Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Odehnal (* 1953)

• narozen 8. února 1953 v Lipůvce, okres Blansko

• vzpomíná na uvolnění poměrů během pražského jara, kdy se s žáky ředitel základní školy otevřeně bavil o politice a změnách, které se odehrávaly

• po srpnové okupaci v roce 1968 nastoupil na střední průmyslovou školu do Brna – popisuje otevřené vystupování některých zdejších vyučujících proti okupaci

• po vojně začal pracovat v podniku Geoindustria, kam režim „uklízel“ nepohodlné lidi

• zde se seznámil mj. s Jaroslavem Šabatou, který ho přivedl do centra brněnského disentu

• během sametové revoluce se aktivně účastnil organizování akcí a demonstrací v Brně, spoluzakládal místní Občanské fórum

• v roce 2024 žil v Lipůvce

Byl jsem nejistý, o čem mohu veřejně mluvit

Arnošt Odehnal se narodil 8. února 1953 v Lipůvce (okr. Blansko). Jeho otec Arnošt Odehnal pracoval v TOS Kuřim a matka Milada Odehnalová v místním jednotném zemědělském družstvu (JZD). Arnošt Odehnal byl bystrý a zvídavý. Jako dospívající se zajímal o věci kolem sebe, politiku nevyjímaje. Rodiči však byl poučen, že to, co slyší doma nebo od známých o politické situaci v tehdejším Československu, nemá nikde říkat. „Měl jsem trošku dilema v tom, co smím říkat ve škole a na veřejnosti, a rozdíl mezi tím, co jsem slyšel doma, co jsem slýchal od příbuzných a od známých. Ti k nám v neděli chodívali na návštěvy a vykládali věci, které jsem slýchal ve škole trošku jinak,“ vzpomíná pamětník na dva rozdílné světy a na to, jak informace, které slyšel doma, nemohl nikde jinde říkat. Arnošt Odehnal dále vzpomíná na myšlenky a náladu, kterou s sebou přineslo pražské jaro. „Myšlenky, které se v rámci pražského jara propagovaly (zrušení cenzury a diskriminace věřících, svoboda cestování), byly věci, které mě nadchly a které mě hrozně bavily,“ popisuje s úsměvem a na důkaz uvolněné nálady ve společnosti přidává i vzpomínku ze školních lavic. „Do třídy přišel suplovat pan ředitel Pernica. Místo toho, aby nás učil, tak se nás začal ptát, jestli se někdo z nás zajímá o politiku, jestli se o ní rodiče doma baví, jestli vnímáme, co se ve společnosti děje, a jaká bude budoucnost. Sebral jsem odvahu a to, co jsem o politickém dění věděl, jsem se snažil říct a vysvětlit. Pan ředitel mě upřesnil a dovysvětlil, a tehdy jsem se cítil, že je konečně doba, kdy i to, co slyším doma, je pravdivé, a já to můžu říct na veřejnosti, a dokonce ve škole,“ říká Arnošt Odehnal.

Optimistická atmosféra ve společnosti však skončila 21. srpna 1968 s příjezdem tanků okupačních vojsk. „Okupace byla období zklamání až zoufalství. Rodiče z toho byli špatní, pamatovali si, co znamená válka. Atmosféra byla ponurá,“ vzpomíná na tehdejší konec mladých nadějí pamětník. Ačkoli přímo Lipůvkou okupační vojska neprojížděla, v sousedství Lipůvky se nacházela. „Po cestě směrem na Nuzířov byla rozmístěna vojenská auta, ta měla s sebou děla, některá byla namířena na Lipůvku. My jsme je s kamarádem Olinem pozorovali z jejich půdy dalekohledem,“ popisuje pamětník dobrodružnou klukovinu. „Netrvalo to dlouho, vojáci se začali hemžit, jeden z nich také přinesl dalekohled a začali se dívat na nás. My jsme dostali strach, utíkali jsme dolů a měli hrůzu z toho, co nastane. Naštěstí se nestalo nic,“ vzpomíná Arnošt Odehnal na napětí, které jako kluk zažil. 

Na kontrarevoluci jsou nejlepší přízemní mrazíky

V září 1968 nastoupil Arnošt Odehnal na střední průmyslovou školu do Brna, kde byla část profesorského sboru otevřená a veřejně odsuzovala okupaci. Pamětník vzpomíná např. na učitelku ruštiny Markovou, která jim v hodinách předčítala z dopisů, které psala svým kamarádům do Sovětského svazu a kde jim vysvětlovala, že okupace byla nešťastná. Učitelka jim také četla odpovědi na tyto dopisy, kde její známí ze Sovětského svazu popisovali, jak o okupaci informují sovětská média.

Další vzpomínkou na léta na střední škole je příhoda, která se Arnoštu Odehnalovi stala v předmětu kartografie, kde měli za úkol kaligrafickým písmem napsat citát či motto. Pamětník si vybral obrázek z časopisu Dikobraz, kde byl nápis „na kontrarevoluci jsou nejlepší přízemní mrazíky“, ten napsal a bez většího přemýšlení odevzdal. „Ještě než jsem odešel ze školy domů, tak si mě pan profesor zavolal a ptal se mě, co mě to napadlo a že kdyby tento papír dostal do ruky někdo jiný, tak bych tu školu nedokončil,“ vzpomíná pamětník na chvíli, kdy si uvědomil, jak naivní jeho revolta byla.

Ze zaměstnání v Geoindustrii rovnou do centra brněnského disentu

Po skončení studia Arnošt Odehnal nastoupil do zaměstnání v podniku Geoindustria, což byla dle jeho slov organizace, kam režim „uklízel lidi“, kteří mu byli nepohodlní. Při zaměřování nebo vytyčování tito lidé často vyprávěli své životní příběhy a Arnošt Odehnal tak zjistil, že v tehdejším Československu není úplné vakuum a že existují lidé, kteří jsou ochotni říkat pravdu a bojovat za to, aby zde byla spravedlivá politika. Začal poslouchat Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu a skrze kontakty v zaměstnání se seznámil s profesorem Jaroslavem Šabatou, který ho přivedl do brněnského centra disentu, což byl byt Jany Soukupové na Jaselské ulici. Do tohoto bytu, který byl dle slov Arnošta Odehnala sledován Státní bezpečností (StB), docházeli představitelé disentu jako profesor Mezník, paní Glosová, paní Holcnerová, Petr Cibulka a další. Debatovalo se však i na jiných adresách, pamětník vzpomíná na debatu s představiteli brněnského disentu, kterou uspořádal v rodné Lipůvce. 

Pamětník dále popisuje, jak kromě četných debat s některými z výše uvedených navštívil hrob Josefa Žemličky, mladého žáka, kterého okupační voják zastřelil 21. srpna 1968 v Brně. „Tam jsem si uvědomil, jak nešťastné to bylo. Byl to můj vrstevník a v 16 letech položil život a vůbec nevěděl proč nebo co se děje. Bylo dost dojemné u toho hrobu takto zavzpomínat,“ líčí emotivní chvíle pamětník. 

Nevěděli jsme, jak bude reagovat policie a armáda

Dne 17. listopadu 1989 byl pamětník na školení v Hodoníně u Kunštátu. O situaci v Praze se tedy doslechl až večer z rádia. Kompletnější informace mu pak po návratu domů předali kamarádi. Hned další týden po víkendu byl velmi hektický, bylo potřeba vyřešit spoustu věcí. Sídlo Občanského fóra bylo v Brně na Mečové, kam se sháněly kopírky a telefony. Arnošt Odehnal vzpomíná, že se řešila spousta záležitostí administrativní i praktické povahy – přes výrobu kartiček, které opravňovaly ke vstupu do prostoru na Mečové, neboť panovaly obavy z možné infiltrace tajnou policií, po „režírování“ demonstrací na náměstí Svobody. Nezbytný byl také kontakt s Prahou. Bylo potřeba vyřešit, jak se do generální stávky, která byla naplánována na 27. listopadu 1989, zapojí umělci a studenti, ale také pracující. To bylo jedním z úkolů Arnošta Odehnala, který spolu s profesorem Mezníkem šel do podniku TOS Kuřim, kde chtěl organizovat volnou debatu a shromáždění, na kterém by místním zaměstnancům mohl vysvětlit, proč je důležité vstoupit do stávky. Vedení podniku jim však toto neumožnilo, takže pamětník spolu se svými spolupracovníky alespoň rozdával letáky. Vzpomíná také na vystoupení Wabiho Daňka, který zpíval a žádal pracující, aby se ke stávce také připojili.

V paměti Arnoštu Odehnalovi uvízla také návštěva nápravného zařízení v Kuřimi, kde vězni na souhlas se stávkou vyvěšovali z oken věznice plakáty a prostěradla. „Nevědělo se, jestli tam nejsou také političtí vězni. Šli jsme tam na návštěvu a spolu s panem Machourkem, což byl obhájce odsouzených, jsme vyslechli požadavky vězňů a pak byly tyto věci řešeny,“ popisuje komplexitu tehdejší situace.

Dalšími body k řešení byly zbraně milicionářů a jejich kontrola a také hospodaření v archivu StB. „Už jako Občanské fórum jsme se sešli někde v učebně nebo sále, nevím už přesně. Zazněla tam velice důležitá informace, že v archivech Státní bezpečnosti v Babicích se dějí věci, které by se dít neměly. Že se pálí dokumenty a že tam přijíždějí lidé, kteří tam nemají co dělat, a odvážejí dokumenty. Udělal se zápis, musela se informovat Praha a veřejnost a přijmout opatření, jak tomu zabránit,“ popisuje pamětník agendu setkání. Řada věcí se postupně začala vyjasňovat, politika se soustředila do Prahy a Arnošt Odehnal si uvědomil, že do politiky budou muset nastoupit odborníci a lidé s příslušným vzděláním. Pamětník do vysoké politiky už nepokračoval. V roce 2024 žil se svou manželkou v Lipůvce.