Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Maříková (* 1950)

• narozena 1. července 1950 v Počátkách, žila v Nové Včelnici u Jindřichova Hradce

• roku 1968 maturovala na gymnáziu v Jindřichově Hradci

• v letech 1968–1997 pracovala jako fotografka Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

• v letech 1970–73 studovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně

• roku 1975 se vdala a narodila se jí dcera

• v době před sametovou revolucí podepsala petici Několik vět

• v letech 1997–2001 pracovala v Alšově jihočeské galerii

• mezi lety 2011–2018 učila na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky České v Českém Krumlově analogovou a digitální fotografii

• v době natáčení (2022) pracovala jako kurátorka fotografické Galerie Nahoře v Českých Budějovicích

Už jako malé dívce Bohuslavě Maříkové učarovala fotografie. Byla okouzlena, když pozdě večer ve spícím domě viděla, jak táta dal do zvětšováku negativ, pod něj umístil bílý fotografický papír, osvítil jej, pak ho ponořil do vývojky a za malou chvíli se začal objevovat obraz. Byl to pro ni zázrak, který určil její další směřování. 

Měla štěstí, že mohla díky uvolněnému režimu šedesátých let vystudovat gymnázium a střední uměleckoprůmyslovou školu, přestože po mamince byla tzv. buržoazního původu. Její dědeček Bohuslav Hrůza vybudoval významnou textilní továrnu, kvůli které byla její rodina v padesátých letech pod neustálým tlakem. Její záliba ve fotografování se jí stala povoláním a fotografie tak provázela celý její život. Jako fotografka Jihočeského divadla se Bohuslava Maříková setkala s mnoha zajímavými lidmi a stala se dokumentaristkou a aktérkou významných politických změn a událostí.

Navzdory tomu, že Bohuslava Maříková, narozená 1. července 1950 v Počátkách, vyrůstala v padesátých letech, rodiče se postarali o to, že se jí ani ostatních dětí v rodině traumata té doby i její rodiny téměř nedotkla. Na své dětství vzpomíná velice ráda, prožívala ho šťastně ve velké rodině se třemi dalšími dětmi, s o čtyři roky starším bratrem Kamilem a sestřenicemi Evou a Marií. V jednom bytě totiž bydlely dvě rodiny a babička. Rodiče Bohuslavy Maříkové pocházeli ze zcela rozdílných poměrů. Její tatínek Kamil Mařík byl z dělnické rodiny, ale maminka Bohuslava Maříková, rozená Hrůzová, byla dcerou továrníka. Dědeček Bohuslav Hrůza založil ve svých jednadvaceti letech v roce 1919 v Nové Včelnici, tehdy Novém Etynku, firmu na vlněné a bavlněné sportovní pletené zboží. Byla to jediná firma svého druhu v celé Československé republice. Ve dvacátých letech 20. století se firma rychle rozrůstala a v roce 1926 zaměstnával podnik 400 dělníků, většinou pletařky a šičky pracující podomácku. O výrobky firmy Bohuslav Hrůza se začala zajímat i cizina. V roce 1929 přesídlila pletárna do nové budovy, postavené na místě bývalého ovčince. Krize roku 1929 firmu citelně zasáhla, v podniku zůstalo jen osmdesát zaměstnanců a trvalo několik let, než se výroba znovu vzpamatovala. Ve třicátých letech 20. století získal Bohuslav Hrůza státní zakázku pro československé vojsko a měl tu čest vyrobit dresy pro československé národní fotbalové mužstvo.

V Novém Etynku postavil dědeček pamětnice rodinný dům, vybudoval požární zbrojnici a park před obecní školou, kam k patnáctému výročí úmrtí Rastislava Štefánika umístil jeho bustu. Za války byl pak nucen bustu odstranit. Vyměnil ji za bustu Bedřicha Smetany, protože jeden z předků jeho ženy Emilie v Jindřichově Hradci učil malého Smetanu hudbě. Rodina Smetanova zde žila v letech 1931–1935, kdy se jeho otec stal nájemcem panského pivovaru. „Malý Bedřich se tam učil hře na housle, violu, klavír a zpěvu u ředitele kůru a učitele hudby Františka Ikavce, který byl pradědou mojí babičky Emilie Hrůzové, rozené Ikavcové. František Ikavec mladší, děda mojí babičky, chodil do hlavní školy a do gymnázia s Bedřichem Smetanou. Housle malého Bedřicha Smetany jsme měli doma a dnes jsou v muzeu v Jindřichově Hradci,“ uvádí ve svých psaných vzpomínkách Bohuslava Maříková. Předkem Bohuslavy Maříkové ze strany babičky Marie Maříkové, rozené Hlinkové, byl spisovatel František Pravda (vlastním jménem Vojtěch Hlinka). Byl kněz a vychovatel, působil na zámku v Hrádku u Sušice a byl zároveň významným autorem knih z venkovského prostředí druhé poloviny 19. století. Zajímavé je, že se v Jindřichově Hradci všichni tři setkali ve škole a František Pravda nějaký čas doučoval děti regenschoriho Ikavce.

Dědeček vyměnil Beneše za Stalina

Ke konci druhé světové války osvobozovala území Jindřichohradecka sovětská armáda, konkrétně 2. ukrajinský front, kterému velel maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij. Když vojáci projížděli Novým Etynkem, nocoval vojenský štáb v domě prarodičů Bohuslavy Maříkové. „Babička vzpomínala, že jim vařila a moc jim naše kuchyně chutnala. Jednou uvařili také Rusové. Bylo to něco jako guláš a prý to bylo moc dobré,“ vypráví pamětnice.

„Děda uvedl sovětské důstojníky do jídelny, to byla největší místnost v našem domě, kde byl uprostřed stůl pro dvanáct osob. V rohu stálo křídlo a místnosti vévodil velký obraz našeho prezidenta Edvarda Beneše. Maršálu Malinovskému se prý obraz moc líbil a začal dědečka přesvědčovat, aby mu ho dal. Nabídl výměnu. Za obraz Beneše obraz Stalina. Dědovi se moc nechtělo, ale po delším naléhání sovětských důstojníků nakonec souhlasil,“ vysvětluje Bohuslava Maříková. 

Krátce po osvobození, v červenci 1945, postihla rodinu velká tragédie. Bohuslav Hrůza v důsledku nehody s obrněným transportérem sovětské armády 19. července 1945 zemřel. „A tak od léta roku 1945 až do roku 1970, kdy se celá rodina z našeho domu vystěhovala, visel v naší jídelně velký portrét sovětského diktátora Josifa Vissarionoviče Stalina. Přes všechno, co se naší rodině stalo, babička odmítla obraz Stalina sundat, protože to bylo rozhodnutí jejího tragicky zesnulého manžela,“ dodává Bohuslava Maříková. Po dědově smrti továrnu řídil jeho starší syn Bohuslav. V roce 1948 však byla firma znárodněna a převedena do národního podniku později známého pod jménem Modeta Jihlava. Státu propadl i rodinný dům, který měl dva byty. Obě rodiny i s babičkou se musely sestěhovat do jednoho. Krátkou dobu po znárodnění pracovali rodiče pamětnice v dědečkově firmě, ale brzy z ní odešli. „Bylo zvláštní, že ve fabrice, kterou děda vybudoval, nakonec pracovali jako dělníci,“ říká.

Vnímala, že se něco děje, jen nevěděla co

Bohuslava Maříková o ničem z této rodinné historie jako dítě nevěděla. „V 50. letech byl na rodinu vyvíjen velký tlak a často k nám chodila Státní bezpečnost. Ale před dětmi se o tom vůbec nemluvilo,“ vypráví. Rodiče se báli, abychom někde něco neřekli a rodina pak neměla ještě větší problémy. „Naši dělali, co mohli, aby nás uchránili, ale vnímala jsem, že se něco děje.“ Pamatuje si, když jí bylo asi deset let, jak k nim domů přišli příslušníci Státní bezpečnosti: „Přišli cizí páni, kteří prolezli celý dům od sklepa až po půdu a ťukali i do zdí. Dozvěděla jsem se až potom, že to tehdy bylo naposledy. Hledali něco schovaného po dědovi.“ Celou minulost své rodiny poznala až jako dospělá na konci šedesátých let. Nejvíce na celou situaci, neustálý tlak, strach a napětí doplatila svým psychickým zdravím a životem maminka pamětnice.

Bohuslava Maříková vypráví, že navzdory svému tzv. buržoaznímu původu se s bratrem dostali na gymnázium, ale vysvětluje, že to bylo díky politickým a společenským změnám v šedesátých letech. „Tátovi to přesto dalo dost práce,“ vzpomíná pamětnice. „Rozhodl se jet do Jindřichova Hradce rovnou za tajemníkem KSČ s našimi vysvědčeními a doporučením ke studiu ze základní školy, protože nikdo z rodiny nebyl ve straně a byli jsme bývalá buržoazie po matce,“ vysvětluje. Že otec byl z dělnické rodiny, jeho maminka Marie Maříková, rozená Hlinková, byla dělnice a tatínek Antonín Mařík byl švec, nikoho nezajímalo.

Měli pocit, že patří k celému světu

Na svá studijní léta v uvolněné atmosféře šedesátých let vzpomíná pamětnice velice ráda: „Moje generace měla štěstí, protože Československá republika se začala pomalu otevírat světu už koncem 50. let, a my jsme měli pocit, že k tomu světu patříme.“ Změny studenti pociťovali všude kolem sebe, ve sdělovacích prostředcích, v kultuře i přímo ve škole. „Na gymnáziu nám přidali obor základy filosofie. Dějepisář s námi začal mluvit o událostech, které jsme předtím neznali. Začali jsme otevírat oči a říkali jsme si: ‚To je krása a brzy přijde svoboda,‘ a pak najednou byl rok 1968, krása skončila, přijely tanky, střílelo se a umírali lidé,“ vzpomíná pamětnice.

Fotografie jí učarovala

Bohuslava Maříková odmaturovala na jaře v roce 1968 a na podzim nastoupila do Jihočeského divadla jako fotografka. Díky své práci se pak celý život potkávala s řadou významných osobností a stala se i svědkem významných událostí, které dokumentovala. Jejími největšími přáteli se stali operní pěvkyně, profesorka Stanislava Součková, a její manžel, evangelický kněz, politický vězeň a později operní režisér Jaroslav Ryšavý.

Fotografovat a vyvolávat fotografie se naučila od svého otce už jako malá dívka. Když šli všichni spát, tak tatínkovi asistovala. Fascinovalo ji, když se začal ve vývojce objevovat obraz. „Byla jsem úplně unešená,“ vypráví. Po gymnáziu se studiu fotografie věnovala na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně. V Českých Budějovicích se také seznámila se svým budoucím manželem JUDr. Stanislavem Bícou, kterého si vzala v roce 1975, kdy se jim narodila dcera Helena. Na svého muže, se kterým prožila 41 šťastných let, vzpomíná s velkou láskou.

Diskuze s vojáky byly marné

Srpen 1968 prožila Bohuslava Maříková se svým budoucím manželem v Českých Budějovicích. Události těchto dní zachytila svým fotoaparátem. Vypraví, jak lidé tanky obklopovali a snažili se vojákům celou situaci vysvětlit: „Vůbec nevěděli, o co se jedná. Vůbec netušili, kde jsou. Část z nich si dokonce myslela, že jsou v Německu.“ Obklíčili celé město a obsadili všechna strategická místa. Bohuslava Maříková při focení strach neměla, soustředila se na práci. „Většinou jsem měla strach až pak,“ přiznává. Jedna zkušenost však byla jiná. „Na rohu Pražské a Husovy ulice byl tank a před ním stál voják se samopalem namířeným proti lidem. Měl nepřátelský výraz v obličeji, který mi zabránil vyndat fotoaparát. Bylo to nepříjemné a radši jsem odešla. Bála jsem se, že by mohl začít střílet. Naštěstí ale v Budějovicích nikoho nezabili.“

Aby se vojáci ve městě hůře orientovali, zaměňovali lidé nápisy na strategických budovách jinými názvy. Příkladem byl českobudějovický rozhlas, na který lidé připevnili nápis „Mateřská škola“, což prodloužilo svobodné vysílání o několik dní. „Město bylo popsané hesly. Lidé měli kýble s vápnem a štětku a chodili po městě a psali rusky: ‚Zachvatčíky, idítě damoj.‘ Lidé od rána do večera s vojáky diskutovali, vysvětlovali jim, že u nás žádná kontrarevoluce není, ale bylo to marné.“

Pak zase všichni sklonili hlavy

Po euforii v roce 1968, podle slov Bohuslavy Maříkové, všichni zase rychle sklonili hlavy. „Během roku se většina lidí stáhla do soukromí a začala dělat, co po nich moc chtěla,“ říká. Nepomohl ani čin Jana Palacha a dalších mladých lidí, kteří se upálili a tímto hrdinským činem chtěli vyburcovat národ z rezignace. K upálení Jana Palacha Bohuslava Maříková vypráví: „Byl to šok. V našich zeměpisných podmínkách se taková smrt děje velice málo. Lidé z toho byli úplně zděšení.“ V Českých Budějovicích pak dokumentovala tryznu za Jana Palacha, kterou uspořádali studenti tamních vysokých škol. Jako jeden z posledních aktů odporu vnímala Bohuslava Maříková manifestaci po vyhraném zápase československých hokejistů proti mužstvu Sovětského svazu na jaře roku 1969: „Lidé neměli jinou možnost vyjádřit svůj názor, tak chodili křičet na hokej, což bylo hrozně smutné. Po našem vyhraném hokejovém zápase se Sověty se na Žižkově náměstí konalo shromáždění a na Samsonovu kašnu byl velkými číslicemi napsán výsledek utkání 4:3. A naposled se lidé v Českých Budějovicích veřejně ozvali v den výročí VŘSR 7. listopadu 1969. Demonstraci rozehnala policie. Tím skončil náš veřejný odpor proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Za normalizace lidé svobodu vyměnili za svoje pohodlí a klidný život.“ Pamětnice si myslí, že kdyby v roce 1968 a v roce 1969 lidé tak rychle nesklonili hlavy, komunisté by určitě nemohli na celou společnost vyvíjet tak velký tlak.

Život za tzv. normalizace se Státní bezpečností za zády

Manžel Bohuslavy Maříkové byl právník. V roce 1969 ho vyloučili z komunistické strany, protože nesouhlasil s okupací, a svou profesi pak už nikdy nemohl vykonávat. „Nějakou dobu pracoval jako topič v cihelně, potom jako prodavač, ale prodavačem se musel vyučit, přestože byl právník,“ říká s úsměvem pamětnice. Asi po deseti letech dostal místo na správě budov v Jednotě, kde zůstal až do důchodu. „Několikrát ho verbovala tajná policie, až se z toho nakonec psychicky zhroutil, ale spolupráci s StB nikdy nepodepsal,“ dodává. „Po roce 1989 jsme zjistili, že psychiatr, u kterého se léčil, byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti a na mého muže donášel.“ Podle pamětnice to nebyl jediný spolupracovník Státní bezpečnosti v manželově bezprostředním okolí. V práci jich měl kolem sebe dalších šest, jak se dozvěděl po roce 1989.

Bála se, aby nepodepsala spolupráci

K výslechu odvedli manžela i v souvislosti s pumových útokem na budovu Krajského výboru komunistické strany v Českých Budějovicích. Mezi lety 1986–1989 došlo na území Československa ke čtyřem pumovým útokům na budovy státních a politických institucí. Jako první explodovala 28. října 1986 ve 3:20 nálož přibližně deseti kilogramů průmyslové trhaviny v Českých Budějovicích. Při explozích došlo ke značným materiálním škodám, ale nikdo nebyl zraněn. Pachatel nebyl nikdy vypátrán. K dalším výbuchům došlo v Plzni, Pelhřimově a Ústí nad Labem. O manželově zatčení Bohuslava Maříková vypráví: „Když došlo k výbuchu, tak ráno pro něho přijeli rovnou s obviněním, že tam tu bombu dal.“ Odpoledne si pak do divadla přišli i pro ni. Kolega z divadla ji vylákal ven, aby ho před Pedagogickou fakultou vyfotografovala. Když začala fotografovat, kolega náhle zmizel. „A na rameno mi zaklepal pán a řekl, že jsem zatčená,“ vzpomíná. Přestože dokázala, že nic nezákonného nenatáčela a jen fotografovala kolegu, musela na výslech. Největší hrůzu měla z toho, aby nepodepsala spolupráci. „Přečetla jsem si to všechno dvacetkrát, abych se jim neupsala,“ říká. Po roce 1989 se pak ze seznamů Státní bezpečnosti dozvěděla, kdo na ni donášel.

Vypadalo to, jako by u nás měla být komunistická strana navěky

V červnu roku 1989 se začala šířit petice Několik vět, kterou iniciovala Charta 77 a jejímž hlavním autorem byl Václav Havel. „K petici připojilo svůj podpis jenom 40 000 československých občanů. Podepsala jsem ji také,“ říká Bohuslava Maříková. Politická situace ve světě na základě rozhovorů Michaila Gorbačova s prezidentem Ronaldem Reaganem působila podle pamětnice velice nadějně. „Jenom u nás to pořád vypadalo, že komunistická strana tady bude navěky. Chtěla jsem změnu, tak jsem to podepsala,“ dodává.

Lidé v listopadu 1989 věděli, kdy přejít na „správnou stranu“

V pátek 17. listopadu 1989 se po návratu z koncertu dozvěděla, co se v Praze na Národní třídě stalo. Hned od začátku události v Českých Budějovicích dokumentovala a zapojila se do stávky. „Během týdne zavládlo nadšení, jako když vybouchne papiňák, tak to asi vypadalo. Zpočátku byli lidé ostražití, ale postupně jich na demonstrace přicházelo stále víc. Všichni cinkali klíči a křičeli, že chtějí svobodu,“ popisuje. Z událostí měla radost, jen ji mrzelo, že se na změnu čekalo tak dlouho. Československo bylo předposledním státem východního bloku, kde došlo k pádu režimu. Chování lidí v ní však postupně vzbuzovalo zklamání. „Najednou jsem si říkala: ‚Vždyť jste byli všichni zalezlí, všichni jste se všeho báli, nikdo nebyl schopen říct nic normálního a teď najednou tady křičíte – a to neuplynul ani týden.‘ Přišla jsem do fotokomory a tekly mi slzy. Říkala jsem si, to je hrozné. A pak se najednou do Občanského fóra začali dostávat lidé, kteří tam neměli být,“ vzpomíná.

Fotografií Václava Havla zachránila nevinného

Během návštěvy Václava Havla v Českých Budějovicích 29. května 1990 pořídila Bohuslava Maříková svou životní fotografii. Zachytila mladého muže, který přeskočil zábradlí, aby se dostal k Václavu Havlovi. Kdyby nebylo její fotky, kde je vidět, jak má muž sepjaté ruce v prosebném gestu, mohl být odsouzený za útok na prezidenta, takže ho fotkou zachránila. Fotografie se však nesměla publikovat, protože na ní bylo vidět selhání prezidentovy ochranky.

Bohuslava Maříková je nejvíce zklamaná z toho, že se lidé během zlomových politických událostí vzdávali svých ideálů. „To je přesně to, co mi pak na novém systému vadilo – jak rychle lidé zase jako v roce 1969 dělali jen to, co jim přinášelo prospěch a zisk. Po událostech roku 1989 velká část lidí zase hned věděla, na kterou stranu má jít. Bohužel lidé takoví jsou,“ říká. Mladým lidem proto vzkazuje, aby ctili mravní hodnoty, a myslí si, že čím více lidí se bude chovat slušně a budou k sobě vlídní, tím větší je naděje, že se situace změní. „Opravdu bych vám přála, abyste byli první generace, která to bude s mírem, přátelstvím a láskou myslet opravdu vážně a nebudou to zase jen proklamace,“ uzavírá Bohuslava Maříková.