„Řekla jsem tomu pánovi: ´Nechcete kafe? Udělám si kafe. Nechcete taky kafe?´ A on mi povídal: ´To je prvně v životě, kdy mi zadržený uvařil kávu.´ A já jsem řekla: ´Cože? Já jsem zadržená?´ A on říká: ´Ano. Už čtvrt hodiny.´ Tak jsem vyvolala film. Mezitím tam přišel muzikant Zdeněk Haloun a už mi začal říkat fóry na ten výbuch, tak jsem ho vypakovala, protože mi tam seděl důstojník tady z ´lanovky´. Vyvolala jsem film. Ukázala jsem mu, že tam skutečně nic není a že jsem nenatáčela, že je to fotoaparát. A on mi řekl: ‚Přesto pojedeme na výslech.‘ Tak mě odvezli dozadu do ´lanovky´. Byla jsem tam asi hodinu a půl a ptali se na všechno možné. Tam jsem se dozvěděla, že jsem měla doma knihu Mňačka a že se to nesmí. Říkám: ‚Z Mňačka jsem maturovala v roce 1968 a koupila jsem si ji v těch letech. Nedělala jsem nic nezákonného.‘ Ale pak jsem měla hrozný strach, abych jim něco nepodepsala. To je právě ten spor, který se teď řeší a nikdy nedořeší, že někteří lidé, kteří v těch seznamech jsou, tvrdí, že tam jsou omylem. Můj muž tvrdil, že to není možné. Dala jsem si velký pozor, když mi ty papíry dali podepisovat, co podepisuju. Přečetla jsem si to všechno dvacetkrát, abych něco neudělala, abych se jim neupsala. A nestalo se to.“
„Bylo to, děti, tak, že naši nám o tom nevyprávěli, protože se báli, abychom někde něco neřekli. Všechno jsem se dozvídala až v šedesátých letech, protože v padesátých letech byl tlak na rodinu tak velký, že o tom se vůbec nemluvilo. Vůbec se doma na toto téma nemluvilo. Zjistila jsem to až jako dospělá, kdy mi to naši řekli. Měla jsem šťastné dětství. Nepamatuji se, že by byl nějaký problém. Pamatuji si jen v deseti letech, že přišli cizí chlapi, kteří lítali bytem a ťukali do zdí. Dozvěděla jsem se až potom, že to bylo naposledy. Hledali něco po dědovi, že tam máme po dědovi něco schovaného. Naše mamka měla takový strach, že moře věcí zlikvidovala. Vůbec nechtěla ani svetry, ani nic, co jsme měli. Mám doma dvoje rukavice, které děda dělal.“
„Hrozně mi vadilo, jak se lidi chovali po roce 68, když začala normalizace. Kdy lidi třeba přecházeli na druhou stranu. Když můj muž řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk, tak byli lidi, kteří s námi přestali mluvit. Přešli na druhou stranu, když nás potkali. Hrozně mi to vadilo, jak lidi kvůli vlastnímu prospěchu skoro až přes noc, ono to trvalo, má to určitý vývoj, ale kvůli svému vlastnímu prospěchu svoje ideály úplně zadupali do země. A začali říkat: ‚Ano, je to tak, je to červené. Je to červené.‘ Pak: ‚Je to modré. Je to modré.‘ Dělali to dvacet let v době normalizace.“
Bohuslava Maříková se narodila 1. července 1950 v Počátkách, ale od narození bydlela v Nové Včelnici. Rodiče pamětnice Kamil a Bohuslava Maříkovi pocházeli ze zcela rozdílných poměrů. Na své dětství vzpomíná velice ráda. Prožívala ho šťastně ve velké rodině se třemi dalšími dětmi, s o čtyři roky starším bratrem Kamilem a sestřenicemi Evou a Marií, jejich rodiči a babičkou. Dědeček Bohuslav Hrůza založil ve svých jednadvaceti letech v roce 1919 v Nové Včelnici, tehdy Novém Etynku, úspěšnou firmu, o kterou rodina, včetně rodinného domu, po znárodnění v roce 1948 přišla. Bohuslav Hrůza se znárodnění svého majetku nedožil, protože v červenci roku 1945 ve svých 47 letech tragicky zahynul. Když bylo Bohuslavě Maříkové asi deset let, vzpomíná na návštěvu cizích pánů, kteří důkladně prohledávali jejich dům. Až později se dozvěděla, že to byli příslušníci Státní bezpečnosti. Po maturitě na gymnáziu v Jindřichově Hradci začala Bohuslava Maříková pracovat jako fotografka v Jihočeském divadle. Při zaměstnání ještě vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Brně. V roce 1975 se vdala a narodila se jí dcera Helena. Jejím manželem se stal JUDr. Stanislav Bíca. Díky své práci se seznámila s mnoha zajímavými lidmi a dokumentovala významné historické události, jako srpen 1968 nebo tryznu za Jana Palacha v lednu 1969. V roce 1989 podepsala petici Několik vět a v listopadu se stala jednou z tváří sametové revoluce v Českých Budějovicích, kdy od počátku všechny události dokumentovala. V letech 1997–2001 pracovala v Alšově jihočeské galerii. V letech 2011–2018 učila na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově. V době natáčení pracovala jako kurátorka českobudějovické fotografické Galerie Nahoře.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
