Miroslav Martínek

* 1929

  • „Ono to bylo napůl i legální a napůl zakázané. Já jsem měl třeba ‚uesku‘ [americkou vojenskou tornu], originální ‚uesku‘.“ – „Už v těch padesátých letech?“ – „No, v těch padesátých letech. Měl jsem ji už za války, nevím, jak jsem k ní přišel. Jestli mi ji strejda přivez nebo někdo... Tam se složilo dost věcí – deka, navrch byl ešus. Ale oni mi kluci v Praze, když jsem byl, tak Franta – to byl taky tramp a ten měl zase v Tišicích [chatu], a tak jsem jezdil do Tišic taky – jednou, když jsem si vzal ‚uesku‘ dovnitř na ponk, kluci mi tam napsali černou tuší, co se s ní dělaly výkresy, tak mi tam napsali ‚U.S.‘. A od té doby to bylo hrozné…“ – „Co se dělo? Popište to.“ – „Nejdřív mi to chtěli smazat nebo tak a já jsem si přes to dával šátek, jak jsem měl uvázaný. U.S. tam bylo.“ – „A kdo vám to chtěl smazat?“ – „No bolševici. Byl jsem s tím na četnické stanici. S tornou.“ – „Proto se na to ptám. Potřebuji slyšet, jaké byly poměry.“ – „Jakmile začali chodit milicionář, policajt a voják, tak jsme vždycky říkali: ‚Hele, něco se bude dít, zasedá byro.‘ No a tak už jsme v hospodě věděli… A když jsme vyšli, tak nás kolikrát sebrali. A když měli nějakou větší akci nebo tak, tak jsme museli sedět v Libni na komisařství celý den. Anebo na 1. máje nás taky brali.“

  • „Byl jsem tři měsíce na překopu, to je raubírna. Je žíla a musí se jít po žíle, a to je raubírna, protože ten černý uranový kámen je hrozně těžký. Když dělali v drtičce a udělali třicetikilové pytlíky, tak jste je měla co unést, kožené zatažené, a to šlo do Ruska. Nakládalo se to a šlo to do Ruska. Já měl výhodu, tři měsíce jsem byl tam, a pak někdo začal křičet, že to takhle nepůjde, že nebudou plnit [plán]… A to tam byl ještě na tom lágru vedle nás Modrý, Konopásek, Ctibor, hokejisti z jednapadesátého roku, jak je zavřeli na Národní třídě v té kavárně. Zábrodský je udal.“ – „Vy jste s nimi seděl v Jáchymově?“ – „Byli jinde, na Svornosti, a my jsme byli na Bratrství, ale taky jsme se s nimi někdy setkali. To byla Barbora, Bytíz. Nejvíc jsem byl na Bratrství, na Bratrství a na Barboře. Na Svornosti ani ne. A pak jsme měli jít na Příbram, ale to už mě stáhli. Nejdřív jsem říkal, že tam budu dva tři roky, ale to mi nedali papíry, nic. Ale pak mi přišlo, že jsem osvobozený, že to nebyla pravda nebo něco takového… A já o ty [doklady] právě přišel při povodních.“

  • „Patřil jsem pod dělostřelecký klub, tedy ten štáb, ve Znojmě. To byly kasárny, kde byli dříve mniši, byly to veliké kasárny. Tak tam jsme patřili. Pak nás odveleli do Lesné u Vranova na Moravě. A tam byla pila. A tam byly dva lágry. V jednom lágru byli ti, co se furt modlili a nechtěli dělat – mniši a tihle. A v druhém lágru jsme byli odveleni my, a tak jsme dělali na pile. A pak nás odveleli na Libavou. To víte, co je Libavá. A tam jsme dělali silnice a pak se tam stavěly montované baráky. To už byly ubikace, protože tam už přicházely ruské jednotky, na střelby a tak. No a tak jsem to tak doválčil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Úvaly, 09.08.2024

    (audio)
    délka: 02:33:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Za účast na demonstraci mě poslali do uranových dolů

Miroslav Martínek v mladém věku
Miroslav Martínek v mladém věku
zdroj: pamětník

Miroslav Martínek se narodil 5. ledna 1929 v Úvalech u Prahy do rodiny zámečníka Václava Martínka a jeho ženy Josefy, rozené Trpálkové. Byl nejstarší z pěti sourozenců. Ve třicátých letech se rodina přestěhovala do Prahy, ale na začátku okupace se vrátili zpět do Úval. Během války jeho otec poslouchal vysílání z Londýna a Miroslav Martínek sympatizoval s Američany. V roce 1945 získal výuční list nástrojaře. Stal se svědkem i účastníkem dramatických událostí během osvobozování Úval v květnu 1945. V letech 1946–1948 se připojil k Titově mládeži a pracoval v Jugoslávii na obnově železnic, na trati Šamac – Sarajevo, ale také v Terstu při distribuci poválečné pomoci Mezinárodní organizace UNRRA. Po návratu do Československa sloužil na vojně u Pomocných technických praporů ve Znojmě a po návratu do civilu pracoval v ČKD jako modelář ve slévárně. V roce 1951 se oženil s Miluškou Hlušcovou, se kterou vychoval syna Zdeňka. Žili v Praze. V roce 1953 se zúčastnil demonstrací proti měnové reformě, za což byl odsouzen. Trest si odpykával v pracovních táborech na Jáchymovsku při těžbě uranu. Po osmnácti měsících byl propuštěn a vrátil se do ČKD. Byl celoživotní tramp. Od šedesátých let postavil svépomocí tři kajutové lodě, se svou ženou sjížděl řeky a účastnil se soutěží. Během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se zapojil do odporu proti okupaci a v roce 1970 byl kvůli tomu vyhozen z ČKD. Pracoval pak jako dělník ve stavebnictví. V roce 1988 odešel do penze a s manželkou se přestěhovali do Úval. V revolučním období 1989 se připojil k Občanskému fóru. Jeho manželka, která pracovala jako kostymérka v Národním divadle, byla jeho životní partnerkou po celých čtyřiasedmdesát let, zemřela 2. května 2024. Miroslav Martínek žil v roce 2024 v Úvalech.