Arnošt Odehnal

"Rok 1968 – vlastně prázdniny skončily a já jsem nastupoval na průmyslovou školu do Brna. Studoval jsem geodézii a už při tom nástupu bylo vidět na škole, že se tam projevuje tadyto období té okupace. Mezi kantory to bylo jasně vidět a cítit, protože někteří byli naprosto otevření, odsuzovali okupaci a nebáli se před námi hovořit úplně otevřeně. Ostatní byli takoví profesní, kteří měli jenom tu svou profesi a o politice nemluvili, nechtěli se o ní bavit. Mně zůstala v paměti paní profesorka Marková, byla to učitelka ruštiny, která se netajila svými názory, že okupace byla neoprávněná, zbytečná. Místo vyučování nám četla ze svých dopisů, které ona psala přímo do Sovětského svazu, kde oslovovala svoje známé či příbuzné, dokonce různé organizace, na které dostala kontakty, a kde jim vysvětlovala, že okupace byla velice nešťastná, že k tomu nemělo vůbec dojít, že to zpřetrhá všechny vazby, které měli tady naši občané a sovětští lidé, protože to se do té doby hodně pěstovalo a byly to někdy i přátelské vztahy, že tyto budou natrvalo zrušené. Četla nám i odpovědi, které dostávala od svých známých, jak je informují sdělovací prostředky o tom, proč ta okupace proběhla, že to bylo nezbytně nutné, že u nás byla kontrarevoluce a že jiný způsob nebyl možný."

"Místo toho, aby nás ředitel učil a přednášel ten předmět, tak se nás začal ptát, jestli se někdo z nás zajímá o politiku, jestli se rodiče o ní doma s námi baví, jestli vnímáme, co se ve společnosti děje a jaká bude budoucnost. Ze spolužáků neměl nikdo odvahu se přihlásit a něco k tomu říct. Buď se báli, nebo možná ani nevěděli, možná je to nezajímalo. No ale tak jsem sebral odvahu a to, co jsem o politickém dění věděl, tak jsem se mu snažil nějakým způsobem vysvětlit a říct. A řekl jsem, že tedy je tady nějaké pražské jaro, že je tady snaha změnit takovou tu tvrdou stalinskou nebo brežněvovskou politiku a vlastně udělat tady socialismus s lidskou tváří. To byl takový slogan, který tehdy zazníval i v těch sdělovacích prostředcích. A po tomto, co jsem mu to tam řekl, tak jsme se v podstatě zapojili do takové debaty a pan ředitel upřesnil, dovysvětlil všechno, co jsem nestačil říct nebo co jsem plně zcela ještě nepochopil. A vím, že tehdy jsem se cítil, že konečně je doba, kdy i to, co slyším doma, je pravdivé a já to můžu říct na veřejnosti, a dokonce ve škole."