Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Petr Nováček (* 1946)

• narozen 15. července 1946 ve Velkém Šenově na Děčínsku

• historik a novinář

• vystudoval střední všeobecně vzdělávací školu v Mladé Boleslavi

• v letech 1964–1969 studoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• po absolvování působil v Ústavu dějin socialismu a Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ

• v letech 1978–1992 redaktorem Zemědělských novin

• v letech 1992–1995 redaktorem Mladé fronty

• od druhé poloviny 90. let působil v Českém rozhlase, kde s Janem Pokorným moderoval Radiofórum

• držitelem Ceny Ferdinanda Peroutky, laureát novinářské ceny Opus Vitae, vyznamenán prezidentem medailí Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát

• v roce 2024 stále působil v Českém rozhlase a žil v Praze

Už jako malý chlapec poslouchal se strýcem Svobodnou Evropu a vyptával se ho na informace, které ve vysílání zaznívaly. O mnoha významných událostech, o kterých komunistická média mlčela, se dozvídal právě ze západního rozhlasu. Tehdy ještě Petr Nováček netušil, že za pár desítek let bude sám součástí již svobodného Českého rozhlasu.

Byli jsme politicky vadná rodina

Petr Nováček se narodil 15. července 1946 ve Velkém Šenově na Děčínsku. Od roku 1949 žil v Bakově nad Jizerou, odkud pocházel jeho otec. Ten působil jako technický specialista a s matkou pamětníka se oženil roku 1945. Dědeček z matčiny strany se narodil na území dnešní Bosny a Hercegoviny, kam jeho rodiče odešli za prací. Prošel legiemi, sibiřskou anabází, zapojil se do druhého odboje, strávil nějakou dobu v nacistickém vězení a po osvobození si založil drobnou živnost – se svým zetěm, otcem Petra Nováčka, se zabývali chromováním. Postupné potlačování podnikatelů po roce 1948 zasáhlo i jejich rodinu, o dílnu nakonec přišli (získalo ji družstvo) a Petru Nováčkovi zůstala nálepka potomka živnostníků. Mimo to měl v očích komunistů další škraloup, jeho strýc, rozený vídeňský Čech, byl sociální demokrat a po sloučení strany s Komunistickou stranou Československa (KSČ) odmítl v partaji setrvat. Od raného dětství trávil Petr Nováček i třetinu roku právě u svého strýce a tety, kteří sami děti neměli, a tak ho brali za vlastního. Se strýcem často poslouchal zahraniční vysílání a debatovali o tom, co se dozvěděli.

Petr Nováček byl zvídavé dítě s dobrou pamětí, kvůli čemuž ho učitelé vodili po škole jako příklad pro ostatní. Hodně četl a bavila ho taky hudba. Po ukončení základní školy nastoupil v roce 1960 na střední všeobecně vzdělávací školu (obdoba dnešního gymnázia) v Mladé Boleslavi. „Tamní ředitel byl poválečný komunista. Byl v koncentráku, kde mu komunisté prý zachránili život, a tak vstoupil do strany v podstatě z vděčnosti,“ říká. Během studia se velmi zajímal o společenské dění a se svými spolužáky diskutoval nejen o politice. Na škole zažil ale i nepříjemnou situaci, a to v roce 1962, kdy si ho k sobě zavolal ředitel. „Zaklepu a tam seděli takoví dva muži šusťákových bundách. No, přijela mě navštívit StB z Prahy, že prý získali informaci, že chci emigrovat za svojí příbuznou do Rakouska,“ vypráví. V Rakousku sice jeho vzdálená příbuzná žila, ale nic víc na tvrzení pravdivé nebylo. „Trvalo to asi tak 45 minut a ten ředitel se najednou vztyčil a říkal: ,Nováčku, vraťte se do třídy.´ A ti estébáci koukali, ale pochopili, že nemůžou nic dělat, a ten jeden mi říkal: ,Kdybyste se nemohl srovnat s tím, o čem jsme si tady povídali, tak řekněte večer doma rodičům, že jste byl svědkem u vážný automobilový nehody,´“ popisuje. Tím byla ale celá záležitost uzavřena a Státní bezpečnost (StB) se o něj už dál nezajímala. Kde informaci, kvůli které ho vyslýchali, tajní policisté získali, ale Petr Nováček neví.

Petříčku, obsazují nás Rusáci

V roce 1964 Petr Nováček bez problémů odmaturoval. Jeho snem bylo studium novodobých dějin, což se mu také splnilo. Na podzim téhož roku nastoupil ke studiu historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a mohl se věnovat tomu, co ho baví a zajímá. Zvrat přišel až v roce 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy. Tehdy trávil čas u rodičů v Bakově nad Jizerou. „Brzy ráno mě vzbudila matka se slovy: ,Petříčku, obsazují nás Rusové,´“ vzpomíná. Den poté, 22. srpna 1968, se konal v podniku ČKD tzv. Vysočanský sjezd, na němž byly přijaty rezoluce odsuzující okupaci Československa. Toho se účastnil i předseda stranické organizace Bakova nad Jizerou, který po svém návratu svolal schůzi do místního kina. Tam přišel i Petr Nováček. „Říkal, jak musíme pomoct soudruhu Dubčekovi a tak. Vzápětí tam řekl: ,Kdo byste chtěli pomoct, můžete vstoupit do KSČ.´ Já jsem do ní téměř vstoupil,“ přiznává a pokračuje: „Mí kamarádi, ti historici, říkali: ,Ty vole, vždyť jsi historik. Je tady vedoucí úloha KSČ, tak ti musí být jasný, že jestli má dojít k nějaké změně, tak může dojít zase k jediné přes tu stranu.´“ Oni mi dokonce připravili kandidátskou průkazku. V roce 1969 jsme šli s mojí nastávající do studentskýho baru. Proti nám šel tehdejší předseda čtvrté stranické organizace na filozofické fakultě. A ten na mě volá: ,Peter, máš u nás kandidátský preukaz!´ Já říkám: ,Vojto, tak to dej zase do obálky a pošli ho tam, odkud přišel.´“ 

Petr Nováček tedy nakonec do strany nevstoupil a tato skutečnost mu jeho pošramocený kádrový profil příliš nevylepšila. V té chvíli už měl úspěšně zakončené studium a nastoupil do Ústavu dějin socialismu, kde ovšem jakožto nestraník neměl příliš pravomocí. Od roku 1970, kdy pracoviště zaniklo, působil v Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ. Ani tam neměl velkou kompetenci, pomáhal například svazákům s organizací brigád. V roce 1978 pak začal pracovat v Zemědělských novinách. Psal převážně o hospodářských tématech – popisoval třeba vznik prvních větrných elektráren, slunečních kolektorů a vodních turbín. Během svého působení se dostal do konfliktu s ústředním vedením KSČ kvůli tomu, že odmítl převzít legitimaci člena strany. Své místo si ale udržel. Na pracovišti necítil žádný politický tlak a ani ho netlačili ke vstupu do KSČ.

Nebyl čas přemýšlet nad tím, co bude

Sametovou revoluci zasvětil psaní – informoval o dění a účastnil se pro další vývoj důležitých schůzek. To, že je režimu konec, mu bylo podle jeho slov jasné ve chvíli, kdy vzniklo Občanské fórum (OF). V následujících týdnech a měsících se i v Zemědělských novinách začaly dít změny. „Občanské fórum Prahy 3 se nám tam pokusilo přes ministra Kubáta dodat šéfredaktora, o kterým jeden náš kolega, který měl dobré vztahy na ministerstvu vnitra, obratem zjistil, že to byl spolupracovník StB pod jménem Opavský, což jsme uveřejnili,“ vzpomíná a dodává: „Takže jsme to zapíchli a stávkovali jsme. Noviny dva nebo tři dny vyšly tak, že měly hlavičku Zemědělské noviny a v prostředku první stránky byla velká fotka celý redakce, jak sedíme na poradě, a to bylo všecko. Tohle samozřejmě ministr nevydržel a museli soudruha pustit.“

Po pádu režimu, jak říká, automaticky vplul do politiky a už se jí ve své novinářské kariéře nepustil. Začal dělat rozhovory s tehdejšími předními politiky, jakými byli Petr Pithart, Marián Čalfa a později ho pojilo i pouto s Václavem Havlem. Na počátku devadesátých let neměl plány do budoucna, zkrátka žil v přítomnosti. „Nad tím, co bude, nebyl čas přemýšlet,“ říká. V roce 1991 došlo v redakci Zemědělských novin k další změně, redakce se vzbouřila proti vydavateli a začala vydávat vlastní tiskovinu Česko-moravské zemědělské noviny. Petr Nováček začal spolupracovat s Lidovými novinami, dostal také nabídku práce v Hospodářských novinách. Nakonec v roce 1992 začal působit v Mladé Frontě, kde vedl rozhovory s kolegou Jiřím Leschtinou. V deníku setrval tři roky. Od roku 1992 také poprvé navázal přímý kontakt s Václavem Havlem, o němž jednou napsal, že se ve svém projevu dopustil faktografické chyby. Při jednom projevu na Staromáku řekl, že na stejném místě řečnil v roce 1948 Gottwald, který se vrátil z Hradu, jenže to bylo na Václaváku. Václav Havel mi to nemohl odpustit a připomínal mi, jak jsem ho tehdy naštval,“ vypráví Petr Nováček. S prezidentem si ale všechno vysvětlili a měli k sobě blízko. „Později ze mě chtěl udělat ředitele vnitropolitického odboru Hradu. To jsem ale odmítl,“ říká.  Nabídka přišla v době, kdy se začal pravidelně účastnit takzvaných Amálií – neveřejných debatních večerů pořádaných na popud Václava Havla. Setkání se konala v lovecké chatě Amálie v oboře lánského zámku a účastnili se jich nejen osobnosti veřejného života, ale i politici a intelektuálové. 

Petr Nováček se potkával i s mnoha dalšími politiky – třeba Václavem Klausem, Milošem Zemanem, Josefem Luxem. Vhled do prostředí tehdejších politických stran a hnutí mu pomohl s jeho komentátorskou činností. „Byl jsem na ustavujících sjezdech všech stran, a to i těch, které měly třeba jen několik desítek členů,“ říká. Po odchodu z Mladé fronty působil v týdeníku Týden, pro který už dřív psal občasně komentáře.  Mimo jiné spolupracoval také s Českým rozhlasem, kam se uchýlil poté, co skončil v Týdnu. Tam s Janem Pokorným moderoval Radiofórum. Pro stanice Českého rozhlasu (zejména Radiožurnál a Plus) komentuje politické dění už více než čtvrt století. Za svou práci získal řadu ocenění. Roku 2000 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. V roce 2015 se stal laureátem novinářské ceny Opus Vitae za celoživotní tvorbu. V roce 2020 obdržel od prezidenta Miloše Zemana medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát. V roce 2024 stále působil v Českém rozhlase a žil v Praze.