Mgr. Rostislav Marek

„To si nedovedete představit, to si také vzpomínám, to bylo hrozné. Protože jsme mysleli, že už se neuvidíme nikdy. Já si vzpomínám, ten den byli v Chropyni, její dcera měla tři roky a teď to nemůžete rodičům sdělit a nikomu. Přátelům. A my jsme se sestrou udržovali a doteď udržujeme trvalý a hodnotný vztah. A to, že se vlastně neuvidíme, teď, když si na to vzpomenu, je ta emoce tak silná, že fakt je vám tak naměkko. A dlouhá léta, až do toho roku 1989 jsme si mysleli, že to ani nepůjde. Že až vlastně trochu ta perestrojka tomu napomohla, že jsem ji mohl navštívit, a to ještě jsem pořád netušil, že bychom se mohli vidět. Ale ztratit někoho, koho máte rád, ale i telefonicky nebo písemně, vždyť my jsme měli napsané ty papírky u telefonu, kolik minut na co se zeptat, a byla to vždycky událost, když se volalo do Ameriky. Tatínek si vždycky dal štamprli předtím, aby to dal. Druhou si dával poté."

„Já si velice živě vzpomínám na besedy Jak to bylo v únoru. Přišli dva milicionáři, byli oblečeni v uniformě. Jeden měl dokonce samopal a druhý měl nějaké složky, tam byly obrázky Lenina a nějakého Gottwalda a ty nám postupně rozeslali po lavici a tady ten, co měl ten kvér, tak nám dokonce udělal rozborku toho samopalu a ukázal nám, že vlastně těmito zbraněmi ty Lidové milice zachránily kapitalismus. On ten člověk, většinou, kdo to přednášel, nebyl zas až tak fundovaný. Nechci nikoho snižovat, ale byli to opravdu dělníci z továren a velice takovou primitivní formou se nám vlastně snažili říci, že ty Lidové milice jsou tu od toho, když by imperialisté přišli do těch továren, tak že oni budou svými těly chránit to naše bohatství, protože vlastně dělnická třída všechno znárodnila, takže to bylo všechno naše, všechny závody, včetně budov a historických budov a zámků a továren a elektráren, takže od toho je tady ta Lidová milice. A my že jako studenti bychom jim měli být vděčni za to, že nám vlastně oni umožňují tu obsluhu a že v těch závodech jsou vlastně na stráži míru."