Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Pavlásek (* 1950)

• narozen 13. března 1950 v Praze, vyrůstal v Chotěboři

• v roce 1966 spoluzaložil rockovou skupinu The Gemini a působil i v dalších hudebních formacích

• stávku studentů proti okupaci zažil na ČVUT

• na demonstraci k prvnímu výročí sovětské okupace v srpnu 1969 čelil v Praze zásahu bezpečnostních složek a fyzickému napadení

• v roce 1972 ho zadržela Státní bezpečnost a stíhala ho za protisocialistické postoje

• ve vykonstruovaném procesu ho odsoudili k 12 měsícům nepodmíněně, které strávil ve věznici v Plzni

• v říjnu 1972 vyloučen ze studií na pedagogické fakultě v Hradci Králové

• v únoru 1973 se dočkal propuštění na amnestii

• poté se živil jako stavební dělník

• v letech 1990–1994 působil jako starosta města Chotěboř

• v roce 1990 byl soudně rehabilitován

• v roce 2024 žil v Chotěboři

V plzeňské věznici Bory si své tresty zkraje sedmdesátých let odseděli disidenti jako Rudolf Battěk, Petr Uhl, Jaroslav a Jan Šabatovi, ale i tehdy dvaadvacetiletý student Jiří Pavlásek. Vůči socialistickému zřízení se měl spolu s dalšími studenty provinit svými kritickými názory na vývoj v republice po okupaci v roce 1968. Státní bezpečnost jeho obžalobu založila na zpívání písní emigranta Karla Kryla na veřejnosti.

Bolševický První máj rozezněl big beat s anglickými texty

Jiří Pavlásek se narodil 13. března 1950 v Praze, ale jeho dětství a mládí se odehrávaly v Chotěboři na Vysočině, kam se jeho rodiče přestěhovali jen pár měsíců po jeho narození. Otec Miroslav, absolvent strojní fakulty ČVUT, získal zaměstnání ve Výzkumném ústavu svařovacích strojů v Chotěboři. Rodina se usadila ve skromném bytě se zahrádkou, o kterou se přijížděl starat děda z Prahy. Právě on se stal klíčovou postavou v době dospívání svého vnuka.

„Děda byl na komunisty pořádně nabroušený,“ vzpomíná Jiří Pavlásek. „Táta sice nebyl loajální, ale ‚držel hubu‘. Děda mi vyprávěl o svých zkušenostech z legií a nešetřil kritikou vůči komunistům. Dá se říct, že moje názory formoval hlavně on a později také táta.“

Navštěvoval devítiletku, Smetanovu školu, a poté složil přijímací zkoušky na místní gymnázium. Běžela šedesátá léta a československou mládež zachvátila beatlemánie. Na vlně západní hudby se vezla i menší města. V Chotěboři, jinak ospalém okresním městečku, vznikly první rockové kapely.

V roce 1966 založila skupina studentů gymnázia kapelu The Gemini. Jiří Pavlásek si nechal narůst dlouhé vlasy, což přitahovalo pozornost tehdejších pořádkových hlídek. Sestava kapely byla jednoduchá: za bicí usedl Oldřich Tomek, sólovou kytaru ovládal Josef Čermák, Jiří Pavlásek hrál na doprovodnou kytaru a baskytary se ujal Jiří Slavík. Repertoár tvořily písně Beatles, Rolling Stones, Petra Nováka i vlastní skladby.

„Paradoxní bylo, že jsme zkoušeli v pionýrském domě,“ usmívá se pamětník. „Museli jsme občas udělat úlitbu a zahrát na jejich estrádě. Pamatuju si, jak jsme vystupovali na Prvního máje. Představte si bolševický svátek a my tam zpíváme anglicky. Texty jsem se učil foneticky, protože anglicky tehdy nikdo pořádně neuměl.“

„Vlasatci, už jste dávno měli sedět!“ A pak nás začali bít

Kapela The Gemini zanikla v roce 1968, kdy členové odešli studovat na vysoké školy. Zbytek formace se přetvořil v kapelu Crossing Over, v níž společně působili Jiří Pavlásek a Jaroslav Hovorka.

O letních prázdninách roku 1969 se pamětník s Jaroslavem Hovorkou a dalšími přáteli vydal na čundr. Na zpáteční cestě je příslušníci Veřejné bezpečnosti varovali, aby se vyhnuli Praze, kde právě probíhaly demonstrace k prvnímu výročí sovětské okupace. Bezpečnostní složky potlačovaly protesty brutální silou. Přesto se skupina mladých rozhodla pokračovat do hlavního města.

Když dorazili na Masarykovo nádraží, ve vzduchu už cítili zbytky slzného plynu. Zvědavost je zavedla na Václavské náměstí. „Na rohu Jindřišské stála parta patnáctiletých kluků, kteří házeli kostky na policajty. Policajti se srotili a hnali dav zpátky směrem k Paláci Koruna,“ vzpomíná Jiří Pavlásek.

Na Příkopech zahlédli hořící barikádu a uvědomili si, že situace je vážná. Snažili se davu uniknout a zamířili do Jindřišské ulice. „Schovali jsme se pod podloubí, kde bylo zdánlivě klidněji, ale najednou se zpoza sloupů vynořili milicionáři. Jeden z nich zařval: ‚A... vlasatci, vy už jste měli dávno sedět!‘ a začali nás mlátit pendreky. Kolega dostal ránu do hlavy, já přes záda,“ popisuje Jiří Pavlásek.

Z chaosu se jim podařilo uniknout a tramvají se dostali na koleje na Jarově, kde si vzájemně ukazovali utržené rány. Chyběl jim však jeden člen skupiny – Jaroslav Hovorka. „Schytal to nejvíc. Policajti ho chytli na Václaváku a naložili do antonu. Odvezli ho do Krakovské, kde je nějaká vyšetřovna. Tam je vyslýchali, při tom ho párkrát uhodili, a pustili ho až k ránu,“ líčí pamětník. „Milicionáři byli surovější než policajti, nepochopitelné. A nejhorší na tom bylo, že proti nám stáli naši vlastní lidi.“

Obviňovali mě z hraní písní Karla Kryla

Po roce studia na ČVUT v Praze, kde zažil vysokoškolskou stávku proti okupaci, zanechal Jiří Pavlásek kvůli mizernému studijnímu prospěchu studia. Přihlásil se na pedagogickou fakultu v Hradci Králové na obor matematika a fyzika. Big beatu však zůstával věrný – pokusil se tu založit další kapelu, ale tentokrát neuspěl.

Na podzim roku 1971 Jiřího Pavláska a jeho přítele Václava Tučka pozval jejich spolužák Josef Tejkl na tajnou schůzku. V lese na okraji města jim sdělil zprávu, že Státní bezpečnost (StB) se začala zajímat o některé studenty fakulty. Tejkl měl informace od svého otčíma, který byl příslušníkem StB.

Vyšetřovatelé Státní bezpečnosti se podle archivních dokumentů (svazek arch. č. V-4629 HK) od listopadu 1971 do ledna 1972 zaměřili na údajné protisocialistické projevy studentů. Informace o dění na fakultě podával také důvěrník s krycím jménem „Sázava“ (obsaženo ve svazku arch. č. OB-350 HK). Na základě výpovědí ostatních studentů se StB rozhodla zahájit trestní stíhání čtveřice mladíků: Jiřího Pavláska, Jiřího Křístka, Václava Tučka a Jaroslava Másla, který byl synem bývalého děkana fakulty.

Dne 8. března 1972, na Mezinárodní den žen, si pro Jiřího Pavláska přišli příslušníci StB přímo na kolej. Současně zatkli i Křístka, Tučka a Másla. „Byl jsem na to nějak připravený, takže jsem u výslechu všechno zapřel,“ vzpomíná pamětník. „Pamatuju si, kdo mě vyslýchal – hodný a zlý policajt. Ten hodný byl nadporučík Krtička, který se později, v roce 1990, zastřelil. Nemůžu proti němu říct půl slova. Zato ten druhý, ten byl příšerný. Řval, bouchal do stolu, dělal strašné dusno. Drželi mě tam osm hodin. A to nebylo naposledy. Musel jsem k výslechům ještě dvakrát nebo třikrát. Pořád dokola to samé. Měl jsem kliku, že mě nevzali do vazby.“

Zatímco Pavláska a Tučka po výslechu propustili, Křístek a Máslo skončili v cele předběžného zadržení, kde čekali na soud. StB obvinila čtveřici z protisocialistické činnosti. „Údajně jsme v hospodě Odboj na Novém Hradci pronášeli výroky proti státům socialistického bloku a KSČ. Na mě navíc měli to, že jsem tam hrál a zpíval písně emigranta Karla Kryla,“ vypráví pamětník.

Pro mladého studenta se událost stala zásadní zkušeností. Režim se ukázal v celé své represivní síle, kdy stačilo několik písní a neformální debata u piva, aby člověk skončil jako nepřítel státu.

Potřebovali odstrašující případ

Okresní soud vynesl rozsudek, který později potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové. Předseda senátu JUDr. František Procházka udělil třem studentům nepodmíněné tresty za pobuřování: Jaroslav Máslo dostal 18 měsíců, Jiří Křístek 14 měsíců a Jiří Pavlásek 12 měsíců. Václav Tuček vyvázl s dvouletou podmínkou (celé znění rozsudku viz Dodatečné materiály).

„Rozhodnutí o trestech padlo ještě před soudním jednáním. Chtěli odstrašující případ, protože pedagogická fakulta jim dlouho ležela v žaludku,“ vysvětluje odsouzený student Jiří Pavlásek. Fakulta měla během Pražského jara v roce 1968 pověst progresivního centra. „Kantoři tehdy podporovali reformní křídlo KSČ. Po nástupu normalizace sice utichli, ale režim nezapomněl. Hledali způsob, jak zasáhnout, a náš případ použili jako záminku. Po procesu spoustu kantorů propustili.“

Jiří Pavlásek se o pozadí svého případu dozvěděl až po roce 1990, kdy mohl nahlédnout do spisů Státní bezpečnosti. „Zjistil jsem, že rozsudek už předem připravili na poradě krajského výboru KSČ s prokurátorem a soudcem. Bylo to celé řízené,“ říká.

Případ měl zřejmě zastrašit nejen studenty, ale i pedagogy. Jednalo se o ukázku síly normalizačního režimu, který netoleroval ani náznak odporu a využil jakékoli příležitosti k upevnění kontroly.

Věznění na Borech: „My političtí jsme byli něco jako šlechta“

Koncem července 1972 nastoupil Jiří Pavlásek k výkonu trestu v Hradci Králové. Odtud ho eskorta převezla do plzeňské věznice, na Bory, kam putovali i další dva odsouzení studenti, Jaroslav Máslo a Jiří Křístek. Na Borech pak poznal další politické vězně, kteří se stali prvními oběťmi normalizačních procesů.

Po příjmu ho zařadili na pracoviště přezdívané „mozaika“, kde vězni sestavovali drobné kachličky do šablon a připravovali je k exportu. „Měli jsme přesně stanovenou normu. Když jsme ji překročili, dostali jsme lepší příděly jídla, a dokonce i svačiny,“ vzpomíná Jiří Pavlásek, který si práci rychle osvojil a normy překonával.

Na volném komandu se setkal s Ivanem Binarem a dalšími členy divadla Waterloo. Ti byli odsouzeni za inscenaci Syn pluku, režimem označenou za protisovětskou provokaci. Jiří Pavlásek si uvědomoval zvláštní postavení politických vězňů. „Na nás si nikdo netroufal, ani bachaři. Měli jsme respekt, byli jsme něco jako šlechta,“ říká s nadsázkou. Zároveň připouští, že někteří kriminálníci se nechali přesvědčit ke spolupráci a donášeli na spoluvězně. Pamětník však nabídku ke spolupráci odmítl.

Po třech měsících věznice zřídila speciální oddělení pro politické vězně. Podle Jiřího Pavláska šlo o protiprávní krok, protože v něm platil přísný vazební režim. Vězni trávili celé dny na jedné cele, kde nejen žili a spali, ale také pracovali – kompletovali kovové předměty, například zavírací špendlíky. Platila zde tvrdší norma než na předchozím pracovišti. Spoluvězni Jiřího Pavláska byli doktoři Zdeněk Vašíček nebo Zadina a také Jan Šabata, který dostal 30 měsíců za roznášení letáků.

„Rozuměli jsme si. I když byli proti bolševikům, byli to levičáci. Přemýšlel jsem, že asi něco není v pořádku, když tu sedí. Nás pravičáky snad záměrně rozházeli, abychom neseděli spolu,“ směje se pamětník nad složením cely. Přiznává, že si díky své přizpůsobivosti na vězeňský režim dokázal zvyknout. Mnohem horší bylo období výslechů před nástupem trestu. „Ve vězení už jsem věděl, kdy mě pustí. Při výsleších jsem netušil, co bude. Snažili se z nás udělat organizovanou skupinu, aby nám mohli přišít paragraf za rozvracení republiky, což znamenalo mnohem vyšší tresty,“ vrací se k nátlaku během vyšetřování.

Neměli odvahu naše vyloučení podepsat

Dne 23. února 1973 vyhlásil prezident Ludvík Svoboda amnestii při oslavách 25. výročí tzv. Vítězného února. Amnestie se vztahovala i na odsouzené studenty pedagogické fakulty. Jiří Pavlásek, značně pohublý po měsících strávených ve věznici na Borech, opustil bránu věznice v Plzni. Na tehdejším Gottwaldově nádraží se poprvé od soudního procesu setkal s Jaroslavem Máslem, který zde také skončil výkon trestu. Dalšího spoluodsouzeného, Jiřího Křístka, potkal na předem domluvené schůzce u lékaře, kde mohli mluvit bez přítomnosti dozorců.

Všichni čtyři potrestaní studenti dostali písemné oznámení o vyloučení z fakulty a žádný z nich se již ke studiu na vysoké škole za normalizace nevrátil. „Rozhodnutí podepsal profesor v důchodu, který na fakultě jen dosluhoval. Nikdo jiný neměl odvahu se pod to podepsat!“ kritizuje Jiří Pavlásek zbabělost tehdejšího vedení fakulty.

Před nástupem do vězení si našel práci jako stavební dělník v národním podniku Vodní stavby. Po svém propuštění se podnik přejmenoval na Metrostav a pamětník v něm pokračoval jako dělník v Praze. Ani tam však neunikl střetu s tehdejší normalizační realitou. Na stavbách pracovali i vysokoškolští profesoři, kteří byli během normalizace vyhozeni z akademických pozic.

Jste blízko státních hranic, budete převelen

Aby se vyhnul povinné vojenské službě nebo si ji alespoň zkrátil, podepsal Jiří Pavlásek desetiletou pracovní smlouvu s národním podnikem Energovod Praha. Přesto mu Okresní vojenská správa v Havlíčkově Brodě odeslala povolávací rozkaz. Na konci září roku 1974 se tak musel hlásit u tankového pluku v Jindřichově Hradci.

Krátce po příjezdu ho v kasárnách navštívil příslušník královéhradecké StB Baudyš, známý z předchozích let. Ten se Jiřího Pavláska důkladně vyptával na Jiřího Křístka, který ho měl krátce před nástupem na vojnu navštívit v Chotěboři. „Zajímalo ho, kam ode mě pokračoval. Tvrdil jsem, že to nevím, protože mi to neřekl. Ve skutečnosti jsem to věděl – měl kontakty s disidentem Jiřím Müllerem,“ vzpomíná na dohled bezpečnostních složek.

Před Vánocemi přišel nový rozkaz. Pamětníka převeleli do kasáren v Přáslavicích u Olomouce. Důvodem pro přeložení se stalo jeho původní umístění v blízkosti státních hranic. S plnou polní nastoupil do Přáslavic a dokončil zde zbytek vojenské služby.

Protože v té době už založil rodinu, ještě na vojně sepsal výpověď u Energovodu a našel si práci v Chotěboři, kde probíhala výstavba sídliště. Přijal místo pomocného stavebního dělníka. V roce 1985 si dálkově dokončil stavební průmyslovku v Havlíčkově Brodě a později se stal stavbyvedoucím střediska.

Snažil jsem se o to, aby tu nevznikala nezákonnost

Informace o listopadových událostech roku 1989 postupně pronikaly z metropole do regionů. Na chotěbořském náměstí proběhlo několik shromáždění, kterých se Jiří Pavlásek aktivně zúčastnil. Po pádu komunistického režimu ho navrhli jako tajemníka a před komunálními volbami kandidoval na starostu města Chotěboř. Zastupitelstvo ho nakonec zvolilo do čela města, před sebou měl náročné období spojené s privatizací majetku.

„Jakmile vyšel první předpis o privatizaci, okamžitě jsem si nastudoval příslušné zákony a postupoval přesně podle nich. Přestože je za rok nahradily nové, vždy jsem se snažil prosadit to, co v tu chvíli platilo. Nechtěl jsem, aby vznikaly nezákonnosti. Když jsem viděl, co se dělo v padesátých letech, jak komunisti byli nedůslední. Nemovitost ukradli a nijak to ani neošetřili žádným soudním rozhodnutím. Takovéto ukradené nemovitosti se vracely nejjednodušeji,“ vzpomíná na první volební období.

Nikdo z fakulty se nám neomluvil

Jiří Pavlásek se ještě před svým zvolením zavázal, že na pozici starosty města setrvá pouze jedno volební období, a své slovo také dodržel. Po odchodu z funkce se věnoval soukromému podnikání a dál pracoval v oboru stavebnictví, kde působil jako vedoucí pracovník a soudní znalec. V roce 1990 proběhlo rehabilitační řízení a dostalo se mu odškodnění. Nicméně omluva ani nabídka dokončit studium na pedagogické fakultě nikdy nepřišly.

„Byl jsem už zvyklý na příjem stavbyvedoucího nebo starosty, takže mně to ani nijak nevadilo, že se škola neozvala. Co mě ale mrzelo, byla skutečnost, že se nám nikdo neomluvil. Chápu, že na fakultě už po revoluci pracovali jiní lidé, ale pořád šlo o tu samou instituci, která za naším vyloučením stála. Někdo si toho mohl všimnout a alespoň se nám omluvit,“ říká zklamaně Jiří Pavlásek.

Z odsouzených spolužáků se na fakultu vrátil pouze Václav Tuček, který získal učitelský titul. Později se stal pedagogem na základní škole ve Vilémově a následně pracovníkem Městského muzea v Chotěboři. Vášnivý odpůrce režimu Jaroslav Máslo se připojil k disidentské skupině, z níž později vzniklo Občanské fórum. Po revoluci se stal ředitelem okresní policie, ale v únoru 1995 po nemoci zemřel. Poslední z odsouzených studentů, Jiří Křístek, emigroval do Švédska.