Miroslav Němejc

* 1962

  • „Osobně jsem daleko víc prožíval to, že jsem nikdy nevěděl, kdy zase přijdou a zase mi seberou všechny ty věci. Kdy mi seberou moji knihovnu. To jsem prožíval osobně, ty věci, některé jsem schovával. Ale u nich člověk neví, co je napadne. Já jsem jel do Děčína, někoho jsem tam hledal. Oni mě sebrali, protože jsem byl podezřelý, protože jsem chodil po vsi sem tam, nebo po kraji Děčína. Tak mě sebrali, sebrali mi tašku, podívali se, co tam je. Zjistili, že jsou tam knížky. Byla tam nějaká knížka z Říma. Sebrali mi třeba Exupéryho Citadelu vydanou v sedmdesátém pátém [roce] ve Vyšehradě s odůvodněním, že je to jehovistická literatura. Když se člověk setká s těmihle blby, tak neví, kdy mu seberou knihovnu, třeba Platóna nebo cokoliv, protože oni nevědí, co to je. Tohle já bral jako opravdu osobní fobii z toho, že mi zase něco seberou. Jinak co mi vadilo - problém je to, že spoustu mých kamarádů sedělo nebo byli různě pronásledováni. To člověk prožíval blbě. Já jsem třeba držel hladovku za Petra Pospíchala, podepisovaly se různé žádosti o propuštění. Psalo se hodně lidem do kriminálu, aby vůbec věděli, co se děje, aby vůbec měli nějaké vjemy. To člověk vnímal jako hrozné. U některých to bylo takové, že si člověk řekl: 'Dobré, tak prostě sedí v kriminálu.' Třeba u takového Jirouse už to bylo tak, že se člověk bál, jak to s ním dopadne. Ono když je člověk už ve třetí nápravné, tak to není sranda.“

  • „Jednoho dne jsem přišel do školy, tam mě čekal pan ředitel. Bylo to asi v půlce roku. Přišel pan ředitel a řekl, že mám návštěvu. Odvedl mě do ředitelny. Tam byli dva pánové. Ti si mě odvezli s sebou. Udělali mi osobní prohlídku, tam našli tenkrát takovou fotku deseti lidí z VONSu, myslím, že nějaké informace o Chartě, ten časopis a takové věci. Takže to jsem samozřejmě hned tak neodešel. Takže jsem tam byl na výslechu s tím, že sebrali i mého bratra a Petra Hlavatého, taky signatáře Charty. A mě si tam nechali asi třiapadesát hodin, než mě propustili.“

  • „Co jste si myslel na střední škole, nebo když vám bylo osmnáct o tom režimu, jak dlouho bude trvat? Jak to bude? Měl jste nějakou ideu?“ - „Já vám to řeknu takhle, já jsem si do prosince 1989 myslel, že bude navěky, nebo minimálně ještě dalších dvacet třicet let. Já jsem to bral, že je to setrvalý stav a že se z toho již nikdy nevyhrabeme. Protože to už člověk věděl, čeho jsou schopni. A zároveň věděl, jak to pak dopadá, to už člověk reflektoval osmašedesátý rok. Takže čekal, že takhle to bude nafurt s různými reformami. Potom ke konci přišel Gorbačov, tak člověk věděl, že se to asi nějak zreformuje. Ale bude to jenom nějaká reforma, která bude více méně podobná, jako to, co bylo předtím. Vůbec jsem neočekával, já jsem počítal, že to bude nafurt.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 12.05.2021

    (audio)
    délka: 02:15:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 02.09.2021

    (audio)
    délka: 02:25:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Asi bych nemohl jinak

Miroslav Němejc, 1976
Miroslav Němejc, 1976
zdroj: Archiv pamětníka

Miroslav Němejc se narodil 3. srpna 1962 ve Strakonicích. Vyrůstal s o pět let starším bratrem Antonínem, který se mu v dospívání stal vzorem. Po ukončení základní školy se vyučil truhlářem v Českých Budějovicích a nastoupil na střední školu ve Volyni. Bratr Antonín podepsal v roce 1978 prohlášení Charty 77, díky bratrovi se k disentu připojil i Miroslav. Sledoval Svobodnou Evropu, četl a rozmnožoval samizdat, navštěvoval bytové semináře a koncerty undergroundových skupin. V roce 1981 si pro Miroslava přijela do školy Státní bezpečnost, podstoupil domovní prohlídku a více než padesátihodinový výslech. Následovalo vyloučení ze střední školy. Bratra Antonína donutila tajná policie k emigraci, Miroslava ve Strakonicích nikdo nezaměstnal. Přestěhoval se do Prahy a pracoval u vojenských staveb. Oženil se a narodil se mu syn. V letech 1983 až 1984 absolvoval povinnou vojenskou službu u pracovního útvaru a podílel se na stavbě atomové elektrárny Dukovany. Po návratu z vojny se rozvedl, vzal si do péče svého syna a vrátil se do Strakonic. Pracoval jako skladník v továrně Fezko. Opět se zapojil do činnosti disentu, rozmnožoval samizdat a podporoval petice za propuštění politických vězňů. Stal se jedním z hybatelů sametové revoluce ve Strakonicích. S bratrem Antonínem se od jeho emigrace nesetkal. Miroslav Němejc žil v roce 2021 ve Strakonicích.