PhDr. Petr Nováček

„Tak svolali schůzi do místního kina, kde on [předseda stranické organizace Bakova nad Jizerou] vykládal, jak to tam [na Vysočanském sjezdu KSČ] fungovalo a co tenhle soudruh a tamten soudruh. A jak musíme, soudruzi občané, tomu pomoct tomu soudruhu Dubčekovi a tak. Vzápětí tam řekl: ,Kdo byste chtěli pomoct? Že byste měli té straně k tomu vývoji, dalšímu vývoji, pomoct. Můžete vstoupit do KSČ.´ Já jsem do ní téměř vstoupil, protože... Já jsem četl italský komunisty, neokomunisty, jo, to pro mě nebyli komunisti, ti v Sovětském svazu, rozumíš. Ale teď ti mí kamarádi, ti historici, říkali: ,Ty vole, vždyť jsi historik. Je tady vedoucí úloha KSČ, tak ti musí být jasný, že jestli má dojít k nějaké změně, tak může dojít zase k jediné přes tu stranu. Vstup tam, budou tam takovýhle jako ty potřeba. Já jsem tam nakonec nevstoupil, protože oni mi dokonce připravili průkazku kandidátskou, jak to tenkrát bylo. Mezitím se to vyvíjelo... Já jsem v roce 1969 končil fakultu, ale ještě jsem bydlel na koleji předtím načerno u kamaráda. A jdeme s mojí nastávající manželkou na Větrníku večer do studentskýho jednoho baru, jak jsme tomu říkali, asi v 10. Proti nám jdou ti, kteří už šli z baru, a najednou někdo na mě volá. Byl to tehdejší předseda čtvrté stranické organizace na filozofické fakultě, to byla organizace studentská založená v roce 1968. A ten na mě volá: ,Peter, máš u nás kandidátský preukaz!´ Já říkám: ,Vojto, tak to dej zase do obálky a pošli ho tam, odkud přišel.'“

„Tak to bylo někdy v roce 1962, to jsem chodil do druhého ročníku, a najednou mě zavolali do ředitelny. Tak zaklepu. ,Dobrý den, Nováčku, posaďte se.´ A tam seděli takoví dva v jakýchsi šusťákových bundách. No, přijela mě navštívit StB z Prahy, že prý získali informaci, že chci emigrovat za svoji příbuznou do Rakouska. Jsem říkal: ,Prosím vás, to je vzdálená příbuzná a za další vidíte, jaký mám silný brýle. Já jsem odkázanej na pravidelnou lékařskou péči. A za třetí, já jsem doma tady.´ ,My jsme získali,´ ždímal to ze mě ten jeden. Ten druhý se na mě jenom díval. Ale proč to říkám, to byli taky takoví komunisti. Trvalo to asi tak 45 minut a ten ředitel se najednou vztyčil a říkal: ,Nováčku, vraťte se do třídy.´ A ti koukali, ti estébáci, ale pochopili, že nemůžou nic dělat, a ten jeden, ten, co celou dobu mlčel, mi říkal: ,Kdybyste se nemohl srovnat s tím, o čem jsme si tady povídali, tak řekněte večer doma rodičům, že jste byl svědkem u vážný automobilový nehody.´“