Lýdie Hlubocká

„Nás bily prakrem nebo většinou důtkama. Někdy přišla nějaká kontrola, protože si tam v Německu lidé strašně stěžovali. Oni chodili kolem plotu a strkali nám mezi ně třeba oplatek nebo něco, ale my jsme nesměli, běda, kdybychom šli k plotu a vzali si. To ne. A tam na té zahradě už byla i tělíčka dětí, které nežily. To tam pořád na té zahradě leželo. Jak to bylo, tak to zůstalo. Kolem chodilo strašně moc lidí, tak si pravděpodobně stěžovali a potom přišla kontrola. Tak pak nás hostily. My jsme nevěděli, co to je, jestli to můžeme jíst, nebo ne. A potom se zase na nás vymstily.“

„Museli jsme tam dělat a byli jsme hodně bití důtkama. Stačila maličkost nebo když jsme spali v posteli čtyři a někdo se pomočil, nevím kdo, mohla jsem to být já, nevím, malé děcko. Ale dostali jsme všichni, když se nikdo nepřiznal, kdo to udělal, z té postele, kde jsme leželi. Říkám, že jsem byla moc malá. A pouštěla jsem vodu do kýblu. Všechno jsem musela dělat, nikdo nebral ohled, že to nevidím. A já jsem tam vždy ruku strčila, jen jsem se spletla a místo toho, abych vodu zastavila, tak jsem ji roztáčela, takže voda tekla víc do kýblu a vytekla na podlahu. To jsem byla hrozně bitá.“