Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lýdie Hlubocká (* 1942)

• narozena 11. listopadu 1942 v Zábřehu na Moravě

• její otec zemřel v koncentračním táboře

• její matka byla v roce 1942 odsouzena na patnáct let vězení

• krátce po narození ji odvezli do kláštera v Drážďanech

• v Německu žila deset let

• o jejím návratu do Československa rozhodl soud

• byla obětí domácího násilí

• od dětství těžce pracovala v zemědělství

• vdala se a s mužem se usadili v Třebomi na Opavsku

• v roce 2022 žila v Ostravě

Do svých deseti let neznala jiné prostředí než klášter v Drážďanech. Netušila, že je Češka, že má příbuzné. Neznala jediné české slovo, řádové sestry ji neučily psát ani počítat. Tvrdí, že se k dětem chovaly krutě. S hrubostí a násilím se však setkala i po návratu do rodného Československa.

Lýdie Hlubocká, rodným jménem Niedlová, se narodila 11. listopadu 1942 v Zábřehu na Moravě. Otce nikdy nepoznala. Nacisté ho zavřeli do koncentračního tábora ještě před jejím narozením a už se nevrátil. Když jí bylo šest týdnů, její matku zatkli policisté. Jednalo se o těžký kriminální čin, za který šla na 15 let do vězení. Pamětnice si nepřeje, aby byl zločin její mámy konkrétně popsán, ale ví, čeho přesně se dopustila.

Ihned po zatčení matky malou Lýdii němečtí vojáci odvezli z domova a umístili ji do kláštera v Drážďanech. Tam žila do svých deseti let. „Nevím, jaký to byl řád. Nikdy jsem se už o to nezajímala, nikdy jsem se tam pak nepodívala. Nestála jsem o to. Ony nosily černé oblečení, u krku bylo bílé. Když šly na zahradu, měly černý plášť,“ říká o řádových sestrách, u kterých vyrůstala.

Tvrdí, že sestry se k dětem v klášteře chovaly krutě. „Jeptišky nás stále za něco trestaly. Mně to připadalo normální, myslela jsem, že život je takový. Nic jiného jsem neznala. Nenapadlo mě, že lidé žijí jinak. Pořád jsme měli hlad. My jsme i trávu trhali, když nás jeptišky neviděly, a tu jsme dávali do pusy a žvejkali ji. Nebo šťovík. Z toho se i polévka vaří. Tam byla taková bouda. Když někdo něco provedl, jeptišky ho hodily do té kůlny, ale stalo se, že někdy na něj zapomněly. A než si vzpomněly, no tak už odsud někdo nevyšel,“ vypráví.

Stačila maličkost a hned nás bily

Tvrdí, že byla svědkem toho, jak na zahradě kláštera ležela těla mrtvých dětí. Podle ní bylo běžné, že se některé z dětí, které znala, ztrácely. „Tam na té zahradě byla tělíčka dětí, které nežily. To tam pořád na té zahradě leželo. Jak to bylo, tak to zůstalo. Kolem chodilo strašně moc lidí, tak si pravděpodobně stěžovali a potom přišla kontrola. Tak nás pak hostily. My jsme nevěděli, co to je, jestli to můžeme jíst, nebo ne,“ říká pamětnice.

Vzpomíná si, že lidé dětem často podávali přes plot jídlo. „Strkali nám plotem třeba oplatek nebo něco, ale my jsme si nesměli nic vzít. Běda, kdybychom šli k plotu a vzali. To ne. Jeptišky říkaly, že to je hřích a že bychom pak umřeli. Stačila maličkost a hned nás bily důtkama. Když jsme spali v posteli čtyři a někdo se pomočil, nevím kdo, mohla jsem to být já, nevím, dostali jsme všichni, když se nikdo nepřiznal, kdo to udělal. Byla jsem malá, pouštěla jsem vodu do kýblu. Já jsem tam vždy ruku strčila, jen jsem se spletla a místo toho, abych vodu zastavila, tak jsem ji roztáčela, takže voda tekla víc do kýblu a vytekla na podlahu. To jsem byla hrozně bitá,“ vzpomíná.

Vybavuje si, že pod klášterem byla sklepení, ve kterých se děti a řádové sestry schovávaly. Není schopna uvést, ve kterém roce to bylo, pravděpodobně šlo o poslední dny války. „Bylo slyšet, že tam někdo chodí, ale bylo to tak udělané, že nebylo poznat, že je tam sklep, ze kterého se ještě šlo dál dolů. Něco si pamatuju, něco si domýšlím, například to, že to asi byli vojáci. Vím, že tam s námi ve sklepě byla hlavní jeptiška. Nesměli jsme mluvit ani kašlat. Bylo to těžké, zakrývala nám pusy, aby nás nikdo neslyšel. Takže nás nikdo nenašel,“ vypráví.

Vzpomíná si, že ji jednou řádové sestry vyvedly k vratům kláštera, daly jí do ruky panenku a vyfotografovaly ji. Pak jí tu panenku vzaly. „Nevím, možná mi ji někdo poslal a chtěly tak dát najevo, že se mám dobře. Nevím,“ říká pamětnice.

V klášteře se neučila číst, psát ani počítat. Mluvilo se tam německy a maďarsky. Česky neuměla jediné slovo. Netušila, odkud pochází, že má příbuzné. Do svých deseti let neznala nic než klášter, kostel, který k němu patřil a zahradu, na kterou mohla vyjít jen občas, ale nesměla si tam ani vzít na zem spadlé jablko.

Nerozuměla jsem česky ani slovo

Její matka si mezitím odpykávala trest. Jeho součástí byla práce v cihelně ve Stodu. Tam se poznala s mužem, který ji požádal o ruku. Trest jí byl o pět let zkrácen a v roce 1952 se dostala na svobodu. Její snoubenec zjistil, že posílá určitou finanční částku řeholnímu řádu do Německa, což měla soudně nařízeno. Přesvědčil ji, aby si dceru z kláštera vzala k sobě.

„To jsem se všechno dozvěděla až zpětně. Otčím se stal mým milovaným tatíčkem. To on naléhal, aby si mě vzala. Dokonce jí prý řekl, že jestli mě z kláštera nedostane, on si ji nevezme. Jí na tom záleželo, protože už s ním čekala dítě. A tak si mě vzali zpátky. Nejdříve jen na krátko. Jenže jeptišky pro mě přijely. Přijely si mě vyzvednout. Tvrdily, že jsem jejich, že děti nevydávají, protože si je vychovaly,“ vzpomíná.

Její případ skončil u soudu. Ten rozhodl, že je občankou Československa a řád ji musí vydat. Neuměla ani slovo česky a vybavuje si, že vůbec nechápala, o čem soud jedná. S matkou a otčímem se usadili v Honezovicích na Plzeňsku. Ředitel tamní školy se u soudu zaručil, že se stane jejím poručníkem a dohlédne, aby se co nejrychleji naučila česky a dohnala vše, co dosud zanedbala.

„Bylo to těžké, já jsem opravdu nerozuměla ani slovíčko a neuměla jsem vůbec nic, jen zpívat a modlit se. Dali mě rovnou do třetí třídy s tím, že nesmím propadnout. Tatíček měl velkou trpělivost. Vždy si se mnou sedl, řekl slovo německy a čekal, až to řeknu česky,“ vybavuje si.

Pracovala jsem od deseti let

Zanedlouho však litovala, že z kláštera odešla. Život v něm jí připadal lepší než to, co prožívala v Honezovicích. „Moje maminka byla zlá. Hodně zlá. Narodily se jí tři další děti. Je měla ráda, mě ne. Jen mě odháněla. A když zjistila, že jsem v noci usnula a přestala houpat kolíbku s bratrem, zbila mě. Mnohokrát mě zbila,“ vypráví.

Tvrdí, že nakonec se jí zastávala nevlastní babička, otčím i sousedé. Násilí ze strany matky se vystupňovalo tak, že jí vážně poranila oko. Ukázalo se, že Lýdie téměř nevidí a musela na operaci. Na jedno oko poté zůstala slepá, na druhé viděla jen částečně.

„Litovala jsem, že jsem z kláštera odešla. Tam jsme totiž trpěli všichni, ale v Honezovicích jsem trpěla sama,“ říká. Matka ji posílala každý den v půl třetí ráno dojit k sousedům krávy. „Dojit jsem se naučila už v deseti letech. Pracovala jsem za zboží. Maminka za to dostávala mléko, máslo, tvaroh. Já se pak převlékla a šla do školy. Hned ze školy jsem pak odpoledne zase šla pomáhat na statek,“ vysvětluje.

Po ukončení základní školy jí bylo nabídnuto, aby se šla učit plést košíky. Matka však nástup na učiliště zakázala. Trvala na tom, že Lýdie musí vydělávat. Pracovala v zemědělství, uklízela. Nebyla plnoletá, a proto její plat pobírala matka.

V Třebomi začal nový život

Den poté, co jí bylo osmnáct, vdala se a ihned odešla z domova. Její muž byl veterinář, a tak oba hledali práci v zemědělství. Odstěhovali se na severní Moravu, protože tam byla šance získat zaměstnání zároveň s bytem. Usadili se na Opavsku, v obci Třebom nedaleko hranic s Polskem. Dostali tam byt s koupelnou a toaletou, což byl pro Lýdii zvyklou žít v nuzných podmínkách naprostý luxus.

„Začal nový život. Já byla v sedmém nebi. Narodily se nám čtyři dcery. Manžel byl hodný. Jako sirotek vyrůstal v dětském domově, ale netrpěl tam jako já v klášteře. Říkal, že měli co jíst. Nechápal, že já jsem některé věci neznala. Jednou mi přinesl pomeranč. Divil se, proč jsem ho ani za pár dnů nesnědla. Já jsem myslela, že je to míček pro děti,“ vypráví.

Její život naplnila starost o rodinu a těžká dřina v zemědělství. Řadu let vstávala stejně jako v dětství v půl třetí ráno a chodila dojit krávy do státního statku. Zároveň pracovala na poli.

„Ani jsem si nevybírala dovolenou, měla jsem tolik přesčasů, že nebylo třeba. Já jsem neuměla říct ne. Jak bylo třeba, šla jsem pomoct. Práce byla těžká. Sedmdesátikilové pytle jsme sypali do šrotovníku, pak jsme to sešrotované dávali zpět do pytlů po padesáti kilech. Ty jsme házeli na koňský povoz a rozváželi po chlívech. Tam jsme pytle zase dávali do beden ke krávám. A to třeba potom, kdy jsem předtím celý den dělala na poli,“ popisuje práci, při které vystudovala střední zemědělskou školu.

„Tehdy často vypadávala elektřina. Stačilo, aby zafoukal vítr, a už nešla. Tak to se pak všechno dělalo ručně. Telefon byl jen na úřadě a v obchodě. Manžel měl vysílačku,“ vzpomíná na život na vsi v pohraničí. Její muž působil v Třebomi a okolních obcích jako veterinář, což obnášelo kromě péče o tisíce kusů hospodářských zvířat i to, že občas ošetřoval někoho, kdo se zranil při rvačce nebo pomáhal při obtížném domácím porodu. „Tehdy se říkalo, že rodit tele nebo dítě je jedno,“ podotýká pamětnice.

Do kostela jsem chodit nepřestala

Tvrdí, že se vůbec nezajímala o politiku. Do komunistické strany nevstoupila, ovšem zdůrazňuje, že se jí v socialismu žilo dobře. „Ne všechno bylo za komunistů špatné, my si žili pěkně,“ říká. Na té době vyzdvihuje především to, že lidé na vesnici měli při práci na státním statku výhody. Dostávali deputát, za výhodné ceny si kupovali selata.

„Každý jsme dostávali pět kilo cukru na rok. My jsme s manželem ani nevěděli, co s těmi deseti kily dělat. A brambor bylo tolik, že jsem ještě v září měla ty staré. Zabili jsme si prase, sádlo bylo, maso bylo. Málokdy jsem něco kupovala,“ vypráví.

Listopadovou revoluci v roce 1989 téměř nezaznamenala. „Mě to nezajímalo. Můj život se poté nijak nezměnil,“ říká.

Přestože má ošklivé vzpomínky na dobu strávenou v klášteře, po celou dobu života v Třebomi chodila do kostela a víra byla součástí jejího života. „Myslím, že to už je nějak vžité navždy,“ podotýká. Na otázku, co považuje v životě za důležité, odpovídá: „Aby se lidé, kteří mají děti, nerozcházeli. Přála bych všem dětem, aby se jejich rodiče nerozváděli, protože když se rodina rozpadne, vždy to odnesou děti.“

Když jí manžel zemřel a její zdravotní stav se zhoršil, odstěhovala se do Domova pro seniory Kamenec v Ostravě. V době natáčení v roce 2022 tam byla velmi spokojená a personál i ostatní klienti obdivovali její samostatnost, přestože byla už zcela nevidomá.