plukovník v. v. Vladimír Palička

"Trošičku jsme se rozkoukali, já jsem vzal půdu a trošičku jsem lízl, políbil jsem půdu, protože jsem říkal, že jestli překročíme hranice, políbím půdu. Tak jsem splnil. Půdu jsem políbil a byl jsem označen jako našinec, takže jsem už měl dobrou náladu."

"Doma se mluvilo výhradně česky! A nejenom to. Český jazyk se stále tradoval. I s přáteli jsme mluvili česky. Ve městě byla celá řada českých spolků – například Sokol, divadelní spolek a další. Já jsem do Sokola nechodil, ale hrál jsem fotbal za celkem dobrý klub. A do Sokola nechodil – věděl jsem, kde je sokolovna, ale tam jsem nazabloudil. Bližší pro mě byla ta kopaná. A pokud se týká těch spolků, chodili jsme do těch divadel, kde hráli naši herci české hry, a potom samozřejmě jsme chodívali do takových užších společenství, kde se četly české knihy, vyprávěly se – i třeba pohádky. "

"Dozvěděli jsme se spíše náhodou (neměli jsme ani rádio), že pravděpodobně budeme nastupovat do československé armády. To bylo naše přání. Zanedlouho jsem vstoupil do naší jednotky. A ani jsem jako pracovník na železnici nemusel být mobilizován do armády. Ale my jsme si s kamarády řekli, že půjdem do armády. Štáb jednotky byl v té době v Rovně, kde byl také prováděn nábor vojáků. Cestu do Rovna jsme strávili na tendru, to je ten vůz na uhlí za lokomotivou, protože Sověti nás nechtěli pustit do vlaku. Vydržet se to dalo, bylo to jen dvanáct kilometrů, ale jako železničáře nás to urazilo. Do armády jsem vstoupil v dubnu 1944."

"Za polské nadvlády bylo ve městě dost škol. Byla tam ukrajinská škola, polská škola, česká škola, židovská škola… prostě každý měl svou školu. Zajímavé bylo, že každý měl svoji ústroj – uniformu a čepici. Já jsem třeba nosil hranatou čepici po polském vzoru, protože jsem chodil do polské školy. Byla tam i dívčí a chlapecká škola. Dívky měly zelený opasek za čepicí, chlapci měli červený opasek za čepicí… prostě tam fungovaly také nejrůznější zvláštnosti. Dokud jsem chodil do školy, tak žádné třenice nebyly, protože v naší třídě byly zastoupeny všechny národnosti. Ač to byla polská škola, tak tam byli Ukrajinci, Rusové, Židi, Češi, Poláci… prostě, která národnost bydlela tehdy na Volyni, tak ta v té třídě byla. Dá se říct, že to byla internacionální škola. Samozřejmě, že jsme se porvali jako všichni mladí kluci."

"Když Sověti přišli, zanikla tzv. nacionální nevraživost, ale vznikaly zase jiné problémy. Řada Poláků byla odvážena do hloubi Sovětského svazu, kde měli obsazovat území a pracovat zde. Ukrajinci dostali velké slovo. Polská policie byla nahrazena sovětskou milicí, ve kterých bylo i dost Ukrajinců. Odsunováni byli i zámožnější a nacionálně smýšlející Ukrajinci, protože ani oni nebyli sovětské vládě příjemní. Stejně tak dopadli majetnější Češi. Počet odsunutých z našeho města byl poměrně značný. To bylo v roce 1942."

"Během nočního boje jsme dostali opět zásah. Já jsem tehdy tank řídil a nade mnou stál podporučík roty Romaný. Romaný byl zásahem zabitý. Střelec tanku byl zraněn na zádech a já jsem to dostal do hlavy, malé střepinky. Hrozně mě z toho bolela hlava. Dostali jsme zásah do místa, kde byly uloženy světlice. To nás vyhnalo z tanku, protože to si nedokážete představit, co dělá světlice, když začne hořet a lítá uvnitř tanku a nemá kam uniknout. Ten oheň se točil a my nevěděli, kam uhnout. Dostali jsme i další zásahy – kus stěny úplně chyběl. Další zásah byl do nádrže, ale naštěstí tam nebylo moc nafty. Tank byl nakonec i znepojízděn. Vyskákali jsme z tanku. Já jsem se snažil ještě vytáhnout velitele, protože jsem si myslel, že je jen zraněný. Ale jak jsem ho zvednul, spodní část jeho těla mi zůstala ležet na nohou. Ten zásah ho úplně přeříznul. Po výskoku z tanku mě nesnesitelně bolela hlava, ale musel jsem pryč. Blízko tanku stál dům, tak jsem tam běžel, ale byl tam i Němec, který mířil puškou ze dveří. Já ale myslel, že je to klacek, tak jsem tu pušku v běhu srazil. On dostal pažbou do tváře a já utekl za barák. Tím jsem si asi zachránil život. Za barákem byl ale další Němec, ale on neměl připravenou pušku. Tak jsme se podívali do očí a každej jsme vzali roha na jednu stranu. Pak jsem běžel pryč po louce až k příkopu, kde byli naši."

"My, co jsme pracovali na železnici, jsme se začali také podílet na odboji. Já osobně jsem spolupracoval s partyzánským oddílem. Moje činnost je popsaná v polské knize, která se v překladu jmenuje ‚Pro co zvonily kolejnice‘. Protože Němci měli nedostatek pracovník sil, sáhli po nás, mladých klucích z železničářské průmyslovky. U nás ve městě byla železniční křižovatka a byly tam asi čtyři výtopny lokomotiv. Tam jsem musel začít pracovat, mojí prací byla oprava lokomotiv. Když jsem byl na stroji a opravoval jsem ho, mohl jsem vidět mnoho z toho, co se dělo na nádraží – kam jedou vlaky, co vezou… O tom jsem potom informoval partyzánský oddíl."