Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Zážitek vzdoru proti okupaci v srpnu 1968 stál za to, i když jsem přišla o milovanou práci
narozena jako Kunertová 5. února 1933 v Hati u Opavy
konec druhé světové války prožila v Mladči u Litovle
vystudovala obchodní akademii v Českém Těšíně
v roce 1952 nastoupila jako hlasatelka Československého rozhlasu v Ostravě
roku 1955 se stala první hlasatelkou studia Československé televize v Ostravě
v srpnu 1968 se účastnila vysílání ostravského rozhlasu proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy
po politických prověrkách byla vyhozena z rozhlasové hlasatelny i z KSČ
v letech 1975 až 1990 dělala sekretářku v podniku Severomoravské mlékárny
po pádu komunistického režimu se vrátila jako externí spolupracovnice do rozhlasu
zemřela 17. srpna roku 2024
Eva Mudrová patří k lidem, kteří po roce 1968 neprošli komunistickým kádrováním a přišli o zaměstnání, které pro ně hodně znamenalo. Populární rozhlasová a televizní hlasatelka a reportérka skončila jako sekretářka v mlékárnách, protože několik dnů po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa informovala spolu s kolegy od mikrofonu ostravského rozhlasu o protestech proti vstupu cizích vojsk do země. Při politických prověrkách byla nařčena z pobuřování proti internacionální pomoci. K rozhlasové práci se mohla vrátit až po roce 1989.
Eva Mudrová, za svobodna Kunertová, se narodila 5. února 1933 v Hati u Opavy. Do této slezské vesnice byl po sňatku povolán do služby její otec, četnický strážmistr Josef Kunert. Matka Jaroslava pocházela z rodiny řezníka Sirotka z Lazů u Orlové, kde její budoucí muž dříve sloužil a kde se seznámili. V Hati se manželům narodil syn Jaroslav, o tři roky později dcera Eva.
Život rodiny byl poznamenán častým stěhováním. V roce 1937 byl Josef Kunert přeložen do Oskavy u Rýmařova, kde žilo převážně německé obyvatelstvo. Po podepsání Mnichovské dohody a obsazení pohraničí nacistickým Německem se museli Kunertovi narychlo stěhovat do vnitrozemí. „Maminka plakala, já ale byla nadšená, protože nás z Oskavy odvážel malý autobus. Nikdy předtím jsem nejela ani v autě,“ vzpomíná.
Jejich působištěm během válečných let se staly Olšany u Prostějova a poté Mladeč u Litovle. „Bydleli jsme ve dvou místnostech bez vody a záchodu u jedné selky na statku. Bylo to tam hrozné. Pamatuji kruté zimy a pětikilometrové pochody do školy v Litovli. Tam byl děsivý ředitel v rajtkách, který žáky, kteří nepozdravili Heil Hitler, fackoval. I já to zažila.“
Když se na jaře 1945 blížila k Mladči fronta, ženy s dětmi byly evakuovány do nedaleké jeskyně. „Bylo to pro mě dobrodružství. Vybavily jsme se teplým oblečením, přikrývkami a potravinami. Tatínek mého kamaráda býval v krápníkových jeskyních průvodcem, uměla jsem jeho vyprávění zpaměti a bavila výkladem ostatní. Strávily jsme tam asi dvě noci. Němci se naštěstí rychle stáhli. Pak už jsme spaly zase doma,“ vypráví.
Živou vzpomínku má na příchod sovětských vojáků. „Tatínek mě probudil a šeptal mi do ucha: ‚Evo, vstávej, jsou tady Rusové. Přijeli na koních.‘ Uháněla jsem na náves. Rusové tam opravdu byli, lidé je vítali. Jeden důstojník přijel na koni až na statek, kde jsme bydleli. Řekl tatínkovi, že umí naši hymnu a pak krásným hlasem zazpíval Kde domov můj.“
Josefa Kunerta po válce opět přeložili, tentokrát do Hoštejna u Zábřehu na Moravě. Eva chodila do jednotřídky v nedalekých Tatenicích. „Měli jsme tam výborného učitele češtiny, který mě přivedl k zájmu o literaturu a recitování. Většina dětí nechtěla přednášet básničky, mně se to naopak líbilo.“ V roce 1947 nastal pro rodinu zlom. Josef Kunert musel odejít od četnictva. „Tatínek přijel ze zemského četnického velitelství v Brně a oznámil mamince, že byl ze zdravotních důvodů penzionován. Bylo mu 38 let. Vysvětlení nadřízeného bylo takové, že přijdou komunisté a všechny je prý vyhodí bez penze.“
Josefu Kunertovi pomohl příbuzný z Českého Těšína, který tam měl obchod s rádii a elektromateriálem a nabídl mu práci. „Tak jsme se přestěhovali do Českého Těšína. Poprvé jsme bydleli v krásném, prostorném bytě s koupelnou a splachovacím záchodem. Těšín na mě působil jako líbezné město. Byly tam obchody, cukrárny, školy, divadlo, kino, muzeum, upravený park, pěkná řeka a také spousty mladých lidí,“ vypráví.
V roce 1948 nastoupila na obchodní akademii. To už bylo po komunistickém převratu, prezidentem se stal Klement Gottwald. Komunisté likvidovali politické odpůrce, soukromé hospodaření i podnikání. Postihlo to také Evina českotěšínského strýce, který přišel o svůj obchod a nastoupil jako dělník v Třineckých železárnách. Bez místa byl tím pádem i Josef Kunert. Práci našel v okresním stavebním podniku, kde později dělal správce budov.
Eva politické změny moc nevnímala a plně se věnovala škole a svým zájmům. „Ředitel obchodní akademie byl sice komunista, ale velice slušný. A i když učil matematiku, byl to milovník divadla. Ve škole jsme díky němu měli recitační i divadelní soubor. Hráli jsme třeba Popelku pro těšínské základní školy. S představeními jsme jezdili i po okolních vesnicích. Hrála jsem také v ochotnickém souboru JZD Hnojník,“ vypráví Eva.
Vedle divadla se aktivně věnovala lehké atletice. Ze závodů se znala s o něco starším Pavlem Páclem, který pracoval v redakci Československého rozhlasu v Ostravě. „Jednou se mě zeptal, jestli bych nechtěla dělat rozhlasovou hlasatelku. Nevěděla jsem, co si pod tím představit. Dohodli jsme se nicméně, že mi domluví akustické zkoušky.“ Měla před maturitou, pohovor zvládla tak, že jí vedení studia nabídlo práci.
Když byla ve čtvrtém ročníku, udála se ještě jedna důležitá věc. Stala se kandidátkou Komunistické strany Československa. „Zavolal si mě ředitel akademie a zeptal se, jestli se nechci stát kandidátkou KSČ. Zůstala jsem jako omráčená. Otec, který byl masarykovec, mi odmítl radit. Řekl, že si to musím rozhodnout sama. A tak jsem souhlasila,“ říká pamětnice. „Kandidátství jsem co nejvíce protahovala. Po opakovaných výzvách jsem se nakonec členkou stala, ale nevyvíjela jsem žádnou činnost.“
Práce hlasatelky v rozhlase, kam po maturitě v roce 1952 nastoupila, ji nadchla a nesmírně bavila. „Ostrava patřila k významným stanicím. Natáčely se tam rozhlasové hry, literární pásma, koncerty, působil tam rozhlasový orchestr. Pracovala jsem hlavně ve studiu. Měla jsem štěstí natáčet s hereckými hvězdami jako byl Jiří Adamíra, Ilja Prachař a další.“ Zvláště vzpomíná na herce Lubora Tokoše, který tehdy v Ostravě působil jako externí hlasatel. „Byl to vyhlášený spíkr. Především jemu vděčím za to, co jsem před mikrofonem dokázala. Často jsme spolu hlásili ve dvojici. Naučil mě poslouchat partnera a reagovat na něj.“
Po stáži v Praze dostala nabídku pracovat ve studiu na Vinohradech, ale zůstala v Ostravě. Roku 1954, rok po spuštění prvního televizního vysílání z Prahy, rozhodla vláda o výstavbě televizního vysílače v Ostravě-Hošťálkovicích. O rok později tam vzniklo první televizní studio na severní Moravě a ve Slezsku. Zpočátku fungovalo jako součást ostravského rozhlasu. První vysílání se uskutečnilo na Silvestra 1955. Jako hlasatelé k tomu byli přizváni právě Eva Mudrová, tehdy ještě Kunertová, a Lubor Tokoš.
„Řekla jsem pár úvodní vět. Poté promluvil ředitel studia Alfréd Lubojacký a dalším programem, který byl sestaven z krátkých scének, provázel Lubor Tokoš,“ říká. Studio mělo asi třikrát čtyři metry, byla tam jedna kamera, která potřebovala velmi silné reflektory, pod nimiž se všichni potili. „Bylo hodně amatérské.“
Jak připomíná autor publikace Padesát let televizního studia Ostrava Milan Švihálek, vysílání z Ostravy bylo součástí propagačních akcí určených zejména hornickým brigádníkům v souvislosti s masivním náborem dělníků do tamních dolů a hutí. Lidé, kteří tenkrát ostravské vysílání sledovali, se dali spočítat na prstech jedné ruky. Skoro nikdo neměl ještě doma televizi ani anténu. „Obrazovky byly instalovány ve výloze obchodního domu Ostravica, aby se kolemjdoucí mohli aspoň takto dozvědět, že Ostrava také začala vysílat,“ vzpomíná pamětnice.
Vzhledem k nedostatečnému technickému zázemí se zpočátku dělaly v ostravském televizním studiu hlavně besedy. Vysílalo se dvakrát týdně. S prvním přenosovým vozem se začal program rozvíjet. Televize přenášela významné sportovní a kulturní události. V bývalém hostinci U Havránků se natáčely zábavné pořady. Eva zůstala zaměstnankyní rozhlasu, s televizí spolupracovala jako externistka. Pod vedením budoucího manžela Františka Mudry pracovala například jako redaktorka při přenosech z různých pracovních prostředí, při kterých zpovídala respondenty a komentovala dění kolem sebe.
„Dělali jsme třeba přenos z odpichu vysoké pece. Byla tam pro naše tehdejší vybavení hrozná tma, tak byli povoláni vojáci se světlomety, aby nám posvítili. Náročný byl přenos z válcovny trub, kde byl strašný hluk a kde jsem s mikrofonem přeskakovala přes rozžhavené trubky. Těch prostředí byla celá řada. Živě jsme přenášeli i operaci z nemocnice na Fifejdách. Cílem bylo představit divákům Ostravu.“ K významným a úspěšným pořadům z Ostravy patřily také Ostravské vteřiny. „Ostrava začala mít v celostátním programu stále větší slovo,“ říká.
Koncem padesátých let zažila, jak se komunistická strana pletla lidem do soukromí. Jejím partnerem byl režisér a kolega František Mudra, který byl ale ženatý a měl malého syna. Aby si mohl Evu vzít, rozvedl se. Řešil to i stranický výbor ostravského rozhlasu. „Myslím si, že šlo o iniciativu krajského výboru strany, kde byl otec Františkovy bývalé manželky významným funkcionářem. Ředitel mi řekl, že jsem rozvrátila manželství, že jsem skvrnou rozhlasu a musím odejít,“ vypráví Eva.
Z hlasatelny byla sesazena. Za podstatně nižší plat mohla zůstat na pozici rozhlasové techničky. Dlouho tam ale nebyla. „František, se kterým jsme se mezitím vzali, si šel stěžovat vedoucímu tajemníkovi krajského výboru KSČ, což byl tehdy Drahomír Kolder.“ Komentoval prý situaci peprnými slovy, uznal, že stížnost je na místě a Eva mohla zpátky do hlasatelny. V roce 1960 porodila syna, o dva roky později dceru. Po krátké mateřské se vrátila do zaměstnání.
Koncem roku 1967 začal v Československu proces politického uvolňování, který měl vést k demokratizaci režimu. Na začátku roku 1968 se dostal do čela KSČ Alexander Dubček, který prosazoval takzvaný socialismus s lidskou tváří. „Všichni jsme byli nadšení a doufali ve změny k lepšímu,“ říká pamětnice.
Pražské jaro zavanulo i do její práce. Těžko by jinak mohla s manželem natáčet dokument, jehož hlavní postavou měl být bývalý soukromý zemědělec, který se dožadoval alespoň částečného uhrazení škod způsobených kolektivizací. Jednalo se o součást cyklu filmů, které produkovala televize v Praze. „Vzala jsem si na natáčení, které bylo v Čechách, v rozhlase dovolenou. Skončili jsme 20. srpna 1968 a odjeli do Prahy.“
Televize jim zajistila ubytování v hotelu Internacionál. „Kromě nás byl hotel obsazen americkými filmaři, kteří tady natáčeli exteriéry pro film Most u Remagenu. V noci nás probudil telefonát dramaturgyně Jarmily Krylové, která nám oznámila, že přijeli Rusáci s tanky. Telefon zvedl František a považoval to za vtip. V hotelové hale už ale panoval velký rozruch, a když jsme pustili rádio, bylo jasno.“ Bylo 21. srpna a Československo obsadily armády Varšavské smlouvy, aby potlačily údajnou kontrarevoluci. Brzy ráno dorazily sovětské tanky do Prahy.
V Praze se manželé Mudrovi dlouho nezdrželi. Rozhodli se pro návrat do Ostravy. Jezdili tenkrát trabantem. „Myslela jsem na to, že v ostravském studiu chybí lidé, protože jsou skoro všichni na dovolené. Museli jsme to vzít přes naši chalupu, kterou jsme měli v Dolní Čermné u Ústí nad Orlicí. Byli tam moji rodiče s našimi dětmi, se kterými jsme neměli žádný kontakt. Nebyl tam ani telefon.“
Když se vrátila do ostravského rozhlasu, kolegové byli v plné práci. Mimořádné vysílání, které pravdivě informovalo o okupaci, skončilo po návratu delegace československých politiků z Moskvy dne 28. srpna. Eva Mudrová se do vysílání zapojila v posledních třech dnech. „Hlasatelny byly opuštěné. Vysílali jsme ze studia, kde se natáčely rozhlasové hry. Nebyla tam žádná signalizace, byli jsme tam zamčení. Technici vodili Sověty, kteří chodili po budově se samopaly a hledali, odkud se vysílá, do hlasatelny a říkali jim: ‚Vidíte, tady se nic neděje. To by se muselo svítit.‘“
Pamětnice popsala, že redaktoři přinášeli z terénu reportáže plné rozhořčení nad zradou spojenců. Ostře se proti vstupu vojsk vyjadřovali i dělníci z dolů a hutí. Moderátoři uváděli reportáže, četli protestní rezoluce ze závodů, podniků i stranických orgánů, a podle instrukcí neustále nabádali posluchače k zachování klidu.
„Vysílali jsme z ostravského studia, ale měli jsme také připojovací stanoviště na nedaleké šachtě a další v Havířově. Potom někdo v Praze dostal ohromný nápad na štafetové vysílání z celé republiky. Začala Praha, pak se přihlásil Hradec Králové, České Budějovice, Brno, Olomouc, samozřejmě Ostrava a další města včetně slovenských. Ze všech míst zněl nesouhlas se vstupem vojsk. Sdíleli jsme společný vzdor. Bylo to úžasné,“ vypráví.
Vzpomíná na dojemnou podporu posluchačů, kterou vyjadřovali nejen slovně. „Byli jsme ve studiu zavření celé dny, nikde se nedalo nic koupit k jídlu. Lidé nám nosili na vrátnici chlebíčky, buchty, kávu, minerálky.“ Jeden důstojník například ocenil práci rozhlasových pracovníků tím, že jim daroval svá vojenská vyznamenání za věrnost a obranu vlasti.
Eva Mudrová přečetla 28. srpna společně s kolegou Neoveským rozloučení s posluchači. „Z Prahy jsme obdrželi příkaz vlády všem studiím Československého rozhlasu, abychom se dočasně odmlčeli. Loučíme se s vámi. Děkujeme vám za důvěru a pomoc. Nikdy na ni nezapomeneme.“ Při tomto hlášení se rozplakala.
Sovětská armáda zůstala v Československu přes dvacet let. Proreformní politici byli postupně odstraněni z vedoucích funkcí. Do čela KSČ byl zvolen Gustáv Husák. Pod jeho vedením začala takzvaná normalizace. Téměř všechny výdobytky reforem roku 1968 přišly vniveč a nastalo celonárodní kádrování. Lidé, kteří podporovali obrodný proces a neprojevili souhlas se sovětskou okupací nazývanou bratrskou pomocí, byli vyhazováni z práce. Jejich děti měly problém studovat.
Do ostravského rozhlasu byl dosazen nový ředitel Josef Strna, který na začátku roku 1970 řídil prověrky zaměstnanců. V článku v deníku Nová Svoboda z června 1970 nazval rozhlasové vysílání ve dnech 21. až 28. srpna 1968 osmi dny hanby a zrady. „Všichni, kteří se na této činnosti iniciativně podíleli, už z rozhlasu odcházejí,“ informoval v novinách. Jednalo se o téměř osmdesát procent programových pracovníků. V dalším článku je nazval pravicovými oportunisty, kteří v rozhlase vytvářeli atmosféru nacionálních vášní a emocí, antisovětské hysterie a organizovali odpor proti spojeneckým vojskům a Sovětskému svazu.
Když Eva Mudrová vzpomínala na své prověrky, vybavovala si hlavně to, že ředitel Strna byl velice útočný, zároveň na pohovor nepřipravený. „Říkal, že ani neví, co jsem dělala za války. Nespočítal si, že jsem byla ještě školačka. Jako by naznačoval, že jsem měla fašistické sklony a teď jsem proti komunismu. Pak prohlásil, že jsem v roce 1968 od mikrofonu pobuřovala proti vstupu vojsk. Nakonec mi oznámil, že v hlasatelně nemůžu pracovat a že musím odejít.“
Výpovědi se s pomocí právníka urputně bránila a docílila toho, že jí rozhlas nabídl místo písařky v literární redakci. Dlouho tam ale nevydržela. „Všechno to vypětí na mě dolehlo. Měla jsem velké zdravotní problémy, a tak jsem sama odešla.“ S kádrovým posudkem, který z rozhlasu dostala, nemohla dlouho sehnat zaměstnání. Asi čtyři roky zůstala doma. Sledovala, jaké problémy se sháněním práce mají kolegové, kteří byli z rozhlasu také vyhozeni. Například hlasatel Ivan Šedivý skončil na dráze jako výpravčí.
Její muž prověrkami prošel a mohl dál pracovat v televizi. Evu v polovině sedmdesátých let nakonec zaměstnal jako sekretářku náměstka ředitele podnik Severomoravské mlékárny, kde byla až do roku 1990. Do Ostravského rozhlasu, který jí hned po pádu režimu nabídl spolupráci, se vrátila jako penzistka. Moderovala tam dva pořady. Se Státní bezpečností přišla za dobu totality podle svých slov do kontaktu jen jednou, když ji předvolali k výslechu kvůli výrokům kolegy Tokoše o sovětském prezidentovi Leonidu Brežněvovi.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Sasinová)