Ing. Daniel Malyk

* 1943

  • „Takoví nějací politruci, nevím, odkud přijeli, z Prahy odněkud. Začali a vykládali nám: ‚Kluci…,‘ takhle přátelsky, ne vojáci nebo vojíni. ‚Kluci, podíváte se asi do Francie, protože ti kapitalisti na Kubu…tam se staví slepičí farmy za pomoci sovětských poradců a Američani si myslí, že jsou to raketové základny. Takže zastavili lodě, které tam vezli potraviny.‘ Prostě takové řeči měli, na nás. ‚A abyste věděli, my nejsme první sled. První sled bude sovětská armáda s Němci z NDR a ti půjdou přímo k moři. A my půjdeme v druhém sledu pod Alpami, podél Dunaje, někam přes Stuttgart, přes Štrasburk a Belfort, tam se otočíme doleva někde mezi Dijonem a Lyonem, tam se musíme dostat do pěti dnů a tam postavíme naše radary. A budeme hlídat jižní a západní nebe před útoky kapitalistů.‘ Tak nějak nám to vykládal. Vyměnili nám samopaly, měli jsme cvičné, staré, odřené, dostali jsme stejný typ, šestadvacítky čézety, ale byly nové. Dostali jsme protichemické oděvy, do té doby jsme měli takové natahovací, z nějakého papíru, a místo toho jsme dostali už nějaké pogumované a říkali, že ještě těsně před tím, než vyrazíme do té války, skutečné, že ještě dostaneme ostré náboje. Každý jsme měli pět sumek a ještě zásobník v samopalu a každý dostane dva granáty. Ale těsně předtím, než vyrazíme. Takhle nám to řekl a pak se rozhlédl a řekl: ‚Tak co? Má někdo nějaké dotazy?‘ Všichni mlčeli, jak zaražení.“

  • „Navíc oni všichni, co byli v komunistický straně, Komořaňáci, nosili pistole. Nevím proč, i když je pravda, že tenkrát byli ti bratři Mašínové a z nějakého důvodu si mysleli, že Mašínové jsou někde tam. V Komořanech, takže si pamatuju, že asi dvakrát nebo třikrát přijely Ereny, vojáky. Oni seskákali přímo na té křižovatce před naším barákem a pak je rozmístili až do Zbraslavi, na té silnici pak každých třicet metrů stál voják s puškou. A na nějaký povel pak celá ta rojnice šla do lesa, pročesávat ty lesy směrem na Točnu. A to bylo asi dvakrát nebo třikrát, to bylo v té době, když ti Mašínové tam zavraždili ty lidi. Ti komunisti to tam měli pevně v rukou. Mládežníci, o pět, šest let starší, ČSM (Československý svaz mládeže), chodili v modrých košilích s takovými velkými odznaky, což se nám docela líbilo. Ti tam pořádali různé akce, takové nějaké oslavy. Předváděli tam nějaké tanečky, písničky. A ti ostatní, jako my, ti drželi hubu.“

  • „Tam, mezi Komořanami, přes ten kopec, jel údajně listonoš. A oni ti listonoši měli takové peleríny, černé. A ten tančík, posádka toho tančíku, si mysleli, že tam něco převážejí. Tak po něm vystřelila a toho listonoše to trefilo zezadu, šmrnclo mu to okolo ledvin. Tak on ve velkých bolestech tam spadnul a ležel tam skoro celý den. A až večer, jeden z těch kluků říkal, že ještě s jedním, příkopem se tam pro něj plazili, protože se strašně báli. A na dece ho tím příkopem stáhli zpátky a on mezitím zemřel. Takže vím, že tam byl pomník, nahoře. Pak si pamatuju, že pomník byl u Sosny. Tam byla nějaká stráž a Němci tam přijeli na motorce a kulometem je tam rozstříleli. A v Komořanech, jak leželi (pozn. podél silnice) a stříleli (pozn. na ustupující Němce), tak přijelo šest tančíků, někdo říká pět, tomu moc nevěřím, myslím, že by stačil jeden, a začal po nich střílet. Někteří pak utíkali přes pole k lesu, tak ty většinou postříleli a ti, co utekli do Komořan přes ploty, tak ti se někteří zachránili.“

  • "Z nějakýho důvodu si odlehčovali a odhodili tam ty bomby, tak jsme vyšli ven a zjistili jsme, že ty baráky už nejsou. Všechny ty dřevěný baráky shořely. Pamatuju se živě, jak na tom soklu, který byl z tvárnic, tak shořela i ta podlaha, protože byla dřevěná, a že tam byla škvára a v tom hrabal malej pejsek. Bíločernej, dodneška si ho pamatuju. Když ten tábor vyhořel, tak nás přestěhovali do kamenných baráků ve Vídni. Rozbitých, naši tam zadělávali vybitý okna a furt tahali těch šest kufrů a dva kufry s doklady nám Rusáci ukradli. Máma naštěstí hlídala potraviny a šatstvo, to nedala. Protože to tehdy bylo těžký. A ti Rusáci se chovali velice hrozně. Tam třeba byla Rakušanka a měla pánský sako. A on řekl: ‚Davaj!‘ Ona řekla, že ne, že nedá, že pod tím nic nemá. Tak on jí na místě zastřelil. Přitom to sako nebylo na nic, prostřelený a zakrvácený.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 28.05.2024

    (audio)
    délka: 01:57:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 03.06.2024

    (audio)
    délka: 01:34:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 10.06.2024

    (audio)
    délka: 01:26:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme měli všechna mínus, byla spousta důvodů, proč nás nenávidět

Daniel Malyk ve vojenské uniformě (r. 1962)
Daniel Malyk ve vojenské uniformě (r. 1962)
zdroj: archiv pamětníka

Daniel Malyk se narodil 1. ledna 1943 v Chelmu, městě ležícím na tehdy válkou zmítané západní Ukrajině (dnes je město Chelm součástí Polska). Jeho otec Eugen Malyk byl přírodovědec, vysokoškolský profesor, který krátce po první světové válce emigroval do Československa a pravděpodobně ještě v roce 1938 uprchl před nacisty zpět na Ukrajinu. Někdy ke konci roku 1944 celou rodinu Daniela Malyka nacisté transportovali do pracovního tábora v Guntramsdorfu u Vídně, jednoho z pobočných táborů koncentračního tábora Mauthausen. Daniel Malyk má dětské vzpomínky na tvrdé podmínky v táboře, vzpomíná na bombardování, které tábor zcela zničilo, a útržkovitě si vybavuje obrazy posledních dnů války v okolí Vídně. Díky otcově československému občanství, které získal ještě před válkou, byla rodina repatriována do Československa. Ubytování získali v Komořanech, které jsou dnes součástí Prahy 12. Obyvatelé této čtvrti prožili dramatické dny na konci války, kdy tu oddíly SS postříleli několik desítek mužů bránících jižní hranici hlavního města. Daniel i jeho o dva roky mladší bratr si museli složitě vydobýt respekt mezi svými vrstevníky v sociálně i národnostně rozmanitém složení obyvatel poválečných Komořan. Vystudoval stavební průmyslovku a dálkově ČVUT. V době, kdy absolvoval povinnou vojenskou službu, vypukla tzv. Karibská krize, která reálně hrozila přerůst ve válečný konflikt mezi východem a západem. Profesně se celý život věnoval stavařině, společně s manželkou vychovali dvě dcery. V roce 2024 žil v Praze.