Pavel Marek

„Chebské divadlo je složené ze dvou budov, je tam hlavní budova a naproti je divadelní klub, Déčko, kde je zkušebna a ten divadelní klub. Tak my jsme otevřeli ten divadelní klub s tím, že Martin Urban a Zdeněk Hedvábný řeknou, o co kráčí, co se tam [na Národní třídě] stalo, protože už měli v ruce podklady, měli i fotky. Do toho Déčka se nahrnulo dost lidí. Nahrnuli se tam i kovaní komunisti, kteří tam měli za úkol to celé zlikvidovat, říct, že to je dílo podvratných živlů. Asi po dvou hodinách toho hádání nahoře – já jsem u toho nebyl, protože jsem hlídal hlavní dveře – byl před klubem veliký chumel asi sto padesáti lidí, kteří volali: ,My chceme vědět, o čem si tam povídáte.‘ Věděli, že jsou tam nějací komunisti. Kluci dali do oken dva ampliony a najednou ti lidi dostali zprostředkovaně, o čem se tam mluvilo. Začalo to tam velice vřít, lidi pochopili, že se doopravdy něco děje, že ta změna bude nutná a že ta změna prostě bude. Protože Cheb byl vždycky ,hráz socialismu‘, nikdo nepochyboval o tom, že v Chebu něco takového v žádném případě nebude. A ono bylo! Najednou v Chebu to žilo intenzivněji než v okolních městech, lidé sem přijížděli s informacemi i pro informace. Tím chumlem na náměstí po dvou hodinách odcházeli ti komunisti, kteří ještě volali, že ,jsou to reakcionáři‘. Já jsem sám, o své vlastní vůli, volal: ,Je to lež, oni lžou! Ti komunisti vám lžou!‘ A po tomto setkání se ředitel Jaroslav Vlk rozhodl, že povolí setkání ve velkém divadle. Od té doby každý den celé dva týdny byly v divadle vždy od pěti hodin diskuse. Lidi, kteří přijížděli z Prahy, tam povídali, o co kráčí a jak by to teď mělo vypadat. Z toho jsou nahrávky. Někdy se říkalo, že v Chebu se nic nedělo a že jsme se potom připojili, až bylo všechno jasný, ale tohle pravda nebyla. My jsme spíš v Chebu začali tyhle věci dělat a od nás se to chytalo dál.“