Ing. Daniel Malyk

„Navíc oni všichni, co byli v komunistický straně, Komořaňáci, nosili pistole. Nevím proč, i když je pravda, že tenkrát byli ti bratři Mašínové a z nějakého důvodu si mysleli, že Mašínové jsou někde tam. V Komořanech, takže si pamatuju, že asi dvakrát nebo třikrát přijely Ereny, vojáky. Oni seskákali přímo na té křižovatce před naším barákem a pak je rozmístili až do Zbraslavi, na té silnici pak každých třicet metrů stál voják s puškou. A na nějaký povel pak celá ta rojnice šla do lesa, pročesávat ty lesy směrem na Točnu. A to bylo asi dvakrát nebo třikrát, to bylo v té době, když ti Mašínové tam zavraždili ty lidi. Ti komunisti to tam měli pevně v rukou. Mládežníci, o pět, šest let starší, ČSM (Československý svaz mládeže), chodili v modrých košilích s takovými velkými odznaky, což se nám docela líbilo. Ti tam pořádali různé akce, takové nějaké oslavy. Předváděli tam nějaké tanečky, písničky. A ti ostatní, jako my, ti drželi hubu.“

„Tam, mezi Komořanami, přes ten kopec, jel údajně listonoš. A oni ti listonoši měli takové peleríny, černé. A ten tančík, posádka toho tančíku, si mysleli, že tam něco převážejí. Tak po něm vystřelila a toho listonoše to trefilo zezadu, šmrnclo mu to okolo ledvin. Tak on ve velkých bolestech tam spadnul a ležel tam skoro celý den. A až večer, jeden z těch kluků říkal, že ještě s jedním, příkopem se tam pro něj plazili, protože se strašně báli. A na dece ho tím příkopem stáhli zpátky a on mezitím zemřel. Takže vím, že tam byl pomník, nahoře. Pak si pamatuju, že pomník byl u Sosny. Tam byla nějaká stráž a Němci tam přijeli na motorce a kulometem je tam rozstříleli. A v Komořanech, jak leželi (pozn. podél silnice) a stříleli (pozn. na ustupující Němce), tak přijelo šest tančíků, někdo říká pět, tomu moc nevěřím, myslím, že by stačil jeden, a začal po nich střílet. Někteří pak utíkali přes pole k lesu, tak ty většinou postříleli a ti, co utekli do Komořan přes ploty, tak ti se někteří zachránili.“

"Z nějakýho důvodu si odlehčovali a odhodili tam ty bomby, tak jsme vyšli ven a zjistili jsme, že ty baráky už nejsou. Všechny ty dřevěný baráky shořely. Pamatuju se živě, jak na tom soklu, který byl z tvárnic, tak shořela i ta podlaha, protože byla dřevěná, a že tam byla škvára a v tom hrabal malej pejsek. Bíločernej, dodneška si ho pamatuju. Když ten tábor vyhořel, tak nás přestěhovali do kamenných baráků ve Vídni. Rozbitých, naši tam zadělávali vybitý okna a furt tahali těch šest kufrů a dva kufry s doklady nám Rusáci ukradli. Máma naštěstí hlídala potraviny a šatstvo, to nedala. Protože to tehdy bylo těžký. A ti Rusáci se chovali velice hrozně. Tam třeba byla Rakušanka a měla pánský sako. A on řekl: ‚Davaj!‘ Ona řekla, že ne, že nedá, že pod tím nic nemá. Tak on jí na místě zastřelil. Přitom to sako nebylo na nic, prostřelený a zakrvácený.“