„Když jsem jel poprvé do Turnova, tak mne ubytovali v bytě nějakého funkcionáře SSM, který odjel na nějaký tábor do Moskvy nebo co, a ten jeho byt byl k dispozici, a oni tam dali mě. Jak jsem ten byt uviděl – lidi, tam nebylo nic, co by nebylo komunistické! Kromě nějaké místní mapy a průvodce tam byla díla jen komunistických klasiků a tak dále, stály tam busty Lenina a Engelse. Šel jsem do koupelny a tam visel ohromný ručník s nápisem nevím kolikátého sjezdu komunistické mládeže. Když jsem jel podruhé se ženou, tak nás ubytovali ve skanzenu v Semilech, kde byly moc milé paní, a já jim říkám, jak jsem bydlel v Turnově, a ony mi říkaly, že ne všichni, ať jim věřím, že ne u všech doma to tak mají.“
„Byla to úžasná doba plná chaosu, ale zároveň i něčeho takového, že něco děláme. Konečně něco děláme, konečně vycházejí knížky, sice jen uvnitř Solidarity, jen v rámci odborů je možné rozmnožovat a číst, ale vychází to. Mohu ve svých novinách tisknout nejrůznější věci, mohu psát. Také si samozřejmě uvědomujeme tu otázku, jestli Rusové vejdou, či nevejdou. Celou dobu to nad námi visí, všichni o tom vědí, ale jako kdyby nás držela jakási naivní víra, že se to možná povede, že to nebude jako v Československu nebo v Maďarsku, když je nás deset milionů.“
„A potom je ta noc z 12. na 13. prosince a my s kolegou spíme v tom hotelu [Grand v Sopotech]. Najednou jsme se probudili, vidíme v hotelu lidi v uniformách, v přilbách s ochrannými štíty na obličejích a s obušky a naše první reakce byla: ‚Aha, tak to už je ono!‘ To byl takový moment jako teď na Ukrajině, když na ně udeřili: ‚Aha, to je ono.‘ Byli jsme zvyklí na různé provokace a nejistotu a najednou vidíte, že se to doopravdy děje.“
Doba Solidarity byla úžasná. Plná chaosu, ale konečně jsme něco dělali
Narodil se 13. srpna 1945 ve Lvově do polské rodiny, oba jeho rodiče byli učitelé. V lednu 1945 jeho otce zatkli Sověti a odvezli na Donbas, vrátil se po narození syna v září 1945. Na jaře 1946 se jeho rodina vysídlila do Polska. Usadili se nejdříve v Olesně (Oleśno) a později ve Svídnici (Świdnica) v Dolním Slezsku, kde pamětník strávil dětství a dospívání. V roce 1968 dokončil studium historie a kulturologie na univerzitě ve Vratislavi (Wroclaw) a nastoupil do knihovny a později do muzea ve Svídnici. Dálkově vystudoval muzejnictví na Jagellonské univerzitě v Krakově. V roce 1980 pracoval v muzeu ve Valbřichu a připojil se k nezávislému odborovému hnutí Solidarita. V roce 1981 začal vydávat pod hlavičkou Solidarity časopis Nezávislé slovo (Niezależne Słowo) a v prosinci se jako korespondent účastnil setkání představitelů Solidarity v Gdaňsku. Před vyhlášením výjimečného stavu ho v noci z 12. na 13. prosince 1981 zatkla v hotelu policie a tři měsíce strávil ve vězení. Po propuštění přišel o práci a živil se odléváním svíček. S první ženou vychoval dva syny. Napsal 16 sbírek poezie a tři knihy prózy. Od roku 2008 žije s druhou ženou v Martínkovicích u Broumova a podílí se na organizaci setkání Dny poezie v Broumově. V roce 2022 žil v Martínkovicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!