Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Martínek (* 1929)

• narodil se 5. ledna 1929 v Úvalech u Prahy

• v roce 1945 získal výuční list nástrojaře a byl svědkem i účastníkem osvobozování Úval

• v letech 1946–1948 pracoval na obnově železnic v Jugoslávii jako člen Titovy mládeže

• na vojně sloužil u PTP ve Znojmě

• v roce 1951 se oženil s Miluškou Hlušcovou a spolu vychovali syna Zdeňka

• v roce 1953 byl odsouzen za účast na demonstracích proti měnové reformě a trest absolvoval v pracovních táborech na Jáchymovsku

• po propuštění v roce 1955 pracoval v ČKD jako modelář, v roce 1970 ho vyhodili z politických důvodů

• pracoval jako dělník ve stavebnictví až do odchodu do penze v roce 1988

• byl celoživotní tramp, stavěl také kajutové lodě

• roku 1988 se vrátil do Úval, kde žil i v době natáčení (2024)

Miroslav Martínek se kvůli svým názorům, skutkům i výřečnosti dostával do potíží s totalitním režimem. Ten ho poslal v padesátých letech k Pomocným technickým praporům (PTP) a pak ještě přitvrdil, když ho za účast na demonstraci proti měnové reformě potrestal pracovním lágrem v uranových dolech. Od mládí byl ale zvyklý na těžkou fyzickou práci a měl silného ducha. To mu pomohlo vyrovnat se s životními těžkostmi a dožít se vysokého věku. Svobodu hledal po celý život jako tramp v lesích i na řekách, které sjížděl se svou ženou na vlastnoručně vyrobené kajutové lodi.

Okupanti nám nabízeli kotel s polévkou

Miroslav Martínek se narodil 5. ledna 1929 v Úvalech u Prahy do rodiny zámečníka Václava Martínka a jeho ženy Josefy, rozené Trpálkové, která sloužila u sedláků a byla v domácnosti. Miroslav byl nejstarší z pěti sourozenců. Dvojčata Vašek a Josef se narodila v roce 1931, sestra Vlasta v roce 1934 a nejmladší Mirka přišla na svět v roce 1945. Žili v domku s malým hospodářstvím v Hálkově ulici.

Ve třicátých letech se rodina přestěhovala z Úval do Prahy kvůli otcově práci. Bydleli v Hloubětíně, kde Miroslav začal chodit do obecní školy, a těšil se, že bude pokračovat v nově postavené „kachlíkové“ škole, avšak všechno změnila německá okupace v březnu 1939. „Bylo chladno, deštivo a sněžilo. Němci přivezli kotel s polévkou, kterou nám nabízeli, ale ředitel školy nás nabádal, abychom si od Němců nic nebrali. Tehdy zabrali statky na hloubětínském náměstí. Hloubětín byl tehdy ještě venkov,“ vzpomíná Miroslav Martínek.

Když se v začátcích okupace začali obyvatelé pohraničí stěhovat do vnitrozemí, Martínkovi se rozhodli vrátit zpět do Úval, aby předešli tomu, že by jim uprchlíci obsadili dům v Úvalech. „Se stěhováním nám pomohl soused, který měl koně. Vzali jsme si hlavně peřiny, moc dalších věcí jsme neměli. Uprchlíci se pak ubytovávali v cukrovaru,“ vypráví pamětník. Vzpomíná, že tehdy dokončil školní rok v Úvalech a pak tam nastoupil do měšťanky. Když však wehrmacht zabral školní budovu, žáci se museli učit v provizorních prostorách, například v cukrovaru.

Židovskou firmu převzal německý správce

Pamětníkův otec pracoval v období první republiky u firmy v Praze-Libni, v Drahobejlově ulici. Miroslav Martínek vzpomíná, že před válkou se firma jmenovala Grodecký a Polák a majitelé byli Židé. Když pak do podniku v roce 1942 nastoupil do učení na nástrojaře, firma se už jmenovala Simm a synové a původní majitelé – Bohumil Polák a Rudolf Grodecký – byli pryč.

„Každé ráno jsem vyrážel z Úval vlakem v 5.05 hod., přičemž jízdné na celý týden stálo pět korun. Moje matka mě často budila slovy: ‚Mirku, vstávej, vlak už vyjíždí z Tuklat.‘“ Miroslav se naučil zacházet se soustruhy, frézami a bruskami. V podniku pracovaly také dívky, které vyráběly německá vyznamenání, kříže na krk či diamantové insignie a přezky do opasků s nápisem „Gott mit uns“ (Bůh s námi) pro německé důstojníky. Firma také produkovala hřebeny a sponky.

Židovské kamarády odvlekli a už jsem je neviděl

Miroslav Martínek vzpomíná také na své židovské kamarády. Ivo Weinstein byl jedním z nich. Jeho rodiče prodávali textil. Vzpomíná i na Jiřího Rosenbauma a jeho starší sestru Evu, jejichž rodiče vlastnili statek a cihelnu. „Jednou jsem se vrátil domů z Prahy, babička seděla smutně a řekla: ‚Mirku, tak už je odvezli.‘ Bylo to 5. června 1942, kdy byli z Úval transportováni židovští obyvatelé přes Kolín do Terezína. Miroslav se se svými kamarády ani jejich rodinami už nikdy neshledal.

Podle databáze obětí holocaustu zahynulo v koncentračních táborech dvacet dva úvalských Židů. Ivu Weinsteinovi bylo teprve jedenáct let a zahynul v Trawnikách a Jiří Rosenbaum, gymnazista, zemřel 6. září 1942 v Majdanku ve věku sedmnácti let, jeho dvacetiletá sestra Eva, krátce provdaná do Českého Brodu jako Orlíková, zemřela v Trawnikách. „Pamatuji si, že po válce se vrátila jen jedna paní, která si zařídila obchod se dřevem. Chodil jsem k ní na brigády.“

Za války jsme hodně riskovali

Miroslavovým nejlepším kamarádem byl Jarda Malina, syn místní řeznice. „Dělali jsme různé partyzánštiny, třeba jsme přestřihli telefonní vedení, které vedlo pod železniční tratí. Když se to táta dozvěděl, dostal jsem facku. Válka se blížila ke konci a my jsme takhle zbytečně riskovali. Hráli jsme si na partyzány,“ vzpomíná.

Ostatně, dospělí během války také hodně riskovali. Pamětník vypráví, jak jeho otec se strýcem Antonínem Martínkem, který bydlel v Úvalech na Slovanech, v mansardě poslouchali vysílání z Londýna, což, jak upozorňovaly výstrahy na rozhlasových přijímačích, se trestalo smrtí. „Měl jsem za úkol stát venku u vrat a dávat pozor, kdyby se objevili Němci se zaměřovacím vozem, abych mohl varovat strýce a otce, kteří by rádio včas vypnuli,“ říká Miroslav Martínek.

Němci nás přinutili odklízet barikády

V roce 1945 získal výuční list nástrojaře. Němci měli s čerstvými absolventy plány, že odjedou do Německa na práci; už měl i vyřízený pas a chystal se odjet 20. května do Porýní do železáren. Květnová revoluce a konec války však přišly dříve. „Podnik v Drahobejlově ulici byl vybombardován a pak v pátek odpoledne, když jsem se zrovna vracel domů, začalo v Praze povstání,“ vypráví Miroslav Martínek.

V noci z 5. na 6. května se německá posádka stáhla z Úval do svého velitelství v Českém Brodě a místní začali stavět barikády na přístupových cestách. Zároveň byly zablokovány železniční přejezdy a všechny mosty a podjezdy byly podminovány. Odpoledne 6. května se ale německé obrněné jednotky začaly vracet od Českého Brodu a na barikádách vypukla střelba, při níž zahynuli tři civilisté. Kolem páté hodiny se obránci stáhli do lesa Vidrholce, kde pokračovaly menší přestřelky, při kterých došlo k dalším obětem. Německé vojsko vniklo do Úval, kde začalo rabovat, a přinutilo obyvatele odklízet barikády. Byl mezi nimi i Miroslav Martínek.

Ten na události vzpomíná takto: „V neděli ráno, když jsem vyšel z domu, narazil jsem na německé vojáky. Znali jsme se, byli jen o rok nebo dva starší než já a bydleli poblíž. Jeden z nich, Hans, mě spolu s dalšími sebrali a že máme jít s nimi. Šli jsme až k hájence. Přinutili nás odklízet barikády, které jsme postavili během soboty a neděle.“ Dále Miroslav Martínek vypráví, jak spolu se skupinou asi dvaceti až třiceti lidí ležel ve škarpě, zatímco nad nimi hvízdaly kulky partyzánů, kteří stříleli z nedalekého Újezdu nad Lesy. Německý poručík se ho tehdy ptal, jak se dostat na Benešov a Neveklov, kde bylo cvičiště jednotek SS, a pak je propustili domů.

Sovětům jsem nedůvěřoval, tíhnul jsem spíš k Americe

Později se dozvěděl, že jednotky SS v Úvalech zavraždily několik lidí, mezi nimi hajného Karla Marčina, Bohumila Janďourka, Jaroslava Kvíze a další. Němečtí vojáci je mučili, zastřelili a 8. května byla jejich těla nalezena ve Vidrholci za dnešní retranslační stanicí. Ve městě bylo vyhlášeno stanné právo.

Dle vzpomínek Miroslava Martínka osvobození Úval proběhlo 9. května za přítomnosti vlasovců, kteří projížděli městem na koních, a dorazila také sovětská armáda. Miroslav a jeho kamarádi, včetně Jardy Maliny, hledali zbraně, které by mohli získat. „U Jardy Maliny jsme měli v neckách ukryté čtyři až pět pušek a taky kolty. Taky jsme se s kluky scházeli na sokolském hřišti ve starém vagonu. Tam byli Rusové asi dva dny a my jsme jim ukradli pušku. Rusové pak byli do podzimu ubytovaní na Hodově na statku,“ vzpomíná.

Z přítomnosti Sovětů měl Miroslav Martínek smíšené pocity. Byl ovlivněn vysíláním z Londýna a sympatizoval s Amerikou a Anglií. Věděl o zločinech, které Stalin spáchal, včetně masakru Poláků v Katyni. Také se už vědělo, že Američané byli u Prahy dříve než Sověti, ale museli se stáhnout.

Na brigádě na železnici Šamac – Sarajevo

V roce 1946 se Miroslav Martínek přidal k Titově mládeži a odjel na brigádu do Jugoslávie, kde se podílel na obnově válkou zničených železnic. Pracoval na trati Šamac – Sarajevo. Tuto brigádu organizovaly tzv. Titovy závody a pracovalo se na širokorozchodných tratích. Miroslav Martínek využil především svých svářečských dovedností, pomáhal při řezání potopených lodí na řece Sávě nebo při pokládání pražců. „Pracovali jsme jen za jídlo. Začínali jsme ve čtyři hodiny ráno a končili kolem desáté dopoledne, protože v tom vedru už se nedalo nic dělat. Nakonec jsme byli v Bělehradě vyznamenáni samotným Titem a ukázali nám Dubrovník a Split. Pak jsme pokračovali do Terstu, kde jsme pomáhali při distribuci humanitární pomoci organizace UNRRA,“ vzpomíná.

Jeho kamarád Artur Markl odjel z Terstu zaoceánskou lodí na práci a zůstal v Austrálii. Miroslav této možnosti nevyužil. Stýskalo se mu po domově, a proto se po osmnácti měsících na jaře 1948 vrátil s ostatními brigádníky přes rakouské hranice zpět do Československa. „Při přechodu hranic na Slovensku byli celníci překvapeni, že se vracíme. Prý: ‚Kam se vracíte, kluci pitomí? Lidi utíkají přes Petržalku za hranice – a vy se vracíte!‘“

Zařadili mě k PTP

Miroslav Martínek netušil, že v Československu proběhl komunistický převrat a co to znamená. Touha po svobodě a dobrodružství v něm doutnala již za války, a proto rád trampoval. Jezdil s kamarády do Doubravčic, kde se seznámil se svou budoucí ženou Miluškou Hlušcovou.

V roce 1951 se vzali a překážkou jim nebyla ani jeho vojenská uniforma a vzdálenost. Sloužil u Pomocných technických praporů (PTP) ve Znojmě. „Původně mě vycvičili jako ženistu v Pardubicích, ale po kádrových prověrkách zjistili, že jsem byl v Jugoslávii a měl jsem sympatie k Americe. Proto mě zařadili k PTP. Můj starší bratr byl taky u PTP, stejně jako dalších deset až patnáct kluků z Úval,“ říká Miroslav Martínek, který během vojenské služby pracoval na pile, stavěl silnice i montované baráky v Lesné u Vranova a na Libavé.

Za účast na demonstraci mě poslali do Jáchymova

Po návratu do civilu s manželkou začali žít v Praze. Miroslav Martínek nastoupil do ČKD, kde pracoval jako modelář ve slévárně. Jak říká, byl už v té době na černé listině kvůli svým sympatiím k jugoslávskému prezidentovi, který odmítal stalinistický model.

V roce 1953 se zúčastnil demonstrací na protest proti měnové reformě, které propukly v továrně ČKD a dělníci vyrazili i do ulic. Tyto protesty měly pro něj vážné důsledky – byl zatčen a odsouzen k osmnácti měsícům odnětí svobody za „rozvracení republiky“. Trest si odpykával v Jáchymově, kde v letech 1953 až 1955 pracoval na těžbě uranu. Na tuto dobu nerad vzpomíná. Strávil tři měsíce na překopu, což byla nejtěžší práce v dolech. „Byl jsem na různých místech, na dole Svornost, Bratrství a Barbora. Vedle nás byli i slavní českoslovenští hokejisté, kteří byli v roce 1951 zatčeni za údajnou protistátní činnost,“ vypráví pamětník.

V Jáchymově se setkal s různými charaktery a osudy: „I dozorci byli různí – někteří se k vězňům chovali slušně. Jeden z bachařů nám dokonce nosil každých čtrnáct dní chleba se sádlem od své manželky. Pomáhaly mi také balíky z domova.“ Díky své odbornosti a svářečským zkouškám se mu podařilo převzít dílnu, což ho nakonec uchránilo před tou nejtvrdší dřinou v překopech. Původně měl strávit v Jáchymově tři roky, ale byl předčasně propuštěn a po roce 1989 se dočkal i rehabilitace. „Dokonce se nám pak omluvili a připustili, že jsme tam byli neprávem. Myslím, že potřebovali pracovní síly, a tak si našli důvod, aby nás tam zavřeli,“ glosuje Miroslav Martínek. I přes náročné pracovní a životní podmínky a nedostatečnou ochranu při práci s radioaktivním uranem zůstal zdravý a neonemocněl.

Trampoval jsem od války

Tramping hrál v pamětníkově životě důležitou roli. Jezdil na Sázavu, od Davle až ke Žďáru, a chodil pěšky na známé trampské osady, například na Ztracenku. Jezdil také na Berounku a další osady v Babicích, Slušticích a dalších místech. To vše se odehrávalo od padesátých let, kdy už byl tramping napůl ilegální. „Měl jsem americkou tornu, tzv. usárnu, do které se vešlo všechno potřebné, včetně deky a ešusu. Kluci z dílny mi na ni ale z hecu napsali černou tuší ‚U.S.‘, což přitahovalo pozornost policie. Nosil jsem přes to šátek. Policajti nás často zastavovali, několikrát nás vzali na výslech a museli jsme strávit celý den na komisařství, třeba při prvomájové oslavě, abychom neprovokovali,“ vzpomíná Miroslav Martínek. Od šedesátých let se také věnoval stavbě kajutových lodí, se kterými se účastnil sportovních soutěží a se svou ženou sjezdil mnohé řeky.

Za normalizace mě vyhodili z ČKD, byl jsem reakcionář

V roce 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy, se aktivně zapojil do odporu proti okupantům. V Libni strhával cedule, aby zmátl sovětské vojáky, kteří nebyli obeznámeni s místními poměry, a se svými názory se rozhodně netajil. Stal se svědkem událostí na Václavském náměstí, kde viděl převržený autobus a střelbu sovětského vojáka. „Mladí lidé v civilu polévali zezadu tanky benzínem a naftou, aby je vyřadili z provozu,“ přibližuje pamětník dění v centru Prahy.

V roce 1970 ho kvůli jeho politickým názorům po takřka pětadvaceti letech z ČKD propustili na hodinu. Byl označen za reakcionáře poté, co se dostal do sporu kvůli svému kritickému postoji vůči sovětským okupantům.

Po odchodu z ČKD se uchytil u stavební firmy jako dělník. „I když jsem nedělal svoje řemeslo, nakonec jsem na tom vydělal, protože tato práce byla za komunistického režimu lépe placená než třeba administrativa,“ říká. Pracoval také jako jeřábník a podílel se na stavbách obchodních domů Kotva a Máj, na Vinohradech pracoval na stavbě budovy Ředitelství silnic a dálnic.

Zpátky do rodných Úval

V roce 1988 Miroslav Martínek odešel do penze a následující rok prožil listopadovou revoluci v Úvalech, kde měl už od roku 1982 postavenou chatu. Přestěhovali se tam s manželkou z Prahy, kde žili třicet let. Navrhl, aby se ulice, kde měl chatu jako první, jmenovala Osadní. Dnes tam trvale bydlí devět lidí. V rodném domě, kde prožil dětství a mládí, dodnes žije jeho nejmladší sestra. Revoluce v roce 1989 se pro něj stala významnou událostí a aktivně se zapojil do místního Občanského fóra. 

Se svojí ženou Miluškou Hlušcovou, která pracovala jako návrhářka a kostymérka Národního divadla, tvořili pár po celých sedmdesát čtyři let, až do její smrti 2. května 2024. Společně vychovali syna Zdeňka.