Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Lidé nesmí ztratit paměť
narodil se 17. června 1961 v Kroměříži
jeho otec Rostislav Marek v roce 1968 vystoupil z komunistické strany
problémy s přijetím na střední i vysokou školu
vystudoval gymnázium a brněnskou JAMU
v roce 1983 emigrace sestry Dagmar
během sametové revoluce činný v Občanském fóru a stávkovém výboru
Bylo mu sedm let a zrovna se s rodiči vraceli z dovolené u Máchova jezera. Cestou potkávali sovětské vojenské kolony. V Praze se na chvíli zastavili u muzea, kde si tatínek vyfotografoval sochu sv. Václava a s ní také několik úmrtních listů těch, kdo tady v minulých dnech položili své životy, když šli s holýma rukama proti tankům. Kdyby později chlapi v hospodě či fabrice řekli, že žádná okupace neexistuje a že šlo o bratrskou pomoc, vytáhl by z peněženky fotografii a řekl: „Tady máš ty mrtvé.“
Rostislav Marek (*1961) vyrůstal v rodině, která neměla kladný vztah k socialistickému zřízení. Již v dětství jej silně ovlivnil dědeček Rudolf Polách. Kroměřížský zubař, který jako vlastenec, ctitel první republiky a bývalý náčelník katolické tělovýchovné organizace Orel věděl o komunistickém režimu svoje: „Děda se vždy vyhrazoval vůči politice, která provázela padesátá léta. Díky němu jsem se dostal jak k písemným, tak k ústním informacím. Měl doma pamětní listy prezidentů Masaryka a Beneše a několik prvorepublikových zlatých mincí. Tam jsem si poprvé uvědomil, že i já žiju v nějaké nesvobodě.“
Příběh dědečka Rudolfa významně ovlivnil i život jeho dcery a Rosťovy maminky Evy, která kvůli postojům svého otce nesměla studovat. „Maminka to nesla jako těžkou křivdu. Byla premiantkou a chtěla studovat pedagogickou školu. Nesměla být zapojena do systému školství, ve kterém by pak mohla protisocialisticky ovlivňovat veřejné mínění. Jediná škola, co ji tehdy přijala, byla sociální škola v Holešově, odkud ji po 14 dnech vyhodili s tím, že nejprve musí být převychována na dělnickém učilišti a teprve pak že smí studovat,“ vypravuje Rostislav Marek, který měl později ze strany režimu podobné potíže.
Psal se rok 1968 a do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zde potlačila neexistující kontrarevoluci. Markovi tehdy trávili dovolenou ve Starých Splavech u Máchova jezera. O tom, že je Československo okupované, se dozvěděli z rozhlasu. „Maminka mě a sestru chytila do náruče a plakala, že bude válka. Já už jsem v té době uměl psát, tak jsem na chodník napsal křídou: ‚Okupanti, domů!‘ Potom jsme jeli na zájezd do Nového Boru a cestou jsme potkávali sovětské tanky a auta. Bylo vidět, že místní lidé přepsali směrové cedule, aby je zmátli. Na chodnících stáli malí kluci a smáli se jim. Mně z toho bylo úzko, ve škole jsem byl vychováván, že Sověti přijeli s vůní trávy a benzínu a také jsem recitoval všechny ty Halase a Seiferty, co ve svých textech Rudou armádu oslavovali, a teď jsou najednou tu a nechovají se ani jako přátelé a ani jako osvoboditelé,“ vzpomíná Rostislav.
Přestože chodil do Pionýra a vedle toho se – když se u něj projevilo divadelnické nadšení – zapojil i do školních recitačních soutěží a pěveckého sboru, měl problém s přijetím na střední školu. Hlavním důvodem bylo, že jeho otec, Rostislav Marek starší, bezprostředně po srpnové invazi 1968 vystoupil z komunistické strany. Do té se předtím nechal zapsat opojen obrozeneckými idejemi „socialismu s lidskou tváří“, jež v období pražského jara slibovaly naději, že se země konečně vysvobodí z těžkých okovů padesátých let, která se nesla ve znamení politických procesů, mučení a poprav. „Tatínek nikdy neplakal, ale jednou jsem ho plakat viděl, kvůli tomu, že jsem za něho perzekvován. Říkal, že do strany neměl vůbec chodit, anebo z ní alespoň nevystoupit, a já jsem mu na to odpověděl: ‚Udělal jsi to dobře.‘“
Necelý rok po sovětské invazi se na Václavském náměstí v Praze upálil student Jan Palach. Chtěl vyburcovat národ, ukázat, že k okupaci ideologicky převlečené za bratrskou pomoc nelze být lhostejným. Pro rodinu Markových to byl silný moment. „Měli jsme doma jeho fotografii vystřiženou z časopisu Květy a pod ní hořela svíčka. Jan Palach byl hrdinou mých dětských let. Pro moji sestru a mě to byla ikona. Ale brzy jsme poznali, že jeho jméno nesmíme vyslovit ani před kamarády, jen v našem úzkém rodinném kruhu,“ vzpomíná Rostislav a dodává, že Palachův portrét pak dlouhá léta ležel ukrytý – podobně jako dědečkovy masarykovsko-benešovské dokumenty – v útrobách šatní skříně, zakrytý dalším oblečením. Když v roce 1983 emigrovala Rostislavova sestra Dáša do Spojených států, maminka fotografii ve strachu před domovní prohlídkou vyhodila.
Normalizační školství na Rosťu silně zapůsobilo. V rozhovoru pro Paměť národa popisuje, jakou sílu a emoce měla davová psychóza během kladení věnců u pomníků padlých rudoarmějců. Sám se jí nechal na chvíli strhnout, když za zvuků hudby před pomníkem s čestnou pionýrskou stráží recitoval Majakovského text, který vrcholí verši: „Strana, toť ruka s miliony prsty, zaťatá v jednu pádnou pěst. Říkáme strana, myslíme Lenin. Myslíme Lenin, říkáme strana.“
Do školy také přišli na besedu dva příslušníci Lidových milicí. Jeden měl v ruce složku s portréty Klementa Gottwalda a Vladimíra Iljiče Lenina, které dal rozeslat žákům do lavic. Druhý předvedl bezchybnou rozborku samopalu, díky němuž mohla Lidová milice uchránit socialistický dělný lid před krvelačností západních kapitalistů: „Byli to takoví chlapíci z továrny. Říkali, že bychom jim měli být vděční, protože nás ochrání i nasazením vlastních životů. Vděční jsme jim nebyli a ani nás nijak více nezaujali,“ usmívá se Rostislav, který situaci porovnává s tím, když již jako herec a bývalý mluvčí Občanského fóra navštěvoval střední i základní školy v rámci besed o totalitě a jejím zániku: „To byl zcela jiný přístup, pochopil jsem, že dnešní mladí mají velký zájem o to, co bylo a také o to, že to mohou a chtějí dále měnit. Mladá generace rozhodně není tak ztracena, jak se často říká.“
Přes jeho kádrový škraloup se Rostislavovi v roce 1981 podařilo odmaturovat na kroměřížském gymnáziu. Nastaly problémy s přijetím na vysokou školu. Chtěl se hlásit na přírodní vědy nebo na studium, po jehož absolvování by mohl pracovat jako zahradní architekt. Dveře však měl zavřené. A protože odmala tíhnul k recitaci a hudbě, zkusil to na brněnské JAMU. Přijali ho. Dva roky nato emigrovala jeho sestra.
Dáša Marková utekla z Československa s manželem a tříletou dcerou. Jediný, kdo o tom dopředu věděl, byl právě její bratr Rosťa. „Bylo pro mne strašně těžké to tajemství udržet. Nesměl jsem to říct ani rodičům, ani kamarádům. A zároveň mne tížilo – my jsme totiž nevěřili, že se ještě někdy uvidíme. Víte, my jsme měli a máme dodnes s Dášou velmi krásný a intenzivní vztah. Až do roku 1989 jsme si mysleli, že se nám setkání nepodaří,“ říká Rostislav Marek, kterému díky sestřině útěku do USA přibyl další vroubek na kádrovém profilu. Sestra – to byla páka, kterou na něj měli. Když se chtěl místo vojny hlásit do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, dostal na vybranou – přerušit s Dagmar veškeré styky, písemné i telefonické, anebo jít na klasickou vojnu. Rozhodl se pro sestru. Veškerá jejich komunikace probíhala dle přesně připravených scénářů a šifer: „Psali jsme si dopisy, kde jsme měli domluveno, že do hranatých závorek budeme dávat sporné věci, třeba když jsem psal, že politická situace je u nás dobrá. A na telefonování jsme vždy byli dopředu připraveni, o čem budeme mluvit a jak dlouho, věděli jsme, že ty hovory jsou odposlouchávány, to bylo slyšet takové cvaknutí hned potom, co jsme vytočili sestřino číslo. Tatínek si vždy dával štamprli před tím hovorem. A druhou hned potom.“
Ještě jako student JAMU se zúčastnil mezinárodní recitační soutěže v Leningradu (dnešní Petrohrad). Vystoupil zde s textem Jaroslava Haška Velitelem města Bugulmy – a vyhrál. Za poměrně vysoký obnos hlavní ceny v rublech pak mohl po tři noci hostit ostatní účastníky. Byla to pestrá společnost, od Lotyšů po Gruzínce. Rostislava překvapilo, když se jej během opulentní večeře s želví polévkou, kaviárem a kvalitním šampaňským ptali na sovětskou okupaci, a také to, že znali jména hlavních aktérů obrodného procesu pražského jara. Studenti, kteří nebyli z Ruska, byli ubytováni na petrohradském sídlišti, kde se v oknech místo záclon a závěsů třepetaly nalepené novinové listy. Rostislava také zaskočilo, kolik je v Petrohradu věčně opilých bezdomovců a že se většina lidí bála, krom pozdravu, promluvit.
Když se s první cenou vrátil do Československa, oslovila ho přední normalizační recitátorka Jiřina Švorcová, zda by dále, jako herec, nepokračoval šířením slávy Sovětského svazu formou přednášení poezie: „Ale to fakt nešlo. My už jsme tehdy dávali najevo, že jsme spíše pro Ortena a Hrabala. Tím v nás také rostla uvědomělost, kolaborace s režimem nebyla dále možná.“
Po absolvování JAMU v roce 1983 nastoupil jako herec do gottwaldovského Divadla pracujících (dnešní Městské divadlo ve Zlíně). A po roce, když jej nepřijali do Armádního uměleckého sboru Víta Nejedlého, musel nastoupit do kasáren. „Stal jsem se radistou v Bechyni. Absolutní paradox, že já, kádrově špatný člověk a bratr emigrantky v USA, jsem měl za úkol hlídat přelety nepřátelských letadel nad územím Československa,“ usmívá se Rostislav, který to na vojně dotáhl až na zástupce velitele roty pro ideologii. Velení totiž unikly jeho skvrny v kádrovém profilu, někdo je zapomněl dopsat do jeho dokumentů. „Časem jsem se dostal až na divizi, kde jsem v kanclu podepisoval výplaty a povýšení těm vojenským papalášům. To byl obrovský paradox – dostal jsem se k tajným materiálům, ke kterým nesměl ani kapitán divize, a já jsem si tam pil kafíčko a vypisoval papíry. Oni prostě neznali moje kádrové materiály. Když jsem měl sám sobě podepsat povýšení na poručíka a přitom jsem měl v papírech napsáno, že nikdo z mých příbuzných neemigroval a ani neodešel či nebyl vyloučen ze strany, hnulo se ve mně svědomí a šel jsem za tím soudruhem náčelníkem a přiznal jsem sestru, otce a i to, že problémy s režimem měl už můj dědeček. On mi poděkoval a podepsal třídenní opušťák. Zda budu poručík, nebo ne, mi bylo úplně jedno, ale mně už v tu dobu začínala kolaborace s režimem hodně vadit,“ říká Rostislav Marek, který se po jednoleté absolventské vojenské službě vrátil zpět do Divadla pracujících.
V polovině osmdesátých let se daly věci mírně do pohybu. V Sovětském svazu vznikla pod vedením tehdejšího generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova perestrojka – proces série politických a ekonomických reforem, které postupně přerostly ve snahu o reformu celého politického systému. A Rostislav mohl v roce 1989 – ještě v době před sametovou revolucí – vycestovat do Spojených států, aby poprvé navštívil sestru Dášu.
Amerika jej přivítala náručí plnou svobody, která mu vyrazila dech. Pro kluka z východu, který přiletěl s taškou naditou králičím gulášem a slivovicí a československým porcelánem, byla země pruhů a hvězd jako zjevení. S Dášou si prohlédli Bílý dům ve Washingtonu, v ulicích tančili černoši: „Smělo se tam úplně všechno. Viděl jsem ty gospelové akce na náměstí a byl jsem jako urvaný ze řetězu, poskakoval jsem a zpíval s nimi ty spirituály, fotil si tam kdeco. Myslel jsem, že to jsou nějaké architektonické skvosty a sestra mi říkala: ‚Co blbneš, vždyť tohle je banka a tohle škola.‘ Svoboda byla všude. Když jsem v restauraci řekl, že jsem Čech, dostal jsem hned drink zdarma.“
Když v Československu propukla sametová revoluce, Rostislav Marek se jako člen činohry okamžitě zapojil do jejího dění. Zpočátku to byli právě herci, kteří začali veřejně vystupovat a přinášet informace o tom, co se v zemi děje. Divadlo pracujících mělo jedno prvenství – ačkoli sametová revoluce začala v Gottwaldově až 19. listopadu 1989, divadlo bylo první institucí, která na události zareagovala. Například historik Zdeněk Pokluda to v jednom z rozhovorů komentuje: „Zlínští divadelníci v době revoluce v roce 1989 odvedli ohromný kus práce.“ „A divadlo se stalo ohniskem protirežimního kvasu následujících týdnů,“ přidala mluvčí divadla Veronika Jurčová během oslav třicetiletého výročí konce komunistického režimu v roce 2019.
Rostislav Marek jako člen stávkového výboru a Občanského fóra měl za úkol objíždět okolní podniky, továrny a školy. Ne všude však byly změny vítané: „Doba byla rychlá. Informace jsme se dozvídali od studentů a dalších hereckých kolegů, kteří sem jezdili z Prahy. Přijelo auto s letáky, my jsme to roztřídili a distribuovali. A vozili jsme to do okolních vesnic. Pamatuji si, že kolegové, když měli jet do nějakého závodu, mi spílali za to, že jsem je tam vyslal. Oni je tam hnali holí a vůbec je nechtěli pustit dovnitř. Moje žena Jana, kterou jsem zaúkoloval, ať volá do škol a podniků, abychom zjistili, kdo všechno je s námi, často ve sluchátku slyšela: ‚Já vám dám Občanský fórum, táhněte do prdele!‘ A seděla tam uplakaná mezi letáky a telefonní šňůrou. Jeden kolega za mnou přišel a říká: ‚Hele, běž jí dát pusu a uklidni ji, teď je čas. I během revoluce musí dojít k něze.‘“
Přestože se Rostislav jako herec objevil v několika českých filmech a seriálech, zůstal věrný prknům, která znamenají svět. Vedle toho, že v době natáčení rozhovoru pro Paměť národa byl stálým členem činohry Městského divadla Zlín, vyučoval také herectví na zlínské Vyšší odborné škole umění a také spolupracoval s Filharmonií Bohuslava Martinů. Společně s publicistou Jakubem Malovaným vydali v roce 2019 publikaci Samet v divadle, která vypráví příběh revoluce ve Zlíně, jehož byl Rostislav Marek živou součástí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)