Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Vladimír Palička (* 1923  †︎ 2012)

• narozen 27. 1. 1923 ve Zdolbunově na Volyni, kam přišli jeho prarodiče

• otec byl legionářem, poté pracoval jako železničář

• chodil do polské a pak do české školy, průmyslovou školu kvůli německé okupaci nedokončil

• v letech 1942–1944 pracoval jako opravář lokomotiv; spolupráce s partyzánskou skupinou

• v dubnu 1944 vstoupil do československých jednotek, zařazen k tankistům

• bojoval v dukelské operaci a ve Slezsku

• několik dní jezdil s obrněným vozem, pak dostal za úkol výcvik nováčků v Albertovci

• po válce zůstal v armádě, vystudoval školu v Sovětském svazu a dálkově Vojenskou akademii v Brně

• poté působil nejčastěji v technicko-pedagogických funkcích (tankové učiliště ve Vyškově, vojenská katedra Univerzity Karlovy, vyšší škola tankových důstojníků v Doksech, tankový výzkumný ústav v Doksech)

• aktivně se podílí na činnosti nejrůznějších spolků, především Československé obce legionářské

• Zemřel dne 14.12.2012 v Praze.

Dětství na Volyni

Pan Vladimír Palička se narodil na Volyni, kam přišli jeho prarodiče v polovině 19. století ze snadnějším živobytím a vyhlídkou lepšího života. „Moji prarodiče, alespoň podle slov mé prababičky, se živili opravou kočárů, tedy tím, co dělali už v Čechách. Dědeček ale brzy zemřel a tím to skončilo.“ Otec pana Paličky se narodil již na Volyni. Byl v legiích a po první světové válce pracoval v lokomotivním depu, kde strávil velkou část života. „A na Volyni jsem se narodil také já,“ říká pan Palička. Narodil se do železničářské rodiny v železničářském městě: „Je to okresní město a především město železničářů. Tady se křižují nejrůznější železniční tratě – ze severu na jih a ze západu na východ. Koleje rozdělovaly město na dvě poloviny. Přes koleje byl postaven velký most, který se hojně využíval.“

Před válkou chodil pan Palička do polské školy, protože oblast tehdy patřila Polsku. V té době bylo ve městě velké množství nejrůznějších škol: „Za polské nadvlády bylo ve městě dost škol. Byla tam ukrajinská škola, polská škola, česká škola, židovská škola… prostě každý měl svou škola. Zajímavé bylo, že každý měl svoji ústroj – uniformu a čepici. Já jsem třeba nosil hranatou čepici po polském vzoru, protože jsem chodil do polské školy. Byla tam i dívčí a chlapecká škola. Dívky měly zelený opasek za čepicí, chlapci měli červený opasek za čepicí… prostě tam fungovaly také nejrůznější zvláštnosti. Dokud jsem chodil do školy, tak žádné třenice nebyly, protože v naší třídě byly zastoupeny všechny národnosti. Ač to byla polská škola, tak tam byli Ukrajinci, Rusové, Židi, Češi, Poláci… prostě, která národnost bydlela tehdy na Volyni, tak ta v té třídě byla. Dá se říct, že to byla internacionální škola. Samozřejmě, že jsme se porvali jako všichni mladí kluci.“

Nějaký čas navštěvoval pan Palička také českou školu. Začal chodit do průmyslové školy. „Ta průmyslovka později, v době, kdy k nám přišla Rudá armáda a byli jsme obsazeni Sovětským svazem, dostala název Průmyslová škola železniční. Vyučovalo se tam samozřejmě v ruském jazyce.“ Průmyslovou školu nestačil nedokončit, protože na Volyň přišli Němci a on musel jít pracovat na železnici. Ač tedy pan Palička prošel školami, kde se mluvilo nejrůznějšími jazyky, češtinu nezapomněl, protože: „Doma se mluvilo výhradně česky! A nejenom to. Český jazyk se stále tradoval. I s přáteli jsme mluvili česky. Do Československa jsem se ale před válkou nikdy nepodíval, byť někteří tam jezdili například na slety. Ale my jsme na to neměli.“

Život v multinacionálním městě 

Ve městě byla celá řada českých spolků – například Sokol, divadelní spolek a další. „Já jsem do Sokola nechodil, ale hrál jsem fotbal za celkem dobrý klub. Ale do Sokola jsem nechodil – věděl jsem, kde je sokolovna, ale nezabloudil jsem tam. Pro mě byla bližší ta kopaná,“ říká pan Palička. Spolu s přáteli navštěvoval často i česká divadelní přestavení dobrovolnických spolků. Chodil i do jakýchsi literárních kroužků: „Byla to taková užší společenství, kde se četly české knihy, vyprávěly se nejrůznější příběhy a třeba i pohádky.“

Vztahy mezi nejrůznějšími národnostmi ve městě byly velmi dobré, ale „situace se změnila až ve chvíli, kdy začalo být obsazováno Československo a Poláci se toho taky účastnili. Pak to začalo trochu jiskřit. Cítili jsme křivdu. Ukrajinci se zase snažili, aby vznikla Ukrajina.“ Život ve městě se výrazně změnil s příchodem Sovětů: „Zanikla tzv. nacionální nevraživost, ale vznikaly zase jiné problémy. Řada Poláků byla odvážena do hloubi Sovětského svazu, kde měli obsazovat území a pracovat zde. Ukrajinci dostali velké slovo. Polská policie byla nahrazena sovětskou milicí, ve které bylo i dost Ukrajinců. Odsunováni byli i zámožnější a nacionálně smýšlející Ukrajinci, protože ani oni nebyli sovětské vládě příjemní. Stejně tak dopadli majetnější Češi. Počet odsunutých z našeho města byl poměrně značný. Pro nás se zase až tak moc nezměnilo. Otec byl sice propuštěn ze železnice, ale poptávka po práci byla vysoká, tak našel ihned místo v cementárně, kde dělal stejnou práci – zámečnictví.“ Matka byla v domácnosti s nejmladším synem. Vladimír chodil do školy, stejně jako mladší sestra.

Německá okupace

Po odchodu Sovětů přišli do oblasti pro změnu Němci. Většina obyvatelstva Volyně pracovala v zemědělství. Sověti okamžitě po svém příchodu začali zavádět kolchozy. „Našim se kolchozy nelíbili, takže když přišli Němci, kteří je do ničeho takového nenutili, byli vlastně dost nakloněni tomu, že tam jsou. Ale citová stránka vlastenectví byla nakonec silnější, než ta – dá se říct – majetková. Proto se časem dávali do nepřímého boje s nepřítelem. To znamená, že se pořádaly různé sabotáže dodávek a podobně.“ Pan Palička se v roce 1942 začal také podílet na odboji, spolupracoval s partyzánskou skupinou. Jeho činnost je popsaná v polské knize, která se v překladu jmenuje Pro co zvonily kolejnice. Kniha nebyla bohužel přeložena do češtiny.

„Protože Němci měli nedostatek pracovních sil, sáhli po nás, mladých klucích z železničářské průmyslovky. U nás ve městě byla železniční křižovatka a byly tam asi čtyři výtopny lokomotiv. Tam jsem musel začít pracovat, mojí prací byla oprava lokomotiv. Když jsem byl na stroji a opravoval jsem ho, mohl jsem vidět mnoho z toho, co se dělo na nádraží – kam jedou vlaky, co vezou…O tom jsem potom informoval partyzánský oddíl.“ Tuto práci vykonával pan Palička až do roku 1944, pracoval tam i v době, kdy přišla do země opět sovětská vojska.

Pan Palička zažil i genocidu židovského obyvatelstva Němci: „Viděl jsem, jak Němci odvážej doslova na odstřel Židy, který tu bydleli. A nebylo jich málo. Když jsem stál na lokomotivě, tak jsem viděl dokonce i svoje spolužáky, se kterými jsem chodil do školy.“ Lidé byli také odvlékáni za prací. Také sestra pana Paličky měla být odvedena, ale naštěstí k tomu nedošlo.

Do Svobodovy armády

V březnu roku 1944 přišli do země opět Sověti. Pan Palička se dozvěděl o československých jednotkách od partyzánů. „Dozvěděli jsme se spíše náhodou (neměli jsme ani rádio), že pravděpodobně budeme nastupovat do československé armády. To bylo naše přání. Zanedlouho jsem vstoupil do naší jednotky. A ani jsem jako pracovník na železnici nemusel být mobilizován do armády. Ale my jsme si s kamarády řekli, že půjdem do armády.“ Štáb jednotky byl v té době v Rovně, kde byl také prováděn nábor vojáků. Pan Palička vstoupil do armády v dubnu 1944.

Pan Palička chtěl být zařazen k tankistům, protože měl technické vzdělání z průmyslové školy a zkušenosti z opravy lokomotiv. Nejdříve prošli vojáci základním výcvikem beze zbraní. Výcvik byl poměrně intenzivní, vedený zkušenými vojáky z náročných bojů například u Kyjeva. „Zažili jsme i poplach, protože Němci na město nalétávali a bombardovali. Opouštěli jsme kasárna, utíkali jsme k řece, kde jsme si lehli k zemi. Já jsem se zachránil, ale také tam padlo několik našich chlapců. Myslím, že asi sedm.“

Z Rovna se jednotky vojenským transportem přesunuly do Kyverce. Zde proběhl výcvik a po něm získal pan Palička „svůj“ tank jménem Žižka. Bojoval na něm předtím hrdina Sovětského svazu Buršík. „Střední a těžké tanky mohly podle sovětských předpisů nést jména obcí, velitelů nebo různá historická jména. Měli jsme tanky Lidice, Žižka, Jaroš, Podkarpatský partyzán, Ležáky nebo Praha. Celkem neslo deset tanků nějaká jména.“

Jednotky postupovaly dále k Dukle, kde pan Palička poprvé zasáhl do boje. Nasazení tanků bylo ale obtížné, protože „tank je spíše určen pro rovinatý terén a v tomto hornatém terénu to bylo dost složité. Rychlost pěšáka a tanku do kopce byla prakticky stejná. Spíše jsme jen podporovali pěchotu v boji.“ Jednotky se postupně dostaly až k československým hranicím. „Tam dostal náš tank zásah a shořel. A to už jsme to měli domů jen blizounko. Už jsme měli v tanku vlaječku, že ji vpíchneme do československé půdy. Ale skoro všechny tanky byly zlikvidované. Zůstal snad jen jeden.“

Pan Palička vysvětluje, proč se s tankisty zacházelo v armádě poněkud odlišně: „Tankisté vyžadují dlouhodobější výcvik. Pěšák potřebuje jen umět s puškou, a to je všechno. U nás ovládat techniku jízdy a střelbu vyžaduje víc času. Proto tankisté, pokud jejich tank byl zničen anebo pokud byli vyléčeni po zranění, byli převedeni opět ke svému praporu. Proto měl každý prapor stále své zálohy.“ Jednotka dostala modernější tanky a jela až do Slezska, kde se pak podíleli na ostravské operaci. Cestou museli překonat velmi těžký přesun přes Tatry.

Do Slezska dorazily tanky uprostřed jarního deštivého a blátivého počasí, jejich použití muselo být tedy o několik dní odloženo. Tank pana Paličky zde byl znovu zasažen a on se zachránil za dramatických událostí: „Během nočního boje jsme dostali opět zásah. Já jsem tehdy tank řídil a nade mnou stál podporučík roty Romaný. Romaný byl zásahem zabitý. Střelec tanku byl zraněn na zádech a já jsem to dostal od hlavy malé střepinky. Hrozně mě z toho bolela hlava. Dostali jsme zásah do místa, kde byly uloženy světlice. To nás vyhnalo z tanku, protože to si nedokážete představit, co dělá světlice, když začne hořet a lítá uvnitř tanku a nemá kam uniknout. Ten oheň se točil a my nevěděli, kam uhnout. Dostali jsme i další zásahy – kus stěny úplně chyběl. Další zásah byl do nádrže, ale naštěstí tam nebylo moc nafty. Tank byl nakonec i znepojízdněn. Vyskákali jsme z tanku. Já jsem se snažil ještě vytáhnout velitele, protože jsem si myslel, že je jen zraněný. Ale jak jsem ho zvednul, spodní část jeho těla mi zůstala ležet na nohou. Ten zásah ho úplně přeříznul. Po výskoku z tanku mě nesnesitelně bolela hlava, ale musel jsem pryč. Blízko tanku stál dům, tak jsem tam běžel, ale byl tam i Němec, který mířil puškou ze dveří. Já ale myslel, že je to klacek, tak jsem tu pušku v běhu srazil. On dostal pažbou do tváře a já utekl za barák. Tím jsem si asi zachránil život. Za barákem byl ale další Němec, ale on neměl připravenou pušku. Tak jsme se podívali do očí a každej jsme vzali roha na jednu stranu. Pak jsem běžel pryč po louce až k příkopu, kde byli naši.“ 

Tank byl zakrátko zprovozněn sovětskými techniky. Pan Palička byl pověřen jeho vedením.

Jednotky se Slezskem probíjely k moravským hranicím a potom směrem k Ostravě. Pan Palička několik dní jezdil s obrněným vozem. Těchto bojů se už pan Palička neúčastnil, protože dostal za úkol výcvik slezských dobrovolníků v Albertově. Zde ho zastihl konec války. Část jeho bývalé jednotky došla až do Prahy.

Po válce

Po válce zůstal pan Palička v armádě. Vystudoval školu v Sovětském svazu a dálkově Vojenskou akademii v Brně. Působil nejčastěji v technicko-pedagogických funkcích. Vyučoval například v tankovém učilišti ve Vyškově, na vojenské katedře Univerzity Karlovy a na Vyšší škole tankových důstojníků v Doksech. Delší dobu působil také v tankovém výzkumném ústavu v Doksech. V soudobé době se aktivně podílí na životě v řadě nejrůznějších spolků, které mají spojitost s druhou světovou válkou. Nejvíc času věnuje Československé obci legionářské, patří také do Sdružení Čechů z Volyně.