Josef Mitáš

„Rozhodující bylo, že tu zasolenou radioaktivní vodu nebylo možné nikam vypouštět a bylo ji nutné zpracovat vyčištěním na kvalitu vod, která se dala potom do vodoteče pustit. Takže se nám podařilo vyřešit čištění těchto vod. První etapa tady toho čištění byla postavení a uvedení do provozu osmistupňové odpařovací stanice, ze které získáváme brýdový kondenzát, který se po ochlazení vypouštěl do vodoteče jako čistá voda. Ten eluát z toho se potom pouštěl zpátky do procesu a zpracovával, protože v tom zůstával koncentrovaný uranový prvek. Takže to bylo první a potom po deseti letech se začalo přemýšlet o progresivních věcech, především o elektrodialýze. V rámci uranového průmyslu byl Výzkumný ústav uranu. Získali jsme prvně modelovou elektrodialýzu, která se odzkoušela, a zjistilo se, že tady ta technologie je akceschopná. Mezitím jsme koupili tři elektrodialyzéry od japonské firmy Asahi Glass. Japonci, čtyři odborníci, přijeli a spolupracovali s námi asi měsíc, to bylo v roce 1985.“

„Takže když se vrátím k tomu, jestli by bylo lepší zůstat ve škole, být tam mezi těmi mladíky a učit je něco zajímavého, tak musím říct, že toho s odstupem času vůbec nelituju. Protože ta naše úpravna, které pořád říkáme naše, měla k řešení tolik technických problémů, které právě zapadaly do těch znalostí chemie a chemickotechnologických procesů, které tam mohl člověk využít. Tak to byla mimořádně zajímavá činnost. Díky tomu, že skutečně jsem měl kolem sebe mimořádně chytré lidi, jak středoškoláky, tak vysokoškoláky, kteří nehleděli na pracovní dobu, ale když bylo potřeba něco řešit, tak tam zůstali, jak bylo potřeba. A podařilo se nám skutečně vyřešit tolik zajímavých věcí, že dneska, tak jak už jsem tady předeslal, ta naše úpravna v té lokalitě, ve které je postavená, je skutečně pokud ne světovým, tak evropským unikátem. Protože pracovala, dnes už je to historie, v úplně uzavřeném cyklu technologických vod, protože je v povodí řeky Svratky, která je zásobárnou pitné vody pro celou jižní Moravu, Vysočinu.“