. Evžen Diviš, člen skupiny a českokrumlovský lékař, tehdy přinesl „Operu o komínku“ (před rokem 1772) od Karla Jana Loose. V létě roku 1978 ji skupina nazkoušela. Nedlouho předtím Petr Pešek koupil ruinu mlýna v Dobrkovicích, kterou poskytl divadelní produkci k dispozici. Představení odehráli pouze jednou pro 20 pozvaných přátel. Ačkoliv byla hra stará více než 200 let, navíc hraná v původním znění, skupinu někdo udal, že si dělají legraci z dělnické třídy, a spolek museli rozpustit. Petr Pešek si dodnes myslí, že je udal zedník, který bydlel naproti jeho mlýnu a který si obsah jednoaktovky vztáhl na svou osobu.

Svazek „Mlýn“

Skupina přátel kolem Petra Peška svými soukromými akcemi vyvolala zájem Státní bezpečnosti (StB). Nutno připomenout, že v období tvrdé normalizace – dva roky po procesu s Plastiky a rok po Chartě 77 k tomu stačilo málo. V červnu 1978 založila Státní bezpečnost na osobu Petra Peška svazek pod názvem „Mlýn“, odkazující k Dobrkovickému mlýnu. Příslušníci StB Petra Peška spolu s Evženem Divišem a Otou Kolonizcem považovali za hlavní organizátory neoficiálních akcí. Ve svazku všechny označují jako osoby, „které nemůže současná kultura uspokojit a hledají jakýsi nový, vyšší způsob kulturní konzumace. Převážná většina osob se vyznačuje svým negativním nebo nevyjasněným poměrem k našemu soc. zřízení.“ Dále se ve svazku uvádí: „Jejich činnost nabyla organizovaný a programový charakter, což odporuje kulturní politice KSČ.“[1]

Sám pamětník na výslech StB nikdy pozván nebyl, ale popisuje, že několik jeho přátel se kvůli představení dostalo do problémů. Jednu z hudebnic nechtěli pustit k maturitě, kamarád právník prý dostal pokárání od právnické komory. Dodnes se nad povahou jejich provinění pozastavuje: „Z normální kulturní činnosti udělali, že skupině intelektuálů nebyla dostatečná stávající kultura a museli si vytvořit svoji. Samozřejmě. Gotická, renesanční a barokní muzika je dědictví a nevím, proč by bylo zločinem ji hrát nebo ji zkoušet. Nebo že by to byla protistátní věc? Kde to jsme?“

Chtěl být stavebním restaurátorem, to ale nešlo

„To jsem byl rád, to jsem vlastně čekal,“ říká, když se dostaneme k listopadovým událostem roku 1989. Petr Pešek se aktivně účastnil sametové revoluce v Českém Krumlově. Vstoupil do Občanského fóra (OF), které se během prvních dní sametové revoluce zformovalo v bytě jeho švagrové, výtvarnice Vladimíry Konvalinkové. Spolu s dalšími členy OF se účastnil demonstrací na náměstí. Vypráví: „Do Občanského fóra jsem šel, protože to se mi zdálo být dobré, ale jakmile se začaly zakládat strany, tak jsem z toho okamžitě vypadl, z politiky. Protože jsem si myslel, že strany nejsou řešení.“

Petr Pešek v devadesátých letech stále pracoval jako svobodný umělec, se synem také založili stavební firmu KAST (Kamna a stavby), stál u založení Uměleckoprůmyslové školy sv. Anežky České a dva roky působil v Českém Krumlově jako městský architekt. „Hlavně jsem chtěl být stavební restaurátor. To mně ale nepovolili, protože stavby se nerestaurují. Dokonce jsme se ptali na ministerstvu kultury. Ne, stavby se nerestaurují, stavby se přestavují. Restaurují se akorát obrazy a sochy,“ říká i po letech s lehkým zklamáním v hlase.

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.