Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Niedermayerová (* 1937)

• narozena 21. března 1937 v Prostějově, rodiče žili v Želči

• za války k nim na udání vtrhlo do domu gastapo

• po únoru 1948 znárodněn rodinný obchod

• vystudovala gymnázium v Prostějově a filozofickou fakultu v Brně

• celý život působila ve školství, nejdéle na Gymnáziu tř. Kapitána Jaroše v Brně

• v roce 2023 žila v Brně

„V životě jsem měla štěstí na dobré lidi!“ Tuto větu Marie Niedermayerová, dlouholetá kantorka českého jazyka, během svého vyprávění několikrát zdůrazňuje. Za svou pedagogickou dráhu vystřídala celkem tři typy škol, nejdéle působila na elitním gymnáziu na třídě Kapitána Jaroše v Brně. Svou profesí žila, cesta k ní pro ni ovšem nebyla jednoduchá. Ve škole sice byla premiantkou, jako dcera živnostníka, navíc ze silně věřící katolické rodiny s demokratickým smýšlením však v očích nastupujícího totalitního režimu neměla pro učitelství ani zdaleka ty „nejlepší předpoklady“. A právě díky pomoci dobrých lidí, jimiž byla ve svém životě obklopena, se nakonec se všemi překážkami doby dokázala vypořádat.

Gestapáci mě odmrštili na pohovku

Marie Niedermayerová, rozená Novotná, se narodila 21. března 1937 v prostějovské porodnici, její rodina žila v obci Želeč. Tatínek Karel Novotný, vyučený obchodní příručí, provozoval v obci obchod se smíšeným zbožím. Maminka Marie, rozená Provazníková, vystudovala učitelský ústav v Olomouci a učila na obecných školách. Oba rodiče pocházeli z Želče, rodina maminky navíc v obci vlastnila hospodářství. Jelikož se rodiče brali v pozdějším věku (teprve ve 30. letech bylo zrušeno nařízení znemožňující učitelkám vdát se), zůstala Marie celý život jedináčkem. Přesto dle svých vzpomínek prožila nádherné dětství ve společnosti svých bratranců a sestřenic. Želeč byla silně katolickou obcí, podle pamětnice zde až do 50. let žil snad jediný nekatolík. K římskokatolickému vyznání se hlásili i oba Mariini rodiče, tatínek byl dokonce náčelníkem místního Orla. 

Bezstarostné dětství na hanáckém venkově ale záhy narušily válečné události. První hmatatelnou vzpomínku na dobu protektorátu představuje pro pamětnici děsivý zážitek s gestapem, které k nim jednoho dne přišlo udělat domovní prohlídku. „Byli tři, rozvalili dveře, proletěli celým domem, já jsem jim zvědavě šla v ústrety a oni se mnou práskli na pohovku. Pak beze slova promluvení odešli. Hrála jsem si tehdy sama doma, tatínek byl v obchodě a maminka u lékaře,“ líčí Marie dramatickou příhodu z doby, kdy ještě ani nechodila do školy. Gestapáci k nim domů vtrhli patrně na udání, jehož pozadí však pamětnice dodnes nezná. Mohlo se jednat o fakt, že častým návštěvníkem u rodiny Novotných byl lékař z Brodku u Prostějova, s nímž tatínek tajně poslouchal zahraniční rozhlas. „Vedle obchodu byla místnost, které se říkalo kancelář. Vždy když pan doktor přišel za tatínkem, měli tam před sebou rozložené šachy. Já už jsem ale věděla, co a jak. A že se nikde nesmí říkat, že tatínek s panem doktorem poslouchají,“ říká Marie a doplňuje, že tato schizofrenní situace, kdy se něco jiného říkalo doma a něco jiného na veřejnosti, byla pro ni a její rodinu (potažmo celou její generaci) zároveň průpravou do následující komunistické totality.

Další nepříjemnou válečnou vzpomínku si pamětnice nese z období heydrichiády roku 1942, kdy zemřela její babička. Smuteční projev na pohřbu měl babiččin bratranec, děkan Kvapil z Kroměříže. Asi za týden se rodina dozvěděla, že byl zatčen a popraven. „To bylo jeho poslední vystoupení. Už si nevzpomínám, co konkrétně tam řekl, ale bylo to něco o národu. Pak jsme se dozvěděli, že byl zastřelen,“ vybavuje si temné momenty z dětství. V září 1943 nastoupila Marie na obecnou školu (dvojtřídku) v Želči. V době protektorátu vešlo v platnost nařízení znemožňující ženám z finančně zajištěných rodin nadále působit ve školství, a tak se její maminka jakožto manželka majitele obchodu musela vzdát učitelského místa.

Rusové zanechali v našem obchodě spoušť

Mnohem živější vzpomínky má pamětnice na osvobození v květnu 1945, které v Želči proběhlo poměrně dramaticky. I v posledních dnech války, těsně před příchodem Rudé armády, se na okraji obce v lesích pohybovali Němci a odchytávali místní muže na budování zákopových opevnění. Mezi nimi byl i Mariin tatínek Karel Novotný, hned na druhý den se však naštěstí vrátil domů. Jakmile do obce přišli sovětští vojáci, ubytovali se u Novotných doma a vytvořili si zde jakýsi štáb. Pamětnice vzpomíná, že v obývacím pokoji spalo asi dvě noci přes dvacet osob. Po svém odchodu za sebou zanechali neuvěřitelnou spoušť v rodinném obchodě: „Tehdy se např. marmelády prodávaly v plechovkách, tak dokonce i inkoust. Oni tam vtrhli, inkoust nalili do marmelády, všecko to pomíchali. Co tam zůstalo, bylo na vyhození.“ Zároveň po odchodu osvoboditelů nalezla rodina úplně prázdný kryt, provizorně vybudovaný na zahradě, kde si ukryli veškeré cennosti. Na druhé straně si vybavuje zážitek s jedním ze sovětských důstojníků v obývacím pokoji, s nímž její tatínek hovořil. Byl to, stejně jako tatínek, hluboce věřící člověk, který byl nešťastný z války a služby v Rudé armádě. O čem konkrétním spolu mluvili, však tatínek Marii neřekl.

Po válce se život, alespoň na krátkou chvíli, vrátil do normálních kolejí. V obci byl obnoven spolkový a politický život, Karel Novotný se mimo Orla angažoval i v lidové straně. To vzalo zakrátko zasvé s únorovým převratem roku 1948. „Moje spolužačka, dcera místního ševce, který se stal předsedou MNV, mi ve škole říká: ‚Maruško, ode dneška vám vládneme my.‘ Byla jsem úplně vyděšená a doma jsem se ptala maminky, co to znamená. Jen mě utěšovala: ‚Nemysli na to.‘“ – přibližuje Marie Niedermayerová tehdejší atmosféru. Silně katolická a do té doby soudržná obec se názorově rozpoltila, mezi lidmi zavládl strach.

Komunisté velice záhy přistoupili k likvidaci živnostníků, která se pochopitelně dotkla i obchodu Novotných. Po jeho znárodnění v něm Karel Novotný směl několik let pracovat jako vedoucí, poté až do důchodu pracoval u svého bratra v Karviné jako skladník. Brzy se také dala do pohybu kolektivizace zemědělství, jíž padl za oběť statek rodiny z matčiny strany. Pamětnice těžké období ilustruje smutnou vzpomínkou: „Stařeček ležel na smrtelné posteli a obecní rozhlas vyhlašoval, že jako jeden z posledních odmítá vstoupit do družstva. To byl hrozný teror, my jsme plakali a říkali jsme, ať to stařeček neposlouchá.“ Statek nakonec samozřejmě sebrali i rodině, Marie vzpomíná na svou sestřenici, která pak musela zůstat a dřít v JZD.

Vzhledem ke své postavě vhodná do těžkého průmyslu

Po obecné škole absolvovala Marie školu měšťanskou v Brodku u Prostějova. Byla třídní premiantka, když se tedy v posledním ročníku v roce 1952 měla rozhodnout, na kterou střední školu nastoupí, gymnázium bylo jasnou volbou. Politické okolnosti ale zprvu jejímu rozhodnutí nepřály. Dcera místního funkcionáře se na poslední chvíli rozhodla, že na gymnázium půjde ona, a pro školu bylo na gymnázia vyhrazeno pouze jedno místo (na základě objednávky, v té době totiž základní školy objednávaly počet míst pro žáky podle počtu přihlášek, svou roli ale samozřejmě hrály i kádrové důvody). Soudruzi na MNV v Želči jí navíc vystavili posudek s větou, která z dnešního pohledu působí až tragikomicky: „Vzhledem ke své postavě vhodná do těžkého průmyslu.“ A právě zde se potvrdila pamětnicí mnohokrát opakovaná věta, že měla v životě štěstí na dobré lidi. Byl to jednak spolužák Lojza Krejčí, který dobrovolně nastoupil jako horník do dolů, aby se Marie mohla dostat na gymnázium, jednak neznámý lékař v Prostějově, který Marii po zhlédnutí posudku a jejího vysvědčení diagnostikoval srdeční vadu. „Maminka šílela, nakonec se samozřejmě potvrdilo, že to nebude tak zlé. Lidé si tehdy takto pomáhali,“ říká Marie Niedermayerová, které se díky statečné pomoci podařilo překonat peripetie absurdní doby a dostat se na Gymnázium Jiřího Wolkra v Prostějově.

Byla právě v prvním ročníku, když školu postihla tragická událost v souvislosti s úmrtím Stalina a Gottwalda v březnu 1953. Skupinka studentů třídy septima A při úklidu školního dvora pálila spolu se shrabaným listím také noviny se Stalinovou smuteční fotografií. Prohlásili, že dělají suchou destilaci Stalinových vousů. Uvědomělý spolužák Květoslav Králík je udal, načež celou třídu za nevinný žert vyloučili nejen ze školy, ale ze všech studií v celé republice, a spolu s nimi byla vzápětí propuštěna naprostá většina profesorského sboru. O této události hovořily s Pamětí národa dvě její přímé účastnice a oběti, Olga Rozehnalová a Olga Čermáková. Vyhození profesoři byli ihned nahrazeni novými. Pamětnice vzpomíná, že studenti je zpočátku nenáviděli a dělali jim naschvály. Za nějaký čas se ukázalo, že noví kantoři vlastně sami pořádně nevěděli, proč byli do školy přeřazeni, a mnozí z nich se ukázali jako mimořádně čestní a charakterní lidé.

Soudružko, vy to umíte, ale vy tomu nevěříte

Po maturitě v roce 1955 se Marie hlásila na brněnskou filozofickou fakultu. Chtěla být učitelkou, v přijímací komisi byl ale přítomen kádrovák, který věděl o jejím původu a studium učitelského oboru (kombinace čeština-ruština) proto nedoporučil. Mohla tedy nastoupit alespoň na filologické studium bohemistiky v kombinaci s polštinou. Na studijní léta v Brně, ač se stále psala 50. léta, vzpomíná ráda. Věděla, před kým z vyučujících i spolužáků může mluvit otevřeně a před kým si naopak musí dát pozor. Jako všichni vysokoškoláci v době reálného socialismu musela samozřejmě absolvovat i komunistické předměty jako marxismus-leninismus, politická ekonomie nebo dějiny VKS(b), tedy dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků). Tyto předměty učil její studijní skupinu mladý asistent Jaroslav Šabata, nadějný stranický kádr, později reformní komunista a disident. „Když jsem u něj dělala zkoušku, řekl mi památnou větu: ‚Soudružko Novotná, vy to umíte, ale vy tomu nevěříte. Já vám jedničku nedám.‘,“ vzpomíná pamětnice na vyučujícího, jemuž se podařilo získat mezi studenty několik budoucích straníků.

Studium pamětnice ukončila v roce 1960, v posledním ročníku si ještě doplnila pedagogickou kvalifikaci ve snaze splnit si svůj sen stát se kantorkou. To se jí podařilo až v roce 1964, kdy po krátkém působení ve Zbrojovce a mateřské dovolené nastoupila na své první učitelské místo na základní škole v Merhautově ulici v Brně. Tam jí zatím nabídli jen suplování, žila tak v neustálé nejistotě. Byla již vdaná, měla jedno dítě a druhé bylo na cestě. Byla však dobrou učitelkou, jíž si kolegové vážili, a ředitel jejího druhého působiště, základní školy na třídě Kapitána Jaroše, o ni nechtěl přijít. Proto když mu oznámila, že by si ráda podala žádost o místo na střední škole, pro kterou měla aprobaci, jí řekl, že se zde v září obnoví gymnázium, jehož tradice byla násilně přerušena po roce 1948. V září 1967 se tedy stala profesorkou českého jazyka a literatury na znovu otevřeném elitním gymnáziu, v Brně dodnes známém jako Jaroška.

Pražské jaro 1968 vnímala Marie jako období intenzivního, leč příliš krátkého uvolnění poměrů, kdy lidé např. hltali zahraniční a dosud zakázanou literaturu. Čas nadějí nemilosrdně zadusily v noci z 20. na 21. srpna 1968 tanky armád Varšavské smlouvy. Pamětnice vzpomíná: „Manžel byl se starším synem na rekreaci v Mariánských Lázních a já jsem s tím mladším zůstala doma. Ve tři hodiny ráno mě probudil telefon, volali naši známí, vysoce postavení reformní komunisté, že potřebují jít do televize, a jestli bych jim nepohlídala děti. Tak jsem měla doma takovou malou mateřskou školku.“ Absurditu doby dokládá rovněž vzpomínkou na svou tchyni, přesvědčenou komunistku, s níž neměla nejlepší vztah: „Tchyně přišla od holiče, měla novou vodovou a říká: ‚No musela jsem jít k holiči, abych důstojně přivítala sovětské vojáky.‘“ Pamětnice dodává, že tchyni ke konci jejího života pochopila, ta se dokonce z věřící komunistky stala věřící křesťankou.

Za pásmo poezie ji čekalo kárné řízení

Opětovné utužení poměrů s nástupem tzv. normalizace provázely (nejen) stranické prověrky na všech pracovištích a na postoj k obrodnému procesu a následné invazi byli tázáni i učitelé. Ponižující procedura se tak pochopitelně nevyhnula ani Marii, která takticky pouze uvedla, že nesouhlasila s některými příliš revolučními organizacemi typu KAN. V protokolu pak měla napsáno, že „bratrskou pomoc spřátelených armád“ nepochopila. Na gymnáziu ale mohla zůstat, jak sama potvrzuje, nejhůř na tom byli kolegové, kteří byli členy KSČ.

Kantorské profesi byla cele oddaná a ve svém výkladu věnovala prostor i autorům, o nichž se oficiálně hovořit nesmělo, např. katolické moderně nebo tvorbě exilové či samizdatové. Nikdy přitom nezapomněla před studenty dodat, že tato látka není k maturitě, je to jen jakýsi nadstandard, který je ale důležitý. Žádný student ji nikdy neudal. Větší problém měla u nadřízených orgánů na začátku 70. let, když s recitačním souborem připravila k oslavám obnovení gymnázia slavnostní pásmo z poezie absolventů gymnázia, a to včetně autorů, o nichž se už v té době opět muselo mlčet. „Zanedlouho si mě zavolali do ředitelny, tam byl soudruh z krajského výboru strany a říká mně: ‚Soudružko, kdo chtěl, mohl v tom pásmu vidět protisocialistické nálady.‘ Ředitel mi řekl, ať to raději podepíšu, že mi nesmí sice dát dvakrát odměny, ale že mě nikdy nevyhodí.“

Nebylo lehké zachovat si v šedivém období normalizace tvář a přitom si nezadat s režimem. Přesto se Marie s nástrahami a nároky doby vypořádávala statečně a čestně. Jako třídní profesorka např. musela psát na své studenty v maturitním ročníku zdlouhavé posudky, které se spolu s přihláškami posílaly na vysoké školy. Kantoři v nich museli zmiňovat i politické škraloupy studentů i jejich rodičů, což se pamětnice vždy snažila zatajit, a pokud věděla, že student svůj vysněný obor zvládne, „ušila“ mu posudek přesně na míru.

Dění v listopadu 1989 přivítala s nadšením a účastnila se každé demonstrace na brněnském náměstí Svobody. Ještě v prosinci zorganizovala zájezd do Vídně, a poprvé se tak podívala za železnou oponu, která za pár týdnů zmizela v propadlišti dějin. I většina profesorského sboru na gymnáziu změny přivítala. Začátkem 90. let kantoři hlasovali o důvěře stávajícímu řediteli. Marie spolu s dalším kolegou mu jako jediní vyslovili nedůvěru, načež se jí ředitel pomstil a dal jí výpověď. To už měla těsně před důchodem. V závěru svého profesního života působila několik let jako krajská školní inspektorka a posléze učila na cyrilometodějské střední pedagogické škole v Brně.

V současnosti (2023) žije Marie Niedermayerová v Brně. Ve svém věku je stále neobyčejně vitální a aktivní, věnuje se práci na zahrádce, těší se z pravnoučat. Její syn Luděk Niedermayer zastupuje Českou republiku od roku 2014 jako poslanec v Evropském parlamentu. A co by ráda pamětnice vzkázala mladé generaci? „Aby byli pravdiví a čestní, aby se báli méně než my a aby to byli dobří lidé. Mladé generaci věřím víc než té naší.“