Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antoni Matuszkiewicz (* 1945)

• narodil se 13. srpna 1945 ve Lvově do polské rodiny, oba jeho rodiče byli učitelé

• v lednu 1945 jeho otce zatkli Sověti a odvezli na Donbas, vrátil se po narození syna v září 1945

• na jaře 1946 se jeho rodina vysídlila do Polska, usadili se nejdříve v Olesně a později ve Svídnici v Dolním Slezsku, kde pamětník strávil dětství a dospívání

• v roce 1968 dokončil studium historie a kulturologie na univerzitě ve Vratislavi a nastoupil do městské knihovny ve Svídnici

• dálkově vystudoval muzejnictví na Jagellonské univerzitě v Krakově

• v letech 1973–1979 pracoval v Muzeu dávného kupectví ve Svídnici

• v letech 1979–1982 pracoval v muzeu ve Valbřichu

• v roce 1980 vydal první sbírku poezie Čisté ovzduší (Czyste Powietrze) a připojil se k nezávislému odborovému hnutí Solidarita

• v roce 1981 začal vydávat pod hlavičkou Solidarity časopis Nezávislé slovo (Niezależne Słowo) a v prosinci se jako korespondent účastnil setkání představitelů Solidarity v Gdaňsku

• před vyhlášením výjimečného stavu ho v noci z 12. na 13. prosince 1981 zatkla v hotelu policie a tři měsíce strávil ve vězení

• po propuštění přišel o práci a živil se odléváním svíček

• napsal 16 sbírek poezie a tři knihy prózy

• od roku 2008 žije v Martínkovicích u Broumova

• v roce 2009 vyšel česky výbor jeho poezie Nade mnou hluboké nebe

• podílí se na organizaci setkání Dny poezie v Broumově

• v roce 2022 žil v Martínkovicích

Rodák z předválečného Lvova, jehož polská rodina se musela po válce vystěhovat ze svého domova do Dolního Slezska, začal někdejší německé území považovat za skutečně polské až v roce 1980. Tehdy uviděl vlát polskou vlajku na těžební věži dolu Viktoria ve Valbřichu.

„Znamenalo to, že jsou tam naši ze Solidarity. A já si uvědomil, že až se Solidaritou jsme vešli na západní území jako opravdoví Poláci. To byl nádherný moment,“ popsal Antoni Matuszkiewicz, básník a aktivista odborového hnutí Solidarita, který po vyhlášení výjimečného stavu strávil tři měsíce v internaci.

Jeho příběh i básnická tvorba přibližují pocity téměř dvou milionů Poláků, kteří se po válce ocitli na území někdejšího nepřítele a v německých městech a domech museli začít budovat nové domovy. „Pořád jsem poslouchal, jaké to bylo ve Lvově, a samozřejmě se objevovala očekávání, jestli se ještě do Lvova vrátíme, ale já už se cítil doma ve Svídnici,“ uvedl pamětník, který ve svém vyprávění popsal i své cesty do Československa v sedmdesátých letech dvacátého století.

Otce vyvezli Sověti na Donbas

Narodil se 13. srpna 1945 ve Lvově do polské rodiny. Podle sovětských plánů v té době neměli být v někdejším polském městě žádní Poláci. Sovětský svaz zabral na konci války celé polské východní pohraničí, které okupoval od září 1939 do června 1941. Lvov se ocitl pod druhou sovětskou okupací na konci srpna 1944 a Sověti od té doby „připravovali“ 100 tisíc polských obyvatel Lvova na vysídlení.

„Sověti polské obyvatele terorizovali, organizovali takzvané lapanky, při kterých chytali a vyváželi především příslušníky inteligence. Můj otec se jako učitel ocitl na takovém seznamu a v lednu 1945 si pro něj v noci přišli lidé z NKVD k nám do domu. Vyvezli ho na Donbas, kde pracoval v dole. Vrátil se na začátku září, a když zjistil, že jsem se narodil, byl to pro něj šok. Nevěděl totiž, že moje matka čekala dítě. Ale spočítal si to a uklidnil se,“ popisuje pamětník, který se narodil do druhého manželství svého otce.

Otec pocházel ze Lvova a jeho první žena byla Češka Stefanie Čepiková. Seznámili se během polsko-ukrajinské války, která trvala od listopadu 1918 do července 1919, a oba pracovali jako ošetřovatelé v nemocnici. Lvov býval největším městem Haliče, historického území, které náleželo do konce první světové války Rakousku-Uhersku. Proto v něm kromě Poláků, Ukrajinců a Židů žili i Češi. Otec pamětníka studoval medicínu a chtěl se stát lékařem, ale po polsko-ukrajinské válce, která skončila polským vítězstvím, vystudoval pedagogiku.

Po studiu nastoupil pamětníkův otec jako učitel matematiky v Čenstochové (Częstochowa) v jižním Polsku, kde chyběli kvalitní učitelé. V meziválečném Polsku se po 123 letech ocitli Poláci ze tří záborů, kterými si polské území rozdělily mezi sebe tři státy – Prusko, Rakousko a Rusko. „Halič byla v rakouském záboru, a díky tomu měla nejlepší školství. Proto bylo potřeba, aby šli učitelé z Haliče do ruského a pruského záboru. Pobídkou pro ně byl dvojnásobný plat, čehož otec využil a přestěhoval se s první rodinou do Čenstochové. Stal se ředitelem učitelského lycea, ale po čase se vrátili do Lvova, protože se jim po něm stýskalo.“

V roce 1939 zemřela otci první žena. Poté se seznámil ve škole v Lyczakowské ulici s matkou pamětníka, která tam také učila. Pocházela z východních Karpat a byla o 15 let mladší.

Ze Lvova odjeli posledním transportem

Pamětníkova rodina Lvov opustila v posledním transportu v létě 1946. Sověti původně chtěli, aby se Poláci z Ukrajiny vystěhovali již na jaře 1945, ale nakonec museli své plány změnit, protože zejména Poláci ze Lvova odmítali své město opustit. Poslední termín vysídlení Poláků stanovily sovětské úřady na 1. srpna 1946. „Jestli někdo chtěl hodně zůstat, tak mohl, ale většina nechtěla žít pod sovětskou vládou,“ vysvětluje pamětník. Lvov opustilo 90 procent polských obyvatel, zůstalo deset tisíc Poláků. „Otec říkal, že kdyby byla samostatná Ukrajina, že by kvůli Lvovu zůstal, ale že tam byli Sověti, tak to nedej bože!“

Rodina jela vlakem nejdříve do Katovic, do sběrného místa ve čtvrti Ligota, kde dva týdny čekali na přidělení do nového bydliště na nově získaném západním území, které patřilo do května 1945 Německu. Otce poslali do města Olesno (Oleśno, dříve německy Rosenberg) v Horním Slezsku, kde měl vést pedagogické lyceum. Po dvou letech lyceum zaniklo a rodina se přestěhovala do města Svídnice (Świdnica, dříve německy Schweidnitz) v Dolním Slezsku, kde oba pracovali jako učitelé.

„Vyrůstal jsem mezi staršími lidmi, což mě poznamenalo na celý život. Bydlely s námi dvě sestry matky, babička z matčiny strany a její sestra. Navštěvovaly je starší sousedky, které pocházely také z východního pohraničí. Byl jsem hodně hlídané dítě, nemohl jsem běhat venku s ostatními dětmi, abych se nezpotil, seděl jsem doma a četl jsem knihy. Když jsem vyšel na dvorek, tak jsem ostatní děti pozdravil ‚Dobrý den‘ místo ‚Ahoj‘,“ popisuje s úsměvem pamětník a dodává, že kromě rodiny ho formovalo také město. „Ve Svídnici jsem nasákl aurou německých měst natolik, že jsem se pak v ryze polských městech cítil cize.“

Doma si dospělí pořád povídali, jaké to bylo ve Lvově a pořád žili v naději, že se do něj někdy vrátí. Se ztrátou domova se vyrovnávali jen těžko. Na druhé straně ale brali vystěhování Němců z jejich území mezi Odrou a Nisou jako spravedlnost za to, co za války udělali. „V tomto ohledu nebyl rozdíl mezi propagandou polských komunistů a názorem obyčejných lidí, kteří byli antikomunisté a neměli rádi Německo.“

Z bytu u nádraží v Kolejové ulici vídal celé dětství pochodovat sovětské vojáky ze sovětské vojenské základny, když šli na nádraží, odkud odjížděli ve vlacích na cvičení. „Blízko našeho domu byla jejich čtvrť, pro Poláky až do roku 1991 uzavřená. Sovětští velitelé se mohli po městě svobodně pohybovat, chodili do našich obchodů, ale Poláci do jejich prodejen nesměli,“ popisuje pamětník.

Během středoškolských studií na začátku šedesátých let onemocněl tuberkulózou a musel nastoupit na dvouletý cyklus léčení, jehož součástí byl kromě antibiotické léčby pobyt v sanatoriu v polských Tatrách v Zakopaném. Nemoc měla i pozitivní stránky – v sanatoriu se setkal s mnoha zajímavými lidmi, získal lepší ubytování na koleji během vysokoškolských studií ve Vratislavi (Wroclaw) a nemusel nastoupit na základní vojenskou službu.

K poezii ho přivedla nemoc

Ve Vratislavi studoval historii a kulturologii do roku 1968 a studentských protestů v březnu 1968 se neúčastnil. „Byl jsem v posledním semestru a do školy jsem skoro vůbec nechodil. Kvůli tomu jsem dokonce zmeškal svoji obhajobu, protože jsem nevěděl, že přesunuli její termín. Museli kvůli mně svolat znovu komisi,“ vzpomíná.

Po studiu se vrátil do Svídnice, kde začal pracovat v městské knihovně. Po nástupu dostal nabídku vstoupit do komunistické strany, kterou odmítl s vysvětlením, že je věřící. Jeho pracovní uplatnění to nijak neovlivnilo. „Do kostela chodil i ten straník, co mi to nabízel,“ směje se při vzpomínce a vysvětluje, že právě kvůli církvi se v Polsku nepodařilo na rozdíl od Československa socialismus vybudovat.

Když československý prezident Antonín Novotný oznámil v roce 1960, že socialismus byl vybudován a z ČSR se poté stala ČSSR, v Polsku stále existovala církev a soukromé zemědělství. „Polští komunisté si netroufli s církví zatočit tak jako v Československu. Byly procesy proti biskupům, ale ne takové jako v Československu v padesátých letech. Existence církve znamenala v Polsku pokračování předválečné kultury. Úřady tolerovaly například Klub katolické inteligence, který vznikl ve Svídnici a dalších polských městech.“

Na konci sedmdesátých let dvacátého století pamětník opět onemocněl tuberkulózou, která měla podruhé vážný průběh. Při pobytu v sanatoriu v lázních Sokołowsko se začal intenzivně věnovat poezii a vlastní tvorbě. „Básně jsem psal už od dospívání, ale v Sokołowsku jsem pochopil, jak se dostat do stavu, ve kterém jsem schopný vnímat realitu a potom ji popsat. Bylo to tím, že jsem byl sám, odtržený od normálního života. V té době jsem měl rodinu, dva syny, ale tam jsem neměl nic na práci. Chodil jsem do přírody a začal jsem poslouchat vážnou hudbu. Tam vznikly básně sbírky Góry Kamienne.“

Období Solidarity popisuje jako neuvěřitelnou dobu

Když na konci srpna 1980 vzniklo v Gdaňsku nezávislé odborové hnutí Solidarita, pracoval jako vedoucí osvětového oddělení muzea ve Valbřichu. „Vznik Solidarity byla velká událost. Stal jsem se předsedou rady Solidarity v muzeu, potom předsedou rady Solidarity kulturních institucí ve Valbřichu, a tak jsem se dostal mezi členy Mezipodnikového stávkového výboru. Založil jsem noviny Nezávislé slovo (Niezależne Słowo) a jako jejich korespondent jsem se účastnil akcí Solidarity.“

Nezávislé odborové hnutí Solidarita fungovalo do 13. prosince 1981, kdy polská vláda vyhlásila výjimečný stav a Solidarita se ocitla mimo zákon. Během 16 měsíců její legální existence se k Solidaritě přidalo deset milionů Poláků. V období nazývaném Karneval Solidarity vycházely dříve zakázané knihy, lidé se dozvídali o dříve zakázaných tématech, jakými byly katyňský masakr či varšavské povstání. V roce 1980 vyšla také jeho první sbírka básní nazvaná Čisté ovzduší (Czyste Prowietrze), kterou ilustroval český výtvarník Václav Vokolek. Pamětník pak zorganizoval výstavu těchto ilustrací ve Valbřichu, protože Václav Vokolek v Československu vystavovat nesměl.

„Byla to neuvěřitelná doba plná chaosu a zároveň i vědomí, že konečně něco děláme, že vycházejí knížky, sice jen v rámci Solidarity, ale vycházejí. Mohl jsem psát, o čem jsem chtěl, ale přitom jsme si samozřejmě kladli otázku, zda Rusové vejdou, jako vešli do Československa a do Maďarska. A naivně jsme věřili, že nám se to možná povede, když je nás v Solidaritě deset milionů.“

Polský pokus vymanit se z područí komunistické totality ukončili nakonec sami polští komunisté, když 13. prosince 1981 vyhlásili výjimečný stav a pozatýkali představitele Solidarity včetně pamětníka, který se v té době účastnil celopolského setkání Solidarity v Gdaňsku. „V noci z 12. na 13. prosince jsme spali v Sopotech v hotelu Grand a najednou nás probudili. Viděli jsme lidi v uniformách a v přilbách s ochrannými štíty a obušky, a naše první reakce byla: ‚Aha, tak to už je ono,‘“ popisuje pamětník své zatčení členy polské speciální zásahové jednotky ZOMO.

Dva dny strávili v kasárnách ZOMO u Gdaňsku, kde jim po výslechu předali příkazy k internaci. Pamětníka odvezli nejdříve do nedalekého vězení ve Strzebielinu u města Wejherowo, kde seděl v cele s budoucím prezidentem Tadeuszem Mazowieckim a dalšími 14 aktivisty Solidarity. Po čase ho převezli do spádového vězení v Kamenné hoře v bývalých barácích pracovního nacistického tábora Gross-Rosen.

Domů se dostal po třech měsících díky vězeňskému lékaři, který byl členem Solidarity. Od své ženy se dozvěděl, že ho 13. prosince 1981 přišli zatknout domů a že se o jeho uvěznění na severu Polska dozvěděla až 1. ledna 1982.

Nový domov našel na Broumovsku

Po propuštění přišel o práci a živil se odléváním svíček. Po smrti své první ženy se v roce 1996 usadil s druhou manželkou v Kladsku ve vesnici Stary Gieraltów na polské straně Rychlebských hor. Z okna se dívali na Černý vrch (Czarny Wierch), který pamětníka inspiroval ke sbírce básní. Stal se redaktorem regionálního časopisu Stronica Śnieżnicka a s ženou začali poznávat Čechy. V roce 2008 se do Čech přestěhovali – domov našli v Martínkovicích u Broumova.

Pamětník ve svém vyprávění popsal také vzpomínky na cesty do Čech na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, při nichž si všiml, že komunistický režim byl v Československu mnohem tvrdší než v Polsku. „Každých pět set metrů visely transparenty ‚Na věky se SSSR!‘ nebo ‚Ať žije socialismus!‘ To u nás nebylo ani v padesátých letech. Říkal jsem si, co s těmi Čechy je,“ uvedl jeden z příkladů. Dalším bylo uvítání polské delegace z muzea ve Valbřichu v Turnově, ve kterém český funkcionář poděkoval Polákům za internacionální pomoc v roce 1968.

V roce 2022 žil Antoni Matuszkiewicz v Martínkovicích u Broumova.