Marie Matoušková

* 1951

  • "To bylo v době, myslím ještě tak do páté, šesté třídy, bylo povolené chodit do náboženství. Pan farář chodil do školy, říkalo se tomu katechismus. Kdo chtěl, tak chodil do náboženství, pamatuji si, že půlka třídy byla u přijímání. Do určitého věku, to bylo tak roku 1957, kolem šedesátých let už to bylo dost zpřísněné. Byly problémy - když někdo chodil do kostela, měl už velké problémy, když chtěl jít třeba dál do školy a neměl ještě ke všemu dělnický původ, tak už byl problém. Tak moje sestry měly taky problém, protože moje maminka byla živnostnice, měla nějakou vinárnu. I když to tatínek nějak zaštiťoval, nepomohlo to. Sestry se nedostaly vlastně ani na gymnázium do Prostějova, tehdy jedenáctiIetku. Musely se rozdělit, jedna jezdila do Kojetína a jedna zůstala v Prostějově. A než se dostaly na gymnázium, na jedenáctiletku, tehdy se neříkalo gymnázium, to byl přežitek. Přišli k nám takoví pánové, dva byli v civilu a jeden esenbák. Přišli se podívat, jaký máme majetek, jestli jsme schopní...jestli ty moje sestry - ony byly o dost starší - můžou jít do školy. Na vysokou se pak už horko těžko dostávaly. Jedna se nedostala vůbec a druhá horko těžko. Tehdy bylo málo učitelů, tak dělala pedagogickou, ale na filozofii nebo na medicínu, jak chtěla jít starší sestra, neměla nárok."

  • "Potom dělali pohřeb těch třech zesnulých, zastřelených. Měli rakve vystavené před radnicí a rozloučení měli také veřejné. Divím se, že to vůbec prosadili, že to dovolili. Vím, že máma měla strašný strach, protože po takovém tom veřejném obřadě ty pohřební auta naložili a jeli do Olomouce na kremaci. Vím, že táta říkal, že měli strach, protože nad nimi pořád letěly vojenské vrtulníky a auta sledovaly. Vím, že i máma říkala, že měla strach a táta říkal: 'No, mohli to klidně po cestě do nás pustit, tak by se nás zbavili a nebyl by ani mrtvý, ani žádný důkaz'."

  • "Bylo to takové divné, byly to divné dny. Večer se nikam ven moc nechodilo, jak se smráklo, bylo málem udělané stanné právo, nikdo nikam nechtěl jít, ale my se šli projít po náměstí. Bylo pěkně, neděle, tak že si projdeme náměstí. Jak jsme šli po náměstí - po té 'promce' už to taky moc nechodilo, tak jsme šli prostředkem kuželny, začaly jezdit tanky a auta, rachot a tanky pořád jezdily. Zůstaly jsme uprostřed na kuželně, jak se říká, jak stojí Masaryk, a přešli jsme jen na druhou stranu, kde je Dési. (Teď je vedle Dési obchod, kde se prodávají nově knihy, je tam nově udělaná prodejna knih). My přešly jenom tam, stály jsme u toho obchodu a chtěly se dostat k ASU, že jen přejdeme cestu a jdeme domů, abychom nebyly mezi těmi tanky. V žádném případě, to bylo poseté. Tank zůstal stát před radnicí. Samozřejmě, za těch pár dní tam byla černá vlajka, naše vlajka napůl žerdi, na kuželně bylo napsané 'Ivane běž domů!' a Moskva - tolik a tolik km, ať se vrátí. Prostě všude už byly naštvané transparenty. Jak zůstali stát, začali si osvěcovat tu radnici a mě to nenapadlo... Moje máma stála, my se tam ještě sešli s jednou paní z našeho domu s nějakou paní Chmelařovou, já s maminkou, pan Oštádal, další tři lidi, nějaký starý pán, jedna taková mladá paní... Bylo nás tam šest nebo sedm. Stáli jsme u výlohy, je vysazená ven, ale když se jde dovnitř, do obchodu, vchod je zasazený do takové uličky, to je tam, myslím, pořád. Stála jsem a dívala se, co dělají, a oni si zpívali! Říkám: Oni jsou snad ožralí nebo něco... Prostě všude si to osvěcovali a najednou...stála jsem u kandelábru, pouličního světla, najednou začaly po zemi, jak když máte prskavý kuličky, tak jsem po tom hleděla, říkám: Co to je? To světlo začalo jako když padat. První moment jsem neslyšela, protože řvaly ty tanky, a jenom vím, jak tam ty kuličky lítaly, jak tam něco padalo. Že moje máma mě vzala, táhla mě za hlavu do dveří a jenom na mě křičela: 'Mě ať zabijou, ale tebe ne!' A oni začali střílet naostro. Byl tam hlouček lidí, pan Oštádal - bydlel naproti přes cestu na Žižkově (náměstí), byl krejčí - se opřel do dveří, prostě vylomil nebo rozbil sklo a jenom křičel: 'Utíkejte dozadu, nestůjte za výlohou, utíkejte dozadu!' Ten obchod je dlouhý, bylo tam takové jako když 'účko' a vzadu to byla kdysi vazba knih. Říkalo se tomu KNIHDRUP, vepředu byl příjem knih a vzadu dílna, kde se knihy spravovaly. Šli jsme do té dílny, schovali se za roh a v ten moment začali střílet naostro, to lítalo jako hrom. Jak dlouho to trvalo, nevím, jen si pamatuji, že ten starý pán se tam modlil, bylo mi ho líto. Jeden pán tam pustil - dřív jsme to měli všichni - rozhlas po drátě, to byl takový rozhlas, kde byla jedna místní vlna. Pořád to pouštěl a chtěl vědět, co se děje, že to tam někdo bude hlásit. Ta mladá paní pořád plakala, že má manžela na vojně, to bylo hrozné. V ten moment jsme byli potmě, všude smradu, střílelo se, lítalo to všude. My tam byli schovaní. Já, myslím, nedělala nic, máma pořád plakala a držela mě, ať nikam nejdu. Tak jsme přečkali střelbu, vylezli jsme ven, ale to bylo hrozné... Venku smrad, hrůza, křik všude... Jak je KNIHDRUP, pak je nějaká banka, zlatnictví, vedle je ještě jeden obchod a takový zelený dveře a za nimi byla první oběť. Mladá holka, stála za dveřmi, tak tu zastřelili, jeden pán, jak je banka na Žižkově náměstí – teď vlastně spořitelna - tak naproti, to byl nějaký starý komunista. Zastřelili ho a u Národního divadla zastřelili toho známého, kamaráda, Boháče. Dalších bylo raněných. Ten moment, než jsme vylezli na roh kolem Desi, že půjdeme domů, už přijel autobus sbírat raněné. Začala siréna, na radnici začali hlásit, ať všichni okamžitě opustíme náměstí, že jede další kolona Rusů přes Bučovice, kde se taky naostro střílí. Že zase střílí a pokud máme možnost, ať nejsme na náměstí nebo u oken. Jak stříleli na Žižkově náměstí, když jezdili, jezdili bohužel pořád dokola, protože náš dědeček byl v partě, která, když ti dacani jezdili v tancích, když přijížděli, tak otočili směrovky."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Prostějov, 17.12.2023

    (audio)
    délka: 02:16:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Procházka přes náměstí nás mohla stát život

Marie Matoušková s manželem Vladimírem, svatební fotografie, 1972
Marie Matoušková s manželem Vladimírem, svatební fotografie, 1972
zdroj: Archív pamětníka

Marie Matoušková, roz. Dušáková, se narodila 17. května 1951 v Olomouci jako nejmladší ze tří dcer. S rodinou žila v Prostějově. Otec byl řidičem pohřebního ústavu, maminka do roku 1948 provozovala vinárnu, později zůstala v domácnosti. Starší sestry měly kvůli původu problémy s přijetím ke studiu. V letech 1966 -1969 Marie docházela do tříletého večerního průmyslového učení v Prostějově. Podmínkou bylo kandidátství v KSČ. Školu ukončila roku 1969 výučním listem. Roku 1966 se seznámila s Vladimírem Matouškem, členem bigbítové kapely Lektors. Vzali se roku 1972 a vychovali spolu dvě dcery Markétu (1976) a Lenku (1978). Pracovala v OP jako pánská krejčová, v podniku Oděvní tvorba, několik let také jako doručovatelka novin, aby skloubila práci s péčí o děti. V Prostějově prožila dramatické srpnové dny roku 1968. Když došlo 25. srpna 1968 ke střelbě na náměstí ze strany okupantů, nacházela se s matkou přímo v centru dění. Stihly se schovat v jednom z obchodů. Zúčastnila se i pohřbu zastřelených. Otec, jakožto řidič pohřebního ústavu, převážel těla zemřelých ke kremaci. Díky korespondenci s přáteli v emigraci a manželovým hudebním aktivitám byli za normalizace sledováni režimem. Po revoluci začali Matouškovi podnikat. Čtrnáct let provozovali obchod. Z Prostějova se později přestěhovali do Brodku u Konice, kde žili i v roce 2023, v době natáčení.