Miroslav Němejc

„Osobně jsem daleko víc prožíval to, že jsem nikdy nevěděl, kdy zase přijdou a zase mi seberou všechny ty věci. Kdy mi seberou moji knihovnu. To jsem prožíval osobně, ty věci, některé jsem schovával. Ale u nich člověk neví, co je napadne. Já jsem jel do Děčína, někoho jsem tam hledal. Oni mě sebrali, protože jsem byl podezřelý, protože jsem chodil po vsi sem tam, nebo po kraji Děčína. Tak mě sebrali, sebrali mi tašku, podívali se, co tam je. Zjistili, že jsou tam knížky. Byla tam nějaká knížka z Říma. Sebrali mi třeba Exupéryho Citadelu vydanou v sedmdesátém pátém [roce] ve Vyšehradě s odůvodněním, že je to jehovistická literatura. Když se člověk setká s těmihle blby, tak neví, kdy mu seberou knihovnu, třeba Platóna nebo cokoliv, protože oni nevědí, co to je. Tohle já bral jako opravdu osobní fobii z toho, že mi zase něco seberou. Jinak co mi vadilo - problém je to, že spoustu mých kamarádů sedělo nebo byli různě pronásledováni. To člověk prožíval blbě. Já jsem třeba držel hladovku za Petra Pospíchala, podepisovaly se různé žádosti o propuštění. Psalo se hodně lidem do kriminálu, aby vůbec věděli, co se děje, aby vůbec měli nějaké vjemy. To člověk vnímal jako hrozné. U některých to bylo takové, že si člověk řekl: 'Dobré, tak prostě sedí v kriminálu.' Třeba u takového Jirouse už to bylo tak, že se člověk bál, jak to s ním dopadne. Ono když je člověk už ve třetí nápravné, tak to není sranda.“