María de los Ángeles Matienzo Puerto

„Například, poslední taková věc byla vyčerpávající. V lednu jsme zjistila, že nestojím ani za zlámanou grešli, že za nic nestojím. Nemohla jsme se soustředit na tak velkou úroveň stresu, že v listopadu bylo 172, ale v prosinci bylo 175 utlačovaných žen z 300 a něco utlačovaných za každou navíc. Jestli mi novináři něco máme, tak to, že to není jen náš osobní příběh, ani rodinný příběh, je to příběh všech, kteří za tebou přijdou, abys nahlásila jejich oběti. To znamená mít zprávu, od začátku až do konce se všemi riziky, které s sebou nese. S rizikem, že půjdete nakupovat nebo půjdete fotit a že vás při focení přistihne policista, který se rozhodl, že chce vědět, proč to fotíte a že nenajdeš zdůvodnění.“

„Současně s tím ti musím říct, že mám hodně věcí najednou, od čtvrtého ročníku studia jsem začala pracovat v časopise Ciribía, stále existuje. Byla jsem, řekněme, nelegální stážistkou, která dělala korekce, editace a krátce po promoci jsem začala pracovat jako novinářka ve velmi oficiálním režimním časopise. Byla to odpověď Ministerstva kultury na časopisy a publikace, do kterých nyní přispívám. Neměla jsem vždy tak srdečný vztah jako oni, měla jsem konfliktní vztah. Potkala jsme se s dobrými dnešními profesionály, kteří jsou teď hlavními cenzory, ale vůči mně byli svým způsobem benevolentní.“

„Po tom všem, co se stalo, přišlo Zvláštní období, kdy se začala politika hroutit, naprosto krutý stát, kde se začaly projevovat rozdíly, kde se začaly stavět hotely, vůně jídla pronikaly do všech koutů a outsideři byli vždy kriminalizování jako první, nemohla jste být mladá a už vůbec ne černá, protože si hned byla potencionální prostitutka. Pokud jsi už byl starší člověk, vzali tě jako prvního, Bůh ti žehnej. Nemohl si ani s penězi vstoupit do určitých prostorů, jako jsou hotely. My Kubánci jsme roky neměli přístup do hotelů, a pokud jsme se k nim přiblížili, hned ve dveřích se nás ochranka ptala, kam jdeme a že nemůžeme vstoupit, nenechali nás ubytovat se ani v motelu.“