Doc. Václav Němec

„Paradoxně až do vojny jsem naštěstí nikdy nebyl zavřený. Ale mnohokrát jsem byl různě zadržován. Každý den nás zastavovala policie, kontrolovala nás, napomínala nás, že nemáme hrát, že nemáme zpívat, že se nemáme usmívat. V tomhle smyslu to byla strašná doba. Byl to takový kontrast bujaré, čiré radosti z života v té svobodomyslné komunitě a zároveň stínu všudypřítomného policejního dozoru. Snad každý večer, když jsme na jaře někde chodili a zpívali, jsme byli různě zadržovaní, napomínaní, kontrolovaní a tak dále.“

„Možná ještě takový zajímavý detail v souvislosti s mojí maminkou, která byla, jak už jsem říkal, ve straně a dodnes tedy podporuje Miloše Zemana. Ona zažila velké trauma. Když mě zavřeli do vězení v Lounech a vůbec nás tak různě převelovali, rodina vůbec nevěděla, kde jsem a co se mnou je. Začali mě hledat, jezdit po posádkách od čerta k ďáblu, v tomhle případě doslova. Nakonec se jim přes nějaké kontakty u StB nebo v kontrarozvědce nebo kde podařilo zjistit, že jsem skončil v Lounech. Po mnoha dnech hledání tam dojeli a matka se setkala s mým tehdejším velitelem. A on jí řekl, že mě najde na nějakém telefonním čísle – přestože já tam byl ve vězení, ale to jí neřekl. Dal jí to telefonní číslo a ona s nadějí, že mě konečně najde, šla rychle do první telefonní budky a zavolala tam. A ohlásilo se krematorium v Lounech. Takže on si udělal takovýhle drsný vtip, ale pro matku to byl velký šok. Až když mě po Vánocích 1989 pustili a já to samozřejmě vzal přes Karlovy Vary, se dozvěděla, že jsem v pořádku a co se se mnou děje.“

„Tehdy byl velitelem slánské divize plukovník Zdeněk Zbytek, takový ambiciózní mladý důstojník, který měl našlápnuto na velkou vojenskou kariéru. Třásla se před ním celá divize. On měl snad jediný lidský rys – když byl mladý, hrával v nějaké bigbítové kapele. A vždycky, když někam přišel, využil své autority, kterou měl v armádě, a založil si tam bigbítovou kapelu. A do té kapely ve Slaném se dostali kluci, se kterými jsem zkoušel hrát na posádce v Rakovníku, a protože se dozvěděli, že jsem ve Slaném, chodil jsem vždycky po práci s nimi zkoušet. Oni mě zaangažovali jako zpěváka a pak řekli plukovníku Zbytkovi, že mají zpěváka do kapely, a on zavelel, že zůstanu ve Slaném. Takže já jsem se rozhodnutím Zdeňka Zbytka stal zpěvákem kapely, která mu přímo podléhala. A nebyla to posádková hudba, byla to prostě kapela, která jezdila normálně hrát na zábavy, často vojenské. Asi nejhorší bylo, že nás posílali hrát na akce, kde se sešli důstojníci, strašně se tam zmazali a my jsme jim do toho hráli, takže oni tam pak tančili a křepčili. Ale paradoxně jsme měli velkou svobodu, mohli jsme hrát, co jsme chtěli. Hráli jsme taky zakázané autory. Stávalo se, že ti komunističtí důstojníci křepčili na Martu Kubišovou nebo Pražský výběr, to byly takové absurdity té doby.“

„Moje zkušenost s plzeňskou právnickou mafií mě naučila, že člověk sám nic nezmůže, že se musí zorganizovat, že se musí spojit s jinými lidmi. A proto jsem se nakonec vydal dráhou občanského aktivismu, protože když chcete něco změnit, musíte vytvořit minimálně nějakou skupinu iniciativních a akceschopných lidí, kteří s vámi spolupracují. A moje zkušenost je, že když se to dělá dobře a šikovně, mnoho věcí se změnit dá, nebo se aspoň mnoha věcem dá zabránit. To je zkušenost, kterou považuju za velmi důležitou. A uvědomuju si, že svoboda není v demokracii svobodou jenom privátní, jak to mnoho lidí mylně pochopilo v devadesátých letech – teď si můžeme vyjet, kam chceme, můžeme si užívat života, jak chceme, můžeme podnikat, jak chceme. Ta svoboda je politická svoboda. Dá se realizovat jen nějakou politickou aktivitou, politickým jednáním. To je možné buď v rámci stranické politiky, že je člověk součástí nějaké strany, zastává nějaké funkce, nebo když politické garnitury selhávají, tak je potom o to naléhavější, aby se tomu lidi věnovali v rámci občanského aktivismu. Což je taky politika svého druhu, která může mít podle mě své autentické polohy, jakožto havlíčkovsko-masarykovsko-havlovská tradice nepolitické politiky v tom nejlepším smyslu. To je naléhavé právě v situaci, kdy demokracie a její představitelé, kteří by měli jednat v intencích demokratického systému – a nejednají, kdy prostě selhávají. A to je bohužel naše situace dnes.“