Jan Nykl

„Přijeli jsme do Zábřehu, nasedli jsme na rychlík do Prahy. Do Zábřehu to jede pár minut [ze Šumperka], asi dvě zastávky. Rychlík do Prahy ze Zábřehu jede dvě hodiny nebo tři. A teď mi technicky popisoval, co se bude dít. Měl kufr plný věcí a teď mi vysvětloval: ‚Nebreč mi tu, potřebuju ti vysvětlit některé věci. Tady mám důvod, proč se jedu upálit. Tady to mám sepsané.‘ Měl prohlášení, dokonce napsané na cyklostylové bláně. To znamená, aby se to dalo množit. Už to měl vymyšlené. Jak k té bláně přišel, nevím. Měl napsaný dopis pro rodiče, dopis, já nevím, pro... Ale měl tam občanku, měl potvrzení od lékaře, že se nechal vyšetřit, že je zdráv, aby někdo neřekl, že to udělal, protože je nemocný, jako před tím. Měl vyšetření od psychiatra, že je zdráv, že není narušený, že to nedělá z nějakého důvodu. Protože tvrdil, že se Palacha snažili přesvědčit, než umřel, aby to odvolal, že měl nějaké jiné důvody. Nebo tak. Takže říkal: ‚To se mi nestane.‘ A taky: ‚Já dneska umřu. Mám to tak pojištěné, že umřu. Prostě já dneska budu mrtvý.‘ No a tak mi říkal: ‚Namažu se pastou na parkety, která je šílená hořlavina.‘ Měl samé vlněné oblečení. ‚Všechno to namočím v benzinu, a to si na sebe obleču. A ještě budu mít v ruce flašku kyseliny, kdybych to měl náhodou přežít, tak se toho ještě napiju. Takže já budu mrtvý [na] sto procent.“

„Brzo ráno mě na pokoji někdo budí: ‚Jane, vstávej!‘ – ‚Co se děje?‘ – ‚Jedu do Prahy.‘ – ‚Pro co?‘ – ‚Jedu se upálit, pojeď se mnou.‘ Ale jako zas úplně překvapený jsem nebyl, protože my jsme to tušili, ale že by mi řekl, že… že bych měl jet s ním nebo něco... To ani náhodou. Ani jsem to nevěděl, že se upálí. To se jako říkalo, že by… že možná nebo snad, nebo něco. Ale že bych to věděl, to ani náhodou. Ale zvednul jsem se, oblékl se a jel jsem s ním.“