Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Nykl (* 1953)

• narodil se 24. února 1953 v Ostravě-Zábřehu

• dědeček Josef Rapač se přihlásil k německé národnosti a prošel nápravně-pracovním táborem za Uralem

• v září 1968 pamětník nastoupil na Střední železniční a střední průmyslovou školu Šumperk

• krátce po nástupu na internát se díky boxu seznámil s Janem Zajícem

• 25. února 1969 doprovázel Jana Zajíce na cestě do Prahy

• několik měsíců čelil výslechům Státní bezpečnosti

• aby mohl dostudovat, musel se stát zakládajícím členem Socialistického svazu mládeže (SSM)

• v roce 1971 přestoupil na školu do Břeclavi, kde odmaturoval

• jako železničář měl zkrácenou povinnou vojenskou službu na pět měsíců

• v letech 1974–2013 pracoval jako strojvedoucí u Lokomotivního depa v Ostravě a Frýdku–Místku

• v prosinci 1983 vezl jako strojvedoucí nosiče jaderných zbraní směrem na Libavou

• v roce 2024 žil s manželkou v obci Janovice-Bystré

Po upálení Jana Zajíce, kterého na cestě do Prahy Jan Nykl doprovázel, a po náročných výsleších odjel domů do Heřmanic, aby si mohl všechno promyslet. Tam vedl na toto téma rozhovor se svým dědečkem. „Ty chceš bojovat s komunismem? Ty nic nezmůžeš, synku. Prostě budeš zakládat SSM a bude. Protože my jsme rádi, že tě máme, a s komunismem se nedá bojovat,“ vzpomíná pamětník na slova svého dědy Josefa Rapače.

Jan Nykl se tedy rozhodl, že nebude vyčnívat z davu. To je také jeden z důvodů, proč se následující desítky let necítil hoden Zajícova odkazu. Provázely ho výčitky, ale rodina u něj stála na prvním místě a nechtěl ji ohrožovat svojí případnou protikomunistickou činností. Rozhodl se tedy poslechnout rady svého dědečka Josefa, aby proti komunismu nebojoval. Až v nedávné době, kdy vznikala kniha Oldřicha Šuleře s názvem V očích měli plameny, se Jan Nykl rozhodl o celé události promluvit a přinést tak svědectví o neuvěřitelné odvaze Jana Zajíce.

Rodina se přihlásila k německé národnosti

V životě Jana Nykla hrál největší roli dědeček z matčiny strany Josef Rapač, který mu byl velkým vzorem. Jeho předek Kazimír Rapač se přistěhoval roku 1894 z města Lubien v tehdejší Haliči do Vratimova, kde získal práci v továrně na celulózu. Jeho manželka Marie pocházela z Ustroně.

V roce 1921 sice Rapačovi, s výjimkou jejich schovance Františka Feila, uvedli jako mateřský jazyk polský, ale podle třídních výkazů navštěvoval Josef Rapač před první světovou válkou německou školu. Rodina tedy neměla vyhraněnou národnost. Nejspíše po vojenské službě začal Josef Rapač provozovat pražírnu kávy, ale během hospodářské krize přišel o veškerý majetek. Josef se s manželkou Boženou a dcerou Markétou (maminkou pamětníka) přestěhoval do Heřmanic a získal práci ve válcovně kovů. 

Během druhé světové války, konkrétně v roce 1941, se Josef Rapač přihlásil k německé národnosti a s ním i jeho manželka, dcera a bratři. „V rodině se tradovalo, že za to, že se člověk přihlásí k německé národnosti, dostanou děti v německé škole boty a kabát,“ vysvětluje pamětník. Z poválečných archivních pramenů, kdy musela rodina žádat o znovuzískání československého občanství, vyplývá, že Němci Josefu Rapačovi slíbili za přijetí německého občanství vyšší plat a že jej nepřeloží do žádného pobočného závodu, což ale nedodrželi.

Dědeček se za Uralem naučil, že pro komunisty nemá lidský život žádnou cenu

Německá národnost s sebou nesla povinnost narukovat do wehrmachtu. Bratři pamětníkova dědečka skutečně do německé armády nastoupili a jeden z nich padl u Stalingradu. Josef Rapač byl jako pracovník Válcovny kovů Přívoz převelen do polského pobočného závodu v Dědicích. Tam ho také v únoru 1945 zastihly osvobozovací boje. Jako Němec byl zajat Rudou armádou a převezen nejprve do vězení v Novém Sadu a poté do Sanoky. „Tam jsme byli navagonovaní a [absolvovali jízdu] v uzamčených vagonech, bez denního světla a pouze s jedním otvorem do podlahy jako toaleta. Transport trval tři až čtyři neděle,“ napsal Josef Rapač do žádosti o starobní důchod a dodal, že dorazili za Ural, do Sverdlovské oblasti, kde byl umístěn v Arťomovském táboře hlavní správy pro záležitosti válečných zajatců a internovaných ministerstva vnitra SSSR č. 523.

Z archivních pramenů se podařilo zjistit, že babička Božena Rapačová byla se svou dcerou Markétou internována v táboře pro Němce v Hrušově. „Maminka mi vždycky vyprávěla, že co vyvedli Němci, bylo špatné, ale to, co udělali po válce Češi, to bylo snad ještě horší. Říkala mi, že bylo hodně znásilněných. Babička o poválečných zážitcích raději nemluvila vůbec,“ vzpomíná Jan Nykl na vyprávění své maminky.

Zatímco manželka a dcera prožívaly konec války v Ostravě, Josef Rapač po celou dobu zajetí pracoval v dolech za Uralem. Roku 1946 ho ještě s dalšími třemi Čechoslováky propustili. Na cestu dostali rybu, dva bochníky chleba a hrst čaje. Domů se dostali přes Moskvu a Rumunsko. „Dědeček v Rusku viděl umírat spoustu lidí, a proto mi celý život kladl na srdce, abych si s komunisty nikdy nezačínal, protože tam poznal, že pro ně lidský život nemá žádnou hodnotu,“ vzpomíná pamětník na dědečkovo varování.

Dědeček rozhodl i o jeho budoucím zaměstnání

Jan Nykl se narodil 24. února 1953 v Ostravě-Zábřehu Markétě, rozené Rapačové, a Bohumíru Nyklovi. Otec v mládí pracoval v ostravském pivovaru a posléze v závodě automatizace Ostravsko-karvinského revíru. Matka se vyučila tkadlenou v Ústí nad Orlicí. Teprve po válce se začala učit češtinu.

Rodina bydlela v Ostravě-Mariánských Horách. Když byl pamětníkovi rok, rodiče se rozvedli. Jan Nykl se s matkou přestěhoval do Michálkovic a posléze do finského domku v Heřmanicích k prarodičům, kde prožil celé dětství. Na pamětníkovu výchovu tak měl největší vliv jeho dědeček z matčiny strany Josef Rapač.

„V patnácti letech jsem neměl vůbec představu, čím bych chtěl být. Maminka měla známou, která učila na Střední škole keramické v Bechyni, a mně se to strašně líbilo. Rád bych tam tehdy šel a mohl jsem se dostat bez přijímaček, ale dědeček měl tehdy představu, že nebudu hňácat hrnky a půjdu radši na železniční školu, protože strojvedoucí byl podle něj pán,“ vzpomíná pamětník. Nakonec vyslyšel přání svého dědečka Josefa a skutečně se přihlásil na Střední železniční a střední průmyslovou školu v Šumperku. V té době ještě netušil, že toto rozhodnutí neovlivní jen jeho profesní zaměření.

Sovětští vojáci se často prali se studenty

Přijímací zkoušky na železniční školu dělal těsně před příchodem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když pak v září 1968 přijel na internát do Šumperka, vojáci byli ubytovaní v kasárnách, které sousedily s internátem. „Měli zakázáno chodit ven, ale samozřejmě utíkali do hospody a tam se prali,“ vzpomíná Jan Nykl a zamýšlí se, zda by Jan Zajíc ještě žil, kdyby se vojáci tehdy nenastěhovali do blízkosti školy.

Jan Nykl si nevybavuje, že by se kdy některý ze sovětských vojáků vloupal přímo na internát. Historik Bronislav Dorko však popisuje případ, kdy byl oloupen přímo Jan Zajíc. Ukradli mu 85 korun a dalším hochům části oblečení a dalších 900 korun. Ze strany vedení školy však nebyla vůle tyto incidenty řešit. To také přispělo k Zajícově frustraci.

S Janem Zajícem nechtěl nikdo boxovat

„Se Zajícem jsem se seznámil tak, že jsem bydlel na internátě na stejném patře, akorát přes chodbu, a měli tam takovou společenskou místnost. Zajíc tam chodil boxovat. Vždycky chodil po pokojích a sháněl sparring partnera. Všichni se ho báli, Zajíc byl dost ranař. Já jsem s ním jediný šel,“ popisuje Jan Nykl seznámení se svým kamarádem, tehdejším studentem čtvrtého ročníku.

Pamětník zdůrazňuje, že se o Janu Zajícovi nejčastěji dozvídáme, že byl básníkem. S tím souhlasí, ale dodává, že především byl velmi silnou, charizmatickou a vůdčí osobností. „Vybavuju si, jak u mě sedával na posteli a ptal se mě, co jsem zase vyvedl,“ vzpomíná pamětník na chvíle s kamarádem.

Nestarej se, stejně to všechno jednou shoří

Poté, co se v lednu 1969 upálil Jan Palach, začali studenti organizovat hladovku. Nejprve se tak stalo 18. ledna, kdy se ke dvěma mladíkům přidávali další lidé. V úterý 21. ledna začal organizovat další hladovku student teologie Oldřich Vít. Zahájili ji na Staroměstském náměstí. Ve středu ráno se k nim přidal i Jan Zajíc. Již zde z Jana Zajíce vyzařovalo odhodlání Jana Palacha následovat, což se mu snažil Oldřich Vít vymluvit.

„Po hladovce se Zajíc úplně změnil. Najednou byl tichý a pořád jen něco psal. Šlo vidět, že o něčem hodně přemýšlí,“ vzpomíná Jan Nykl na změnu chování Jana Zajíce a dodává, že s ním o takových věcech nemluvil, protože byl přece jen o dost starší. Jan Nykl se zamýšlí nad výčitkami, které zaznívají ze strany Zajícových sourozenců. „My jsme to sice tušili, ale nevěděli jsme to jistě.“ Podle jedné z výpovědí se Jan Nykl Jana Zajíce před činem ptal, co se s ním děje. „Nestarej se, stejně to všechno jednou shoří,“ byla Zajícova odpověď.

Jan Zajíc si pro svůj čin zvolil 25. únor 1969, tedy jedenadvacáté výročí „Vítězného“ února. Den po narozeninách Jana Nykla. „Ráno ke mně Zajíc přišel a říkal: ‚Honzo, vstávej, jedu se upálit!‘ Tak jsem vstal, oblékl jsem se a jeli jsme,“ popisuje pamětník. Jak sám přiznává, nebyl jeho první volbou. Oldřich Tomešek, který jej měl doprovázet, si to na poslední chvíli rozmyslel.

Dneska budu mrtvý!

Ze Šumperku jeli do Zábřehu, kde nastoupili na rychlík do Prahy. Jan Zajíc celou cestu svému kamarádovi popisoval, co je bude v Praze čekat. „Měl kufr a teď mi vysvětloval, abych nebrečel, že mi potřebuje ukázat nějaké věci. Měl sepsané důvody, proč se jede upálit, měl prohlášení napsané na cyklostylové bláně, aby se dalo množit, měl sepsané dopisy nejen pro rodiče,“ vzpomíná pamětník. Kromě všech popsaných věcí si Jan Zajíc opatřil ještě potvrzení od psychiatra o svém zdraví, aby jeho čin nemohl nikdo zpochybňovat.

Po cestě do vlaku přistoupily ještě dvě spolužačky, Dagmar Adámková a Blanka Škrobánková. S jejich pomocí se Jan Nykl snažil čin Janu Zajícovi rozmluvit. Dle svých slov byl pamětník ve velkém stresu a kouřil jednu cigaretu za druhou, zatímco Jan Zajíc byl naprosto klidný a smířený. „Já dneska umřu! Dneska budu mrtvý! Namažu se pastou na parkety, která je šílená hořlavina,“ popisoval Jan Zajíc pamětníkovi svůj postup. Aby podpořil hoření, měl oblečení z vlny, které napustil benzinem. Pro všechny případy si vzal ještě kyselinu, kterou byl připraven vypít, kdyby se mu mělo stát to, co Janu Palachovi.

Smrt není zlá, strašné je jenom umírání. A toto je pomalé umírání národní svobody

Když dorazili do Prahy, dal Jan Zajíc pamětníkovi několik úkolů. Zaprvé měl vyhledat Oldřicha Víta, kterému měl předat provolání, a zadruhé dostal dopis a úschovní lístek pro „trojku“, tedy Evu Vavrečkovou, která se měla upálit 8. března 1969. Jan Zajíc pro ni připravil kufr obsahující benzin, pastu na parkety a vařečku.

Jan Zajíc si nepřál, aby ho kamarádi následovali na místo, kde chtěl svůj plán uskutečnit. Cestou na Václavské náměstí viděl Jan Nykl svého přítele naposledy. Do poslední chvíle se mu snažili čin rozmluvit. Blanka Škrobánková v pozdějších výpovědích uvedla, že kdo Jana Zajíce neznal, nemůže pochopit, jak si dovedl stát za svým rozhodnutím.

Pro svůj čin si Jan Zajíc zvolil průjezd domu č. 39. Připravoval se na toaletě, kde byly později nalezeny prázdné lahve od benzinu a rukavice. „Jan vyběhl ze zadního traktu budovy přes dvůr do průjezdu, avšak z nějakého důvodu vběhl do bočních dveří po pravé straně průjezdu v předním traktu budovy. Podle všeho se zapálil za těmito dveřmi, ale již se mu nepodařilo vyběhnout ven. Místo toho vyběhl několik schodů do zvýšeného přízemí, kde se na podestě zhroutil,“ rekonstruuje sled událostí historik Bronislav Dorko a pokouší se vyvrátit dlouho opisovanou verzi, že Jan Zajíc vyběhl na Václavské náměstí, kde ho zpátky zahnal příslušník VB.

Očitým svědkem jeho upálení se stal Miroslav Tomek. „Ještě teď se mi ježí chlupy, protože se mi vybaví nelidský řev toho člověka. Pokaždé mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu,“ vyprávěl Miroslav Tomek dokumentaristům.

Jan Nykl se po rozloučení s Janem Zajícem ještě chvíli procházel po Praze. „Později jsme viděli nějaký dav a někdo řekl, že se snad někdo upálil, tak jsme šli blíže. Už jsme ale nic neviděli. Měl jsem jen dojem, že jsem ucítil zápach,“ vypráví pamětník. To už zůstal sám s Dagmar Adámkovou, protože Blanka Škrobánková psychickou zátěž nevydržela a vydala se vlakem zpět.

Členové Svazu spisovatelů je schovali v psychiatrické léčebně

Nakonec se podle instrukcí Jan Nykl s kamarádkou vydali na adresu Oldřicha Víta, studenta teologické fakulty a účastníka hladovky za Jana Palacha. „Došli jsme do bytu Oldy Víta, jenomže nebyl doma. Ale jeho otec mu zavolal a on za chvíli dorazil,“ vzpomíná pamětník.

Ve chvíli, kdy už byl Jan Nykl v doprovodu Oldřicha Víta, měl podle svých slov všechno jako v mlze. Zřejmě na něj dolehl šok z kamarádovy smrti. Nejdříve šli na Svaz vysokoškolského studentstva a posléze se odebrali ke Svazu československých spisovatelů, kde se Jan Nykl setkal dokonce s Josefem Škvoreckým. Spisovatelé se strachovali, aby se Dagmar a Jan nedostali do rukou Státní bezpečnosti, a proto je nechali hospitalizovat na pražské psychiatrické klinice dr. Vondráčka. Na dětském oddělení je vyšetřovala MUDr. Zdenka Kmuníčková, která se starala také o Jana Palacha. Panovala obava, aby Jan Nykl nenásledoval svého kamaráda. „Asi mi dávali něco na uklidnění. Až donedávna jsem si myslel, že jsem tam strávil týden. A on to byl jen jeden den,“ vzpomíná. V léčebně oba vyzvedl profesor Miloslav Svatoň, který do Prahy přicestoval s delegací studentů, kteří chtěli dohlédnout na to, aby média nezkreslila Zajícovy motivy.

Do třídy pro něj kvůli výslechu chodil sám ředitel

Rozeběhlo se vyšetřování, kdy Janu Nyklovi hrozilo obvinění z napomáhání sebevraždě. Do Prahy byl na 26. února 1969 předvolán otec Jana Zajíce i jeho bratr Jaroslav, který o událostech také vyprávěl ve studiu Paměti národa.

Poprvé se Jan Nykl musel dostavit na odbor vyšetřování VB Praha-město. „Tam jdete deset metrů, zavřou za vámi mříže, dalších deset metrů, další mříže. Skoro jako v Alcatrazu. Říkal jsem si, kam jsem se to dostal,“ vzpomíná pamětník. Poté už následovaly výslechy na denní bázi přímo v Šumperku, které trvaly zhruba měsíc. „Vždycky přišli nejdříve do ředitelny a poslali pro mě ředitele. Pak si mě vezli na vyšetřovnu. Zpět už jsem musel pěšky,“ doplňuje pamětník. I přes probíhající vyšetřování se Jan Nykl zúčastnil spolu s dalšími tisícovkami lidí pohřbu Jana Zajíce ve Vítkově.

Podezření pro napomáhání sebevraždě se pro vyšetřující orgán neukázalo jako dostatečné, a tak bylo vyšetřování zastaveno. „Podstatné přitom bylo, že Jan Nykl s Janovým činem nesouhlasil a záměr mu do poslední chvíle rozmlouval; byl prostě mladší, duševně mu podléhal a nebyl schopen jej sám nějak ovlivnit. Z výše uvedených důvodů bylo dnem 25. dubna 1969 trestní stíhání Jana Nykla zastaveno,“ konstatuje Bronislav Dorko v publikaci věnované Janu Zajícovi.

I po zastavení vyšetřování ale na pamětníka vyvíjely komunistické orgány tlak. Byly mu nabídnuty dvě možnosti. Buď se vzdá veškerých protestů a stane se zakládajícím členem Socialistického svazu mládeže, nebo bude vyloučen ze školy.

Na sourozence a rodiče Jana Zajíce dopadly represe mnohem více. Otce komunisté vyloučili z KSČ, matku vyhodili ze zaměstnání a sourozencům Jaroslavu Zajícovi a Martě Janasové, rozené Zajícové, kladli překážky ve vzdělání.

Ve školách dělali průzkumy, kdo chodí do kostela

Pamětník vzpomíná, že Zajícovu činu se v médiích v průběhu let nedostalo tolik pozornosti, jako tomu bylo u Jana Palacha. „O Zajícovi se už skoro nepsalo. To byla hnusná doba, tvrdá normalizace. Jednou za mnou přišli redaktoři z časopisu My 68, ale stejně jim článek nedovolili vydat,“ zamýšlí se pamětník nad ohlasem činu svého kamaráda.

Jana Nykla nakonec ze šumperské školy vyloučili a přestoupil do Břeclavi. „Zatímco v Šumperku dělali průzkum, kdo chodí do kostela, a přihlásil se jeden, tak v Břeclavi se přihlásili skoro všichni,“ nastiňuje různé poměry na středních školách.

Po maturitě zkusil Jan Nykl semestr na Vysoké škole báňské, ale nebyl příliš úspěšný. Nakonec nastoupil jako železničář neboli „ajznboňák“ pětiměsíční vojenskou službu u železničního vojska na Slovensku. V roce 1974 nastoupil do Lokomotivního depa Ostrava.

Není to horší než pershing

Práci strojvedoucího si Jan Nykl, a pravděpodobně i jeho dědeček, romantizoval. „Pojedu s vláčkem, holky mi budou mávat, děti mi budou mávat, sluníčko bude svítit. Realita byla taková, že jsem vyjel z Ostravy, byla půlnoc, začalo pršet, lilo, blesky, hromy, vezl jsem čtyřicet vagonů uhlí. Když jsem byl mezi Studénkou a Suchdolem, tak se mi roztrhla hadice a musel jsem jít ven kolem vlaku, který měřil tři čtvrtě kilometru, a prasklo to mezi předposledním a posledním vozem. Než jsem to opravil a přišel zpátky, tak to trvalo hodinu a ve Studénce mě výpravčí seřval, kde jsem tak dlouho. Byl jsem šťastný, že jsem to opravil,“ vzpomíná pamětník na jednu ze svých prvních jízd.

Za svoji kariéru zažil spoustu příhod. Nejvíce se mu ale vryla do paměti událost, kdy měl v prosinci 1983 noční směnu. Když přišel do práce, kolem vlaku stáli ozbrojenci se samopaly. „Všichni se hrnuli na stanoviště, tam ale můžou být jen čtyři lidi. Byl tam velitel vlaku, nějaký strojvedoucí z Krnova, který mi zároveň dělal i pilota, abych mohl jet po trati, já a pomocník. Ostatní seděli vzadu. Ptal jsem se, co vezu. Pod plachtama bylo vidět šest vagonů raket. Celý vlak měl asi čtyřicet vagonů. Samé polní kuchyně, osobní vozy pro vojáky. Každý vagon hlídal jeden Rusák se samopalem. Vezl jsem obrovské rakety. Bylo mi jasné, že to vezou na Libavou,“ vzpomíná Jan Nykl na dobu, kdy Sověti rozmisťovali v Československu nosiče jaderných zbraní.

K samotné akci došlo mezi 19.–22. prosincem 1983. Transporty 122. raketové brigády vezly dvacet čtyři mobilních odpalovacích zařízení s devětatřiceti raketami OTR-22 „Temp“ S. „Ten Rus vykládal, že jede z Kazaně, což bylo hlavní město Tatarské autonomní republiky, a že jede už čtyři dny v kuse. Byly dva dny do Štědrého dne, představil se mi a naříkal, že má doma manželku a děti. Ptal jsem se ho, co to vezeme. Jestli SS-20? A řekl mi, že neví, jak se to řekne u nás, ale není to horší než pershing,“ doplňuje své vyprávění pamětník.

Po sametové revoluci se Jan Nykl dostal do lokomotivního depa Frýdek-Místek, kde setrval až do roku 2013, kdy opustil pozici strojvedoucího ze zdravotních důvodů. V době natáčení v roce 2024 žil s manželkou v obci Janovice-Bystré.

 

Zdroje:

Archiv města Ostravy.

Archiv bezpečnostních složek.

Státní okresní archiv Frýdek-Místek.

DORKO, B.: Jan Zajíc. Opava 2012.

ŠULEŘ, O.: V očích měli plameny. Ostrava 2020.

TOMEK, Prokop. Před třiceti lety byly v Československu rozmístěny nosiče jaderných zbraní. Online. In: Vojenský historický ústav Praha. Dostupné z: https://www.vhu.cz/pred-triceti-lety-byly-v-ceskoslovensku-rozmisteny-nosice-jadernych-zbrani/. [cit. 2024-06-19].

O tématu živých pochodní dále:

BLAŽEK, P.: Živé pochodně v sovětském bloku: politicky motivované případy sebeupálení v letech 1966–1989. Praha 2019.