„Potom dostal někdo v rádiu v Praze ohromný nápad udělat vysílací štafetu. Propojily se všechny stanice. Začala Praha, pak se připojil Hradec Králové, České Budějovice, Brno, Olomouc, Přerov, my, slovenská města Bratislava, Košice a tak dále. Televize v té době zdaleka neměla takové možnosti jako dnes, nebyly handky (bezdrátový mikrofon) a lehké kamery, všechno se dělalo s přenosovými vozy. Rozhlas to měl jednodušší. Posluchači znali díky našemu vysílání situaci. Redaktory z Ostravy tenkrát projevily velkou odvahu. Říkalo se, že havíři jsou silou komunistické strany, a ony přinášel jejich promluvy proti vstupu vojsk, natáčely zaměstnance hutí, lidi z kultury, divadelní herce a tak dál. Bylo to úžasné.“
„Kolegové mi ukázali a vysvětlili, jak funguje vysílání. Redaktoři chodili do závodů dělat reportáže. Dodávali nám je, my jsme je uváděli. Měli jsme přitom za úkol nabádat lidi, aby zachovali klid, aby Rusy nenapadli, protože mají zbraně a mohlo by dojít ke zranění. Kolegové mi také řekli, že po budově chodí Rusové a chtějí vědět, odkud vysíláme. Technici udělali to, že je vodili do prázdné hlasatelny. My jsme zatím vysílali ze studia, kde se natáčely rozhlasové hry. Tam nebyla signalizace. Rusům tvrdili, že kdyby se vysílalo, muselo by svítit světlo. A tak jsme vysílali a oni chodili se samopaly po budově.“
„V polovině roku 1955 se říkalo, že je postavený vysílač v Hošťálkovicích, a že na Silvestra roku 1955 začne Ostrava vysílat také v televizi. Televizní studio bylo zpočátku součástí československého rozhlasu. To pravděpodobně způsobilo, že na toto první vysílání ze studia v Hošťálkovicích jsem byla přizvána jako hlasatelka já a herec Lubor Tokoš, s kterým jsme se znali z mnohého natáčení v ostravském rozhlase. Bylo to pár vět, které jsem řekla: ‚Dobrý večer, milí přátelé. Vítám vás při prvním vysílání televize Ostrava. Ano, je to pravda. Už i Ostrava má svůj televizní vysílač a vy jste opravdovými televizními diváky. Trochu nezvyklé, že? Však si časem zvyknete.‘“
„Jednou ráno mi šeptal můj tatínek do ucha: ‚Evo vstávej, jsou tady Rusové. Přijeli na koních.‘ Rychle jsem uháněla na náves. Opravdu tam byli Rusové, lidé se s nimi vítali. Jeden důstojník na koni pak přijel až na dvůr na statek, kde jsme bydleli a bavil se s námi. A tatínkovi také řekl, že umí naši československou hymnu. Tatínek se divil a Rus začal krásným hlasem zpívat Kde domov můj. To byl můj největší zážitek konce války.“
Eva Mudrová, za svobodna Kunertová, se narodila 5. února 1933 v Hati u Opavy. Otec byl četník a rodina často měnila působiště. Konec druhé světové války prožila v Mladči u Litovle. V roce 1947 se s rodiči přestěhovala do Českého Těšína, kde vystudovala obchodní akademii. Po maturitě nastoupila jako hlasatelka do ostravské redakce Československého rozhlasu. V roce 1955 se stala první hlasatelkou televizního vysílání z Ostravy. V srpnu 1968 se zapojila do vysílání ostravského rozhlasu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Při politických prověrkách v roce 1970 byla vyhozena z hlasatelny i z KSČ. Několik roků pak nemohla sehnat zaměstnání. V letech 1975 až 1990 dělala sekretářku v podniku Severomoravské mlékárny. Po pádu komunistického režimu začala opět spolupracovat s rozhlasem. Zemřela 17. srpna roku 2024.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
