Mgr. Iva Ondráčková

„Byli jsme na nějaké procházce a to bylo ke konci války. Vraceli jsme se, rodiče se mnou a s bratrem. A teď letěla letadla hodné nízko a to byli Rusové, protože ti létali nízko a ve trojce. A stříleli po nás. Viděla jsem ty ohnivé střely, bylo to kousek od nás – stříleli po nás. Vletěli jsme do nějakého domu, u Slezáků. Tam bylo víc lidí, trochu jsme otevřeli vrata, a viděli jsme ozářené Hostýnské vrchy a spoustu padáků. Tak na toto nezapomenu. To byl takový zvláštní pohled.“

„Ano, povinně jsme se učili němčinu v první třídě. Bylo to zvláštní učení, protože učitel řekl nějakou německou větu, a chtěl, abychom to opakovali. Což je nemožné. To nejde tímto způsobem učit, zvlášť tak malé děti, to i u dospělého je obtížné. Ale toto po nás chtěl. Měla jsem dobrou paměť a vždycky vím, že jsem to opakovala. A ještě mi nedávno říkal spolužák: ‚Víš, my jsme byli rádi. Ty jsi to vždycky řekla a my jsme byli rádi, že máme pokoj.‘“

„To si vzpomínám, že otec poslouchal Volá Londýn. A říkali mi, nesmíš to nikde říct, popravili by nás. Ten pocit strašného strachu, ten přetrvává, toho se člověk nezbaví. A vždy říkal, bude mluvit Bruce Lockhard. Já jsem tomu nerozuměla, co mluvili. Otec poslouchal cizí rozhlas, to si vzpomínám, dokonce snad i Paříž. I když jsem ničemu nerozuměla, ale dodneška si vzpomínám, že říkali Isi Pari radio difision France.“