„Události na Národní třídě jsem prožila v Bratislavě na zájezdu školy. Já jsem o tom nevěděla, a teď najednou tam někdo říká: ‚Víte o tom, že se něco dělo v Praze?‘ A tak jsme pak šli honem, už jsme jeli domů a už jsme zjistili, že se něco děje. No a pak to šlo strašně rychle. A už nám bylo jasné, že jak se objevilo jméno Havel... a o vánočních svátcích v době volna jsem zorganizovala zájezd do Vídně. Kamarádka z Hodonína mně volá: ‚Honem to zorganizuj, kdo ví, jestli tam ještě přijedeme.‘ A říká: ‚Prosím tě, slyšela jsi větu Havel na Hrad!? Já jsem z toho na větvi.‘ To byly takové ty momenty. A my jsme v té Vídni byli úplně bez sebe. To byl jiný svět.“
„Když se obnovilo gymnázium, tak se chystaly akademie apod. Já jsem vedla recitační soubor a dělali jsme pásmo z poezie absolventů gymnázia od Blatného přes Konečného a samozřejmě Rotrekla atd. To pásmo bylo velmi pěkné, podařené, všechno dobře dopadlo a dva dny nato jsem byla zavolána do ředitelny s tím, že tam seděl nějaký soudruh a řekl mně: ‚Soudružko, kdo chtěl, mohl v tom pásmu vidět protisocialistické nálady,‘ poněvadž tam byla zima apod., ‚a to je vaše vina.‘ Já jsem mu na to řekla: ‚Vážený soudruhu, kdo chtěl, viděl, já jsem nechtěla vidět, tak jsem pásmo předvedla, jak bylo.‘ A ono se to táhlo měsíc a závěr byl: ‚Kárné řízení krajského výboru strany pro ideové nedostatky v práci.‘ Tak já jsem brečela a ředitel Skopal mně řekl: ‚Podepište to. Nesmím vám dát dvakrát odměny, ale já vás nikdy nevyhodím.‘“
„Mé první protektorátní vjemy je jedna zajímavá příhoda, když k nám do bytu vtrhli, nevím, zda tři, nebo čtyři gestapáci, ještě jsem nechodila do školy, a byla jsem... vedle obchodu byla taková místnost, které se říkalo kancelář. Já jsem si tam hrála a rozvalily se dveře. Dodnes vidím ty šedivé pláště. Zvědavě jsem letěla za nimi, oni mě odtrhli, bouchli se mnou na pohovku a proletěli beze slova promluvení celý byt včetně půdy a všeho a odešli. Maminka byla v té době u lékaře a když jí to říkali, tak samozřejmě se s pláčem vrátila. Vím, že rodiče dlouhou dobu čekali, co z toho bude. A když zabrzdilo před domem auto, tak vždycky říkali: ‚Jdou pro tatínka.‘ Nevíme, bylo to asi nějaké udání, snad že někoho přechovávají. Druhá věc je, že u nás se poslouchal západní rozhlas, tam jezdil každý týden pan doktor z Brodku a poslouchali. Já jsem o tom věděla, ale nesměla jsem nic říkat. Oni tam měli rozdělané šachy, u toho rádia. Tatínek byl takový nadšenec, měl jedno z prvních koncesních rádií v té oblasti. Tak to bylo: ‚Běž pryč!‘ To byl možná důvod, nevím.“
Marie Niedermayerová se narodila 21. března 1937 manželům Novotným z Želče na Prostějovsku. Tatínek Karel Novotný vlastnil obchod se smíšeným zbožím, maminka Marie se živila jako učitelka. Pamětnice má několik vzpomínek na válečné období, kdy např. k nim domů vtrhlo na udání gestapo, ale především na osvobození. Po únoru 1948 komunisté rodině znárodnili obchod a rodině maminky v rámci kolektivizace sebrali statek. Po absolvování obecné a měšťanské školy vystudovala Marie gymnázium v Prostějově a v letech 1955–1960 češtinu a polštinu na brněnské filozofické fakultě. Po absolutoriu pracovala krátce v brněnské Zbrojovce a od roku 1964 působila ve školství, nejprve na základní škole, pak učila přes dvacet let češtinu na Gymnáziu tř. Kapitána Jaroše v Brně. Na poč. 70. let sestavila se studenty pásmo z poezie mj. nepohodlných autorů, za což ji čekalo kárné řízení. Po odchodu z gymnázia působila v 90. letech jako školní inspektorka a poté, už v důchodovém věku, ještě několik let učila na cyrilometodějské střední pedagogické škole v Brně. V roce 2023 žila pamětnice v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
