Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Iva Ondráčková (* 1937  †︎ 2022)

• narodila se 6. května 1937 ve Zlíně

• vyrůstala v dobře situované učitelské rodině

• v roce 1944 zažila nálety na Zlín

• konec války prožila v Bystřici pod Hostýnem

• vzpomíná na poslední boje i nelidské zacházení s německými zajatci

• po únoru 1948 odmítla vstoupit do Československého svazu mládeže i Pionýra

• nechala se tajně pokřtít

• v 60. letech byla přijata na tehdejší Universitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• vystudovala český jazyk a angličtinu

• v letech normalizace pracovala jako sanitářka

• tajně učila angličtinu

• zemřela 6. prosince 2022

Rané dětství prožila v blahobytu v prvorepublikovém Zlíně. V útlém věku zažila bombardování, z kterého si celým životem nese vnitřní pocit strachu. Později se otevřeně hlásila k víře v Boha, to ji za socialismu stálo kariéru učitelky a ona tak musela vykonávat nekvalifikovanou a velmi špatně placenou práci. Vysněného povolání se však nevzdala a tajně učila mnoho zájemců o studium angličtiny. „Dnes, ve svém věku, mám dobrý pocit, že jsem situaci ustála, nespolupracovala s režimem, který odsuzuji. Peníze, ani požitky u mne nejsou na prvním místě. Víra mne držela celou tu dobu, “ tak ve zkratce hodnotí svůj život pamětnice Iva Ondráčková. 

Dětství v přepychu

Psal se rok 1933, moderní a expandující město Zlín. Čtvrť Letná. Do jednoho z čerstvě dokončených baťovských domů se nastěhovali mladí manželé Karel a Marie Zemkovi z Uherského Brodu. Karla Zemka, povoláním učitele matematiky, si ředitel pokusné Masarykovy školy ve Zlíně, Stanislav Vrána, vybral jako tamního nového kantora. Podnikatel v obuvnictví Jan Antonín Baťa chtěl do Zlína dostat ty nejlepší – o své dělníky, jakož i o učitele proto nadstandardně pečoval „Rodiče sem přišli, do tohoto nového vymalovaného čtyřpokojového domu pro dva manžele – tak si Baťa vážil učitelů. Bylo tady všude čisto, o všechno se postarali. Každé tři měsíce chodil pan Vlček, který kontroloval spotřebiče. Chodil sem pekař, vozilo se mléko, takže když jste nechtěli do města, nemuseli jste. Stačilo ale zavolat a nějaký obchodník vám sem ochotně všechno dovezl,“ vzpomíná pamětnice.

Do rodiny se 6. května 1937 narodila prvorozená dcera Iva, hlavní hrdinka našeho příběhu. Útlé dětství prožila doma, návštěvy mateřské školky tehdy nebyly zvykem. Na Zlín vzpomíná jako na čisté město, kde vše fungovalo a bylo přizpůsobeno pohodlnému životu: „Cesta byla na rozdíl od dnešní doby upravená, les byl opečovávaný. Nebylo třeba žádných žádostí, prostě otec jenom zavolal: ‚Stíní mi tady strom,‘ a na druhý den přijeli dřevorubci, všechno se vyřídilo, a zeptali se: ‚Který, pane učiteli, ještě překáží?‘“

Moucha leze po zdi, znělo z rozhlasu

Na podzim 1938 přišel Mnichov a později okupace v březnu 1939. „Když jsem měla dva roky, tak sem vtrhli Němci. A to si vzpomínám, že matka plakala. Nevěděla jsem proč, ve dvou letech.“ Protektorát Čechy a Morava, plná podřízenost našeho území nacistickému Německu, v takové atmosféře prožívala dětství malá Iva. Rodiče doma poslouchali zahraniční rozhlasové vysílání a nabádali dceru, aby o tom nikde nemluvila. Po letech pamětnice připomíná útržky vzpomínek na tajné rozhlasové relace: „A oni třeba řekli: ‚Pozor, moucha leze po zdi, pozor.‘ Říkala jsem si, tak o mouše mluvit. Ale tak to byly ty jejich kódy, šifry.“

Do prvního ročníku obecné školy nastoupila Iva v roce 1943 ve zlínské čtvrti Letná. Hned od počátku poznala změněné poměry v protektorátní škole na vlastní kůži, všichni se museli povinně učit německy. Ke své nelibosti občas od spolužáků zažívala různé ústrky. Větami jako například: „Ty si myslíš, že jsi učitelova,“ jí dávali najevo lepší společenský původ. Iva se ale nikdy nad nikoho nepovyšovala, hraní na bohatou nadřazenou elitu jí nepůsobilo radost. „Být učitelské děcko je neštěstí. Dívají se na vás jinak, že byste to měla lépe umět než druzí a běda, kdybyste něco neuměla, takže na tom není nic pěkného,“ upřesňuje Iva Ondráčková. Dění v zemi se vlivem postupujících válečných události vyostřovalo. Poplachy, zatemnění a s tím spojené kontroly domů. Od dětství charakter pamětnice neblaze formoval všudypřítomný strach. „Sirény houkaly signál ‚nebezpečí‘ a potom ‚poplach‘, to bylo už vážné, to už se muselo do krytu. A byla to hrůza, když byl poplach, tak se k nám dělníci z továren hrnuli přes naši zahradu do krytů.“

Německé neúspěchy na všech bojištích, blížící se východní fronta, tísnivá situace okupační armády si vyžadovala krajní řešení. Vojenská moc obsadila v roce 1944 budovu letenské obecné školy, všichni žáci museli pryč. Iva tak docházela za výukou pěšky do nedalekého Prštného. Často se ale stalo, že se ozvaly sirény a ona se proto místo do školy musela vydat domů. Prakticky tak vůbec nevychodila druhou třídu obecné školy.

Bombardování Zlína prožila doslova na vlastní kůži

V březnu 1944 se manželům Zemkovým narodil syn Jiří. Relativně klidné poměry v protektorátu však vzaly i ve Zlíně brzy za své. V pátek 14. října 1944 nezůstalo jen u vyhlášení poplachu a spuštění varovných sirén, ale nastal nálet. Na Zlínskou čtvrť Letná dopadlo několik pum z amerického bombardéru. „Moji rodiče utekli do krytu a nechali mě tady. Takže jsem prožila bombardování sama, jako sedmileté dítě. Nepřála bych to nikomu, když to padá vedle vás,“ vzpomíná pamětnice. Bezprostřední okolí dívčina domu neslo stopy po explozích. Jedna bomba zasáhla les nad sousední zahradou, kde pokácela stromy, druhá dopadla na nedalekou cestu a třetí na vedlejší dům, který zničila. Po celé čtvrti se valil bílý, neprostupný dým. „Tak jsem to prožila sama v tom stresu,“ vzpomíná. Rodiče se chvíli po náletu vrátili domů. „Jak jsem je uviděla, tak jsem se rozbrečela, což je snad pochopitelné. No, ale otec na mě zařval: ‚Nech toho, sakra,‘ tak jsem přestala brečet.“ Proč se rodiče s jejím bratrem uchýlili do krytu a ji samotnou zanechali v domě, si dodnes nedovede vysvětlit. S nepatrným pohnutím v hlase k tomu dodává: „Bratra měli rádi, byl to syn. Takže, prostě, někde to tak je, ale to nevadí. Ono to člověka zocelí.“ Rodiče Ivě citovou náklonnost příliš neprojevovali, pamětnice si toto chování vysvětluje komplikovanou povahou své matky a snahou otce jí vždy vyhovět.

V pondělí 20. listopadu 1944 v 12:35 přilétlo nad Zlín postupně 28 amerických bombardérů typu Liberator. Bombardována byla oblast města začínající od čtvrti Letná přes náměstí Práce až na Baťovy závody, které se staly hlavním cílem útoku. Pamětnice vypráví: „Byla jsem velice nemocná, měla jsem vysoké horečky a matka přišla pro mě do ložnice, že musím jít do sklepa. Hlásili prý, že jsou letadla pět minut od Otrokovic. No a skutečně začaly padat bomby a to bylo už mnohem vážnější, protože hořely továrny, nešla elektřina, nešla voda, nešel plyn. A potom zážitku, který jsem měla po prvním bombardování, jsem cítila, že mi je naprosto lhostejné, co se se mnou stane.“ Zlín byl přitom jen záložní variantou, bombardovací svaz původně mířil na důležité cíle ve Slezsku. Z důvodů špatného počasí však spojenecké velitelství rozhodlo zlikvidovat rezervní cíle. Nálet, který trval jen tři minuty, si ve Zlíně vyžádal 21 obětí. Kromě čtvrti Letná a Baťových závodů dostalo zásah i centrum města, vlakové nádraží a elektrárna.

Válečný azyl u dědečka

Z obav před dalším bombardováním se celá rodina přesunula, na počátku zimy 1944, k prarodičům Josefu a Marii Matějíčkovým do Bystřice pod Hostýnem. V domku panovaly stísněné poměry, Iva neměla v městečku žádné kamarády, a tak na toto období nerada vzpomíná. S oblibou si však krátila chvíle osamění pozorováním vysoko letících bombardérů. „Létaly bombardovací svazy a otec říkal: ‚To jsou Američané, to jsou Novozélanďané.‘ A létaly v ohromné výšce, asi 35 letadel.“ 

S jarem roku 1945 přišlo nebezpečí i do Bystřice. Rodina na procházce zažila ostřelování ze sovětského stíhacího letounu. Naštěstí se nedaleko nacházel rodinný dům, ve kterém se i s dalšími lidmi z okolí ukryli. Iva poté, přes pootevřená domovní vrata, pozorovala Hostýnské vrchy ozářené probíhajícími boji a v jejich okolí viděla množství snášejících se padáků. Znovu se ozval ten zvláštní vnitřní pocit lhostejnosti, všechno jí to bylo jedno.

Osvobozovací boje v Bystřici pod Hostýnem

Počátkem května 1945 začala německá vojenská posádka opouštět své ubikace na zámku v Bystřici. Dlouhý zástup vojáků procházel přes Nádražní ulici, kde je Iva před dědečkovým domem pozorovala. Vojáci kolem ní procházeli v těsné blízkosti. Všimla si, že jsou veselí, snad díky tomu, že se vracejí domů, pomyslila si. Po odchodu téměř všech Němců se v Bystřici 5. května objevily jednotky 1. československého armádního sboru. Jednalo se především o Slováky. Vojáci dostali rozkaz zlikvidovat poslední zbytky německého odporu ve městě. Vydali se také k Zellerově vile. „Tam byli schovaní Němci a stříleli na. Byl tam takový mladý voják a říkal mi: ‚Kdě sú, ja tam idem, ja tam idem.‘ A tak se plížil a začal střílet do oken vily, no a Němci je vlastně všecky zabili,“ vzpomína Iva Ondráčková. Kromě těchto vojáků padlo v ulicích města i 17 civilistů.

Následující den dokončily osvobození Bystřice sovětské jednotky maršála Malinovského. Pro vojáky tak nastal čas vyřizování účtů. „A teď ti naši vojáci vedli dva Němce a mlátili je pažbami. Jeden pořád padal, už nemohl, druhý mu pomáhal. Stála jsem na chodníku a oni šli těsně kolem mě. A ten jeden Němec, co na tom byl zřejmě líp, mě zachytl očima. A celou dobu, co šel, se mně díval do očí. Na to nezapomenu, ten hrozný pohled, třeba měl doma takovou holčičku,“ vypráví pamětnice. Zabíjení se skončením bojů bohužel nepřestalo. V rámci odvety došlo k uplatnění starozákonního práva, oko za oko. „Němci kteří byli zajati, byli odvedeni na hřbitov a tam stříleni. U kříže ležela hromada těl. Děkan Vladimír Worel se za ně šel přimlouvat, aby je nestříleli,“ popisuje pamětnice události, které se později dozvěděla od svého otce, který na hřbitově v tu dobu byl.

Vy se radujete, ale počkejte, vy uvidíte

Ze sovětských vojáků, projíždějících městem na koních, neměla Iva dobrý pocit. Ona ani rodiče je nevítali. Ruský důstojník, profesor z Leningradu, pak jejímu otci, jakoby v předtuše neradostné budoucnosti pro celou zemi, řekl: „Vy se radujete, ale počkejte, vy uvidíte. Já nemůžu nic říct, ale uvidíte. No a pak jsme viděli.“ Jejího dědečka pak rovněž před novými poměry varoval další voják z Oděsy.

Po válce se rodina vrátila zpět do Zlína. V roce 1946 na Ivu silně zapůsobil politický projev národně socialistického poslance a dřívějšího člena protinacistického desantu Clay z Anglie,  Antonína Bartoše. „Velice jsem je obdivovala. Clay-Eva, to byli hrdinové mého života. Žádná herečka, ale tito, Šikola, Štokman a Bartoš,“ vyznává svůj obdiv k odbojářům pamětnice.

Vláda jedné strany, to přece není normální

Vzpomínky na nesvobodné volby 30. května 1948 se pro Ivu nesou ve znamení přítomnosti policistů ve městě. To, že se režim v zemi změnil, se brzy odrazilo i v dění na Masarykově škole. Část učitelů musela odejít, jiní se naopak přihlásili k režimu. V mnoha živnostenských rodinách proběhli domácí prohlídky a na jejich základě došlo u těchto lidí k zabavení zásob na zimu, například vyškvařeného sádla, které pak skončilo vystavené, se jménem majitele, v centru města – pro výstrahu.

Takto komunistický režim rozeštvával občany a vyráběl třídní nepřátele. Tato perzekuce postihla i některé spolužáky dospívající Ivy. Pamětnice tak již od raného mládí zastávala silně protikomunistické postoje. „Viděla jsem, jak se soudruzi chovají. Naprosto se mi nelíbila vláda jedné strany, protože to přece není normální.“ Ivě se také nelíbilo, jak vláda zacházela s přírodou, na režimu nenacházela nic pozitivního. Na gymnáziu, kde studovala od roku 1952, odmítla vstoupit do Československého svazu mládeže. Uliční výbor Letná ji později, bez jejího vědomí, zapsal jako aktivistku svazu mládeže, což ale i přes nátlak odmítla. Od této doby však začala platit za problematického občana. Doma byla vychovávána přísně ateisticky, silně protikatolicky zaměřenými rodiči. I kdyby však tehdy chtěla navštěvovat nedělní bohoslužby, nešlo by to. O svátečních dopoledních se ve městě odehrávaly organizované vycházky do přírody, kterých se museli žáci povinně účastnit. Do kostela a k víře to Ivu ale vždy táhlo, a tak si cestu k Bohu našla později sama.

Máte zákaz vyučování na všech československých školách

Iva toužila učit, po maturitě v roce 1956 začala studovat jednoletou pedagogickou nástavbu v Holešově. Po ročním studiu, v roce 1957, požádala o učitelské místo. Ve stejném roce se ovšem nechala tajně pokřtít, což někdo udal školským úřadům. Od učitelů se tehdy vyžadovalo, aby žáky vychovávali v duchu marx-leninského světového názoru a ateisticky. Budoucí pedagogové museli podepsat prohlášení, že jsou vyrovnáni s náboženskou otázkou. Tímto krokem dávali najevo, že jsou nevěřící a nebo se víry vzdávají. Před nástupem do práce pamětnici pozvali na školský úřad. Tam jí nabídli, že si může v Gottwaldově vybrat školu, na které chce učit, musí ovšem úřady informovat o tom, kteří učitelé navštěvují tajně bohoslužby. Pamětnice toto rezolutně odmítla. Na to jí přednosta školského úřadu Boleslav Libíček řekl: „Já Vás srazím na zem, po kolenou se budete plazit a prosit. Máte zákaz vyučování na všech československých školách.“

Během studií se Iva seznámila se svým budoucím manželem Františkem Ondráčkem, v roce 1959 se vzali. V letech 1960 a 1961 se jim postupně narodily dvě dcery Andrea a Noela. Role matky Ivu ovšem neodradila od záměru pokračovat ve studiu. Bála se ale, že kvůli předchozím problémům nebude přijata. V roce 1966 se přihlásila na Universitu Jana Evangelisty Purkyně v Brně, na nově otevřený obor český jazyk – angličtina. Přijali ji, snad pomohlo i to, že už neměla své dívčí příjmení. Po celou dobu pětiletých studií se ale strachovala, že ji minulost problematické věřící studentky dostihne a bude vyloučena. V Gottwaldově o studiu nikomu neřekla, náhodná setkání se známými v Brně sváděla na cesty k lékaři.

Pražské jaro prožívala pamětnice na pedagogické fakultě. Na povinných přednáškách z marxismu-leninismu došlo na první svobodné diskuze. Tehdejší děkan pedagogické fakulty, režimu velmi oddaný František Frendlovský, se jednou posluchačů na přednášce zeptal, co mají proti socialistickému zřízení. Nikdo ze studentů se neodvážil na jeho výzvu zareagovat. Iva Ondráčková vzpomíná: „Mně to nějak nedalo, tak jsem se přihlásila a říkám, proč jste přijímali do strany lidi, kteří kolaborovali s Němci a kteří popravovali v 50. letech?“ Na tato odvážná slova děkan reagoval odpovědí: „Soudružko, když se kácí les, padají třísky.“ Iva mu ale namítla, že se jednalo o lidské životy, její spolužáci začali na vyučujícího pokřikovat a tomu tak nezbylo nic jiného, než sál opustit.

Proč pláčeš? My jsme vás přijeli osvobodit

Srpnová okupace roku 1968 zastihla Ivu v Gottwaldově. S pláčem procházela ulice města. Sovětský důstojník, kterého náhodně potkala, tím byl zaskočen a snažil se zjistit, co se jí stalo. Pamětnice na setkání vzpomíná: „Ptal se: ‚Proč pláčeš? My jsme Vás přišli osvobodit.‘ A já jsem říkala, od koho jste nás přišli osvobodit, nikdo vás nevolal. A on říkal: ‚Američané.‘ A já jsem říkala, kde jsou? –  ‚No tady v lesích.‘ No a já jsem mu řekla, víte co, já mám dvě děti a jestli mně ukážete jediného Američana, tak mě hned můžete zastřelit.“ Když se pak rozcházeli, bylo vidět, že voják je ze situace zaskočen, zřejmě očekával vděk, jenže ten nepřišel.

Po promoci v roce 1971 se pamětnice opět ucházela o místo učitelky v Gottwaldově. Školský úřad jí tentokrát písemně sdělil, že pro ni nemá v celém Československu místo. Rok učila jako zástup za mateřskou dovolenou na místním gymnáziu, poté krátce pracovala v Centroprojektu a místních aeroliniích. Další pracovní příležitosti ale už hledala velmi obtížně. Nezbylo jí, než s titulem „promovaný pedagog“ přijmout nekvalifikované a špatně placené místo sanitářky ve zlínské nemocnici. V tomto oboru poté pracovala plných 16 let až do sametové revoluce. Snu učit angličtinu se Iva Ondráčková ale nevzdala. Při zaměstnání si vybudovala stálou klientelu studentů, kterou po práci, dům od domu, po odpolednech a večerech navštěvovala. Učila i mnoho zaměstnanců nemocnice. Za celá léta ji nikdo neudal. Jazykovou průpravu poskytla i studentům plánujícím emigraci. Někteří z nich, žijící dodnes mimo hranice republiky, na ni proto stále s vděčností vzpomínají.

Nový začátek, skepse i naděje

Návrat k původní profesi učitele se Ivě podařil až po sametové revoluci. Úřady jí také změnily titul promovaný pedagog na magistra. V roce 1990 si oficiálně zažádala o místo učitelky angličtiny. Školské instituce se ale tehdy ještě nacházely v rukou starých komunistických kádrů a místo jí proto, pod různými záminkami, upírali. Pamětnice nakonec učila v několika firmách a na tato léta velice ráda vzpomíná. Do penze odešla v roce 1992, avšak angličtinu učila ještě mnoho let a věnuje se jí dodnes.

Na svůj život vzpomíná Iva Ondráčková, jako na období neustálého strachu. V dětství se bála bombardování, v dospělosti pak vyhazovu z univerzity. Později přišel strach z prozrazení jejich tajných učitelských aktivit. Naopak dobrý pocit má z toho, že komunistickému režimu nepodlehla a nespolupracovala s ním.

Současnost vidí s mírnou skepsí. Vadí jí zanedbanost městské čtvrti, ve které žije, a nedostatek služeb, který ve svém okolí, jako důchodce, citelně vnímá. Naději ale neztrácí: „Máme se teď nejlíp, jak jsme se kdy měli. Takže, nestěžuji si. Materiálně jsem zabezpečená a učit můžu, tak je to dobré.“

Ve svém žebříčku hodnost si Iva Ondráčková nejvíce cení víry v Boha, ta jí pomohla zvládnout i ty nejtěžší životní situace.