Lýdie Hlubocká

* 1942

  • „Hodně jsme tam měli hlad. My jsme i trávu trhali, když nás neviděly, a tu jsme dávali do pusy a žvejkali. Nebo šťovík. Z toho se i polévka vaří. Tam byla taková bouda a po té boudě po střeše lezly. Když někdo něco provedl, hodily ho do té kůlny, ale stalo se, že někdy na něj zapomněly a než si vzpomněly, no tak už odsud někdo nevyšel.“

  • „Nás bily prakrem nebo většinou důtkama. Někdy přišla nějaká kontrola, protože si tam v Německu lidé strašně stěžovali. Oni chodili kolem plotu a strkali nám mezi ně třeba oplatek nebo něco, ale my jsme nesměli, běda, kdybychom šli k plotu a vzali si. To ne. A tam na té zahradě už byla i tělíčka dětí, které nežily. To tam pořád na té zahradě leželo. Jak to bylo, tak to zůstalo. Kolem chodilo strašně moc lidí, tak si pravděpodobně stěžovali a potom přišla kontrola. Tak pak nás hostily. My jsme nevěděli, co to je, jestli to můžeme jíst, nebo ne. A potom se zase na nás vymstily.“

  • „Museli jsme tam dělat a byli jsme hodně bití důtkama. Stačila maličkost nebo když jsme spali v posteli čtyři a někdo se pomočil, nevím kdo, mohla jsem to být já, nevím, malé děcko. Ale dostali jsme všichni, když se nikdo nepřiznal, kdo to udělal, z té postele, kde jsme leželi. Říkám, že jsem byla moc malá. A pouštěla jsem vodu do kýblu. Všechno jsem musela dělat, nikdo nebral ohled, že to nevidím. A já jsem tam vždy ruku strčila, jen jsem se spletla a místo toho, abych vodu zastavila, tak jsem ji roztáčela, takže voda tekla víc do kýblu a vytekla na podlahu. To jsem byla hrozně bitá.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 25.05.2022

    (audio)
    délka: 53:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Ostrava, 13.07.2022

    (audio)
    délka: 01:04:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Řádové sestry mě bily a měla jsem hlad

Lýdie Hlubocká - portrét - rok 2022
Lýdie Hlubocká - portrét - rok 2022
zdroj: Paměť národa

Narodila se 11. listopadu 1942 v Zábřehu na Moravě. Její otec zemřel v koncentračním táboře, matka byla krátce po jejím narození odsouzena na patnáct let vězení za těžký kriminální čin. Pamětnici ihned po zatčení její matky němečtí vojáci odvezli do kláštera v Drážďanech. Nenaučila se tam číst ani psát, neuměla česky. Tvrdí, že řádové sestry děti bily a nechávaly je hladovět. Byla svědkem toho, že některé děti v klášteře zemřely. Její matce byl o pět let zkrácen trest a poté si ji z kláštera vzala. Řádové sestry ji nechtěly vydat, proto musel rozhodnout soud. Ten ji označil za občanku Československa, přestože neuměla říct česky ani slovo. S matkou a nevlastním otcem žila v Honezovicích na Plzeňsku. Byla obětí domácího násilí, matka se k ní chovala krutě a způsobila jí vážné poranění. Od deseti let musela dojit krávy a pomáhat na poli. V osmnácti se vdala, s manželem se odstěhovali na severní Moravu. Usadili se v Třebomi na Opavsku. Tam poté celý život pracovala v zemědělství. V roce 2022 žila v Ostravě.