Arnošt Odehnal

* 1953

  • "A vlastně už ten další týden pro mě začal takovým jakýmsi velice hektickým způsobem. Je toho tolik, co proběhlo, že člověk si to úplně všechno nepamatoval, ale já vím jedno, že jsme se hned v tom dalším týdnu začali setkávat v takovém centru toho disentu, a to bylo na ulici Mečové, bylo to přízemí nebo suterén, a tam jsme měli něco jako takové centrum, kde jsme sháněli kopírky, sháněly se tam telefony a podobně, a tam se vlastně většina z nás, kteří jsme v tom disentu pracovali, tam se soustředila, tam se řešilo strašně moc problémů, které vyvstávaly. Vůbec se nevědělo o tom, jakým způsobem začne reagovat policie, jakým způsobem začne reagovat armáda, takže ty první manifestace, které probíhaly na náměstí Svobody, bylo potřeba nějakým způsobem trošku organizovat, režírovat, aby to nebylo jenom tak živelné. Takže tyto všechny věci se děly a probíhaly právě tady, na té ulici Mečové. Řešily se i věci typu takového víceméně administrativního – kdo bude mít přístup tady do toho disentu, na tu ulici Mečovou. Takže okamžitě se vymýšlely nějaké visačky, kterými budeme umožňovat vstup těm lidem, které jsme znali, o kterých jsme věděli, protože bylo tady nebezpečí, že se tam můžou infiltrovat i zástupci nebo spolupracovníci z StB a podobně a že by tam mohlo docházet k věcem, o které jsme nestáli."

  • "Rok 1968 – vlastně prázdniny skončily a já jsem nastupoval na průmyslovou školu do Brna. Studoval jsem geodézii a už při tom nástupu bylo vidět na škole, že se tam projevuje tadyto období té okupace. Mezi kantory to bylo jasně vidět a cítit, protože někteří byli naprosto otevření, odsuzovali okupaci a nebáli se před námi hovořit úplně otevřeně. Ostatní byli takoví profesní, kteří měli jenom tu svou profesi a o politice nemluvili, nechtěli se o ní bavit. Mně zůstala v paměti paní profesorka Marková, byla to učitelka ruštiny, která se netajila svými názory, že okupace byla neoprávněná, zbytečná. Místo vyučování nám četla ze svých dopisů, které ona psala přímo do Sovětského svazu, kde oslovovala svoje známé či příbuzné, dokonce různé organizace, na které dostala kontakty, a kde jim vysvětlovala, že okupace byla velice nešťastná, že k tomu nemělo vůbec dojít, že to zpřetrhá všechny vazby, které měli tady naši občané a sovětští lidé, protože to se do té doby hodně pěstovalo a byly to někdy i přátelské vztahy, že tyto budou natrvalo zrušené. Četla nám i odpovědi, které dostávala od svých známých, jak je informují sdělovací prostředky o tom, proč ta okupace proběhla, že to bylo nezbytně nutné, že u nás byla kontrarevoluce a že jiný způsob nebyl možný."

  • "Místo toho, aby nás ředitel učil a přednášel ten předmět, tak se nás začal ptát, jestli se někdo z nás zajímá o politiku, jestli se rodiče o ní doma s námi baví, jestli vnímáme, co se ve společnosti děje a jaká bude budoucnost. Ze spolužáků neměl nikdo odvahu se přihlásit a něco k tomu říct. Buď se báli, nebo možná ani nevěděli, možná je to nezajímalo. No ale tak jsem sebral odvahu a to, co jsem o politickém dění věděl, tak jsem se mu snažil nějakým způsobem vysvětlit a říct. A řekl jsem, že tedy je tady nějaké pražské jaro, že je tady snaha změnit takovou tu tvrdou stalinskou nebo brežněvovskou politiku a vlastně udělat tady socialismus s lidskou tváří. To byl takový slogan, který tehdy zazníval i v těch sdělovacích prostředcích. A po tomto, co jsem mu to tam řekl, tak jsme se v podstatě zapojili do takové debaty a pan ředitel upřesnil, dovysvětlil všechno, co jsem nestačil říct nebo co jsem plně zcela ještě nepochopil. A vím, že tehdy jsem se cítil, že konečně je doba, kdy i to, co slyším doma, je pravdivé a já to můžu říct na veřejnosti, a dokonce ve škole."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Lipůvka, 04.04.2024

    (audio)
    délka: 52:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do centra brněnského disentu mě dostala práce v Geoindustrii

Arnošt Odehnal se narodil 8. února 1953 v Lipůvce. Jako dospívající vnímal uvolnění poměrů během pražského jara, kdy si uvědomil, že ve škole může poprvé mluvit o věcech, o kterých se hovoří i doma. V září 1968 nastoupil na střední průmyslovou školu do Brna, kde někteří vyučující otevřeně nesouhlasili s okupací Československa a se svými studenty o tom mluvili. Po vojně začal pracovat ve státním podniku Geoindustria, kam režim „uklízel“ nepohodlné lidi. Zde se seznámil např. s Jaroslavem Šabatou, který Arnošta Odehnala dovedl do centra brněnského disentu. S lidmi z disentu se pak Arnošt Odehnal účastnil diskuzí a debat a také s některými z nich navštívil hrob Josefa Žemličky, žáka, kterého zastřelil okupační voják během 21. srpna 1968 v Brně. Ve dnech probíhající sametové revoluce v listopadu 1989 se aktivně zapojil do organizování revoluce i akcí s tím spojených a založení Občanského fóra. Vzpomíná, že byl na návštěvě v nápravném zařízení v Kuřimi, kde s panem Machourkem, obhájcem disidentů, zjišťovali, zda se ve věznici nenacházejí také političtí vězni. Po uklidnění situace se z politiky stáhl. V roce 2024 žil Arnošt Odehnal v Lipůvce.