Jiří Pavlásek

„Pak jsem se na kolejích dozvěděl, že Václava Tučka pustili, ale Křístka a Másla nepustili, hned je šoupli do vazby. Nevím, podle čeho to rozlišili. Všechno to spočívalo v tom, že jsme údajně v hospodě na Novým Hradci, jmenovala se Odboj, že jsme pronášeli různé výroky proti státům socialistické světové soustavy, proti jejím představitelům, proti členům KSČ, a dokonce na mě měli, že jsem tam hrál a zpíval písničky emigranta Kryla. A to nejen tam, ale v hospodě Odboj, která byla blíže ke kolejím a na kolejích. A teďka mi četli výpovědi různých spolužáků, kteří moje hraní potvrzovali. Nakonec jsem přiznal asi tři písničky, ale takové ty, o kterých jsem si myslel, že nejsou proti nikomu a ničemu.“

„Přišli jsme na pokoj a tam dva hoši – dva kolegové, už tam byli a vyprávěli. Ten pátý furt ne a ne se vrátit. Přišel až někdy k ránu mezi čtvrtou a pátou hodinou šíleně zmlácen. Říkal, že to pěkně schytal. Jak nás po Václaváku hnali nahoru, nevím, v jakém hnutí mysli to vzal přes Václavák napříč, a to neměl dělat. Tam ho [příslušníci policie] rafli a zrovna ho strčili do antonu. Když byl plný, odvezli je do Krakovské ulice, kde je nějaká vyšetřovna, a tam jednoho po druhém vyslýchali – občanský průkaz atd. Při tom mu dali pár ran a nakonec ho propustili až v pět ráno a odtamtud až na Žižkov šel pěšky, poněvadž tramvaje už moc nejezdily. Tak jsme se tam sešli a ukazovali si rány.“

„Václavské náměstí vypadalo tak, že po celé délce v prostředku napříč stály obrněné transportéry, ale nikoliv vojska, ale policajti a milice. Postávali tam a lidi se trousili a čuměli. My se procházeli po Václaváku, šli jsme od [Paláce] Koruny směrem na roh Jindřišské [ulice], tak na rohu Jindřišské byli patnáctiletí kluci, kde byla hromádka chodníkových dlaždiček. Chytli je a začali je házet na policajty uprostřed náměstí. V tu ránu se policajti srotili a začali celý dav hnát zase zpátky ke Koruně. A tam jsme se v podstatě rozdělili. Já už byl jen s jedním kolegou, přilétli jsme na roh ke Koruně a tam stála barikáda a ta hořela. Říkal jsem si, že tady tudy nejdeme, vrátili jsme a šli proti davu zpátky a zatočili do Jindřišské, kde bylo takové podloubí budovy, která už dnes asi nestojí. Vlítli jsme do podloubí, tam bylo poměrně volno, a najednou zpoza sloupů vylítli milicionáři. Toho jednoho pamatuji, měl zuby asi jako já, tedy hrozně málo, a řval na mě: ‚A… vlasatci, vy už jste měli dávno sedět!‘ Měli dlouhý pendreky a začali nás mlátit. Kolega to dostal do hlavy, já přes záda. Tak jsme prchali Jindřišskou a tam byla zastávka tramvaje a jedna se zrovna rozjížděla. To byly ještě ty starý tramvaje, jak vlečňák měl uprostřed takovou tu plošinu.“