Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Daniel Malyk (* 1943)

• narozen 1. ledna 1943 v Chelmu

• otec po první světové válce emigroval do Československa, po nacistické okupaci se vrátil na Ukrajinu

• v roce 1944 byla celá rodina deportována do pracovního tábora nedaleko Vídně

• má dětské vzpomínky na konec války, bombardování i osvobození tábora Rudou armádou

• po válce s rodiči odjel do Československa, ubytování dostali v pražské čtvrti Komořany

• zprostředkované vzpomínky na dramatické události z konce války v Komořanech

• vzpomíná na poválečné Komořany i události tamtéž v 50. letech

• vystudoval střední průmyslovou školu, později dálkově ČVUT

• na vojně byl v době Karibské krize

• profesně stavař, pracoval jako stavbyvedoucí

Světlomety křižující noční nebe, hluk motorů bombardovacích letadel, zničené domy, hladová zvířata, hladoví lidé, mrtví lidé. Obrazy zkázy viděné očima tříletého chlapce, už navždy zasuté v paměti. Jmenoval se Daniel, narodil se na Ukrajině a několik posledních měsíců druhé světové války strávil se svými rodiči v nacistickém pracovním táboře. Když válka skončila, odjeli do Československa a už zůstali. Daniel tu prožil většinu svého života, vnitřně ale zůstal věrný své donekonečna zkoušené rodné zemi.  

Naivně si mysleli, že se na Ukrajinu vrátí

Danielův otec Eugen Malyk se narodil v roce 1890, zpola Ukrajinec, zpola Čech. Z Čech pocházela jeho matka, její rodina přijela na Ukrajinu na pozvání ruského cara pravděpodobně někdy v průběhu 19. století. Ještě před vypuknutím první světové války vystudoval Eugen gymnázium v Charkově a pak přírodovědeckou fakultu v Kyjevě. Chtěl se profesně  věnovat vědě, ale po vypuknutí první světové války se jeho život začal ubírat zcela jiným směrem. Stal se důstojníkem elitní jízdy carského vojska a měl bojovat za cara proti Německu a Rakousko-Uhersku. Jeho syn Daniel Malyk pokračuje: „A při prvním útoku jízdy je Němci rozstříleli na padrť. Táta vyprávěl, že nevěděl, kde jsou střeva lidský a kde jsou střeva koňský. Tátu zasypal výbuch, ale když pak hledali raněné, našli ho. Uzdravil se a přidělili ho k ženijnímu vojsku. Zbytek války pak prožil v zákopech.“ Během následující ruské občanské války bojoval podle slov svého syna Eugen Malyk na straně Ukrajiny a nakrátko se měl stát i ukrajinským vojenským atašé v Londýně. Ukrajina se ale v té době nacházela ve složité situaci a velmi krátké trvání ukrajinské samostatnosti ukončily zájmy okolních mocností. „A mezitím, co byl táta v Anglii, Ukrajina se úplně rozpadla,“ pokračuje Daniel Malyk.

Eugen Malyk Ukrajinu opustil a stejné rozhodnutí učinila i většina z jeho početného příbuzenstva. „Naivně si mysleli, že se budou moct na Ukrajinu vrátit, a proto se drželi poblíž, v Polsku nebo v Československu,“ vypráví dál Daniel Malyk. Jeho otec odjel do Československa, do Prahy, kde chtěl začít nový život. „Emigranti z Ukrajiny, ale i z Ruska, dostali od československého státu podporu a dostali i možnost obnovit si tituly. Ale s podmínkou, že se naučí česky. Otci se to podařilo, složil v češtině rigorózní zkoušky a stal se asistentem na Přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity, “ pokračuje Daniel Malyk.

Za řekou bude život lepší

Dvacet let míru ukončil 1. září 1939 útok nacistického Německa na Polsko. Československo již bylo několik měsíců pod německou protektorátní správou a podle Daniela Malyka měli jeho otce, jako bývalého důstojníka, oslovit Němci s žádostí o spolupráci. O jakou formu spolupráce se mělo přesně jednat, Daniel Malyk netuší, vše se událo ještě před jeho narozením. Nicméně to měl být důvod, proč se Eugen Malyk rozhodl Československo opustit a vrátil se na Ukrajinu. Domů se vracel se zřejmou nadějí, že díky smlouvě o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem se tentokrát válka Ukrajině vyhne. A na základě této smlouvy se také západní část Ukrajiny stala hranicí mezi Německem a Sovětským svazem. Město Chelm, kde se o tři roky později narodil Daniel Malyk, leželo přímo na této hranici. „Byla tam říčka, na jedné straně ruské území, na druhé německé. Na jedné straně špinaví ruští vojáci a na druhé němečtí důstojníci v bílých rukavicích. Tak si naši mysleli, že na té druhé straně bude život lepší. Ale bohužel tomu tak nebylo,“ vypráví Daniel Malyk.

Ukrajinské naděje, že Němci jim budou nakloněni a díky nim se dostanou z područí Stalina, byly mylné. Na období stalinského teroru nejen vůči obyvatelům Ukrajiny navázalo období, kdy se Ukrajina stala vazalem německých nacistů. Ukrajina musela zásobovat Třetí říši surovinami, do Německa byly odvezeny na 2 milióny Ukrajinců na nucené práce, ukrajinští Židé byli povražděni a pohřbíváni v masových hrobech. A území západní Ukrajiny se po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem znovu stalo místem opakovaných bojových střetů. Navzdory tak těžké době ale Eugen Malyk prožíval nejkrásnější období svého života. Zamiloval se do učitelky Adély, oženil se a na počátku roku 1943 se jim narodil syn Daniel. 

Cesta na západ

Války, první, občanská i druhá, více či méně postihly každou ukrajinskou rodinu. A rodina Daniela Malyka nebyla výjimkou: „Otcův nejmladší bratr zahynul, okolnosti nevím, ale bylo to ve spojení s partyzány. Jeho druhý bratr Nikola byl ještě během občanské války v Děnikinově armádě (pozn. jednalo se o tzv. ‚Bílou armádu‘ bojující proti bolševické ‚Rudé armádě‘), a když je bolševici porazili, tak je z Krymu evakuovali do Řecka. A bolševičtí komisaři jim řekli, aby se vrátili, že se jim nic nestane. Strýc odmítnul a podařilo se mu přeplavat moře. Ostatní, když se vraceli a vystupovali z lodí, šli přímo před kulomety, všechny je postříleli. Nikola se zachránil a dostal se do Československa, kde už byl můj táta. Vystudoval vysokou školu, jenže se mu tady nelíbilo, a protože Stalin sliboval, že když se vrátí, nic se mu nestane, tak se vrátil domů. Jenže to byla zase lež.“ Tragický osud měla i matčina sestra, další důležitý člověk Danielova dětství. „Moje teta měla přítele, se kterým šla do kina, kam vtrhli Němci. Řvali na ně, že zatímco němečtí vojáci krvácí v boji proti bolševikům, oni tam (v kině) uchovávají zbraně. Všechny lidi vyhnali ven, ženy postavili do jedné řady a muže do druhé. A před očima těch žen každého desátého muže zastřelili. Jeden z nich byl i tetin přítel. Nikdy se už nevdala,“ vypráví Daniel Malyk.

Když byly Danielovi dva roky, němečtí vojáci na východní frontě nejen krváceli, ale také už jen ustupovali. „Očekávali velkou Stalinovu ofenzívu na západ a předpokládali, že hlavní boje proběhnou v oblasti Haliče a Volyně,“ říká Daniel Malyk a dál pokračuje: „A začali odsud hromadně deportovat obyvatele, budovat pevnosti a bourat domy. Takže nás všechny vyhnali na západ, přes Polsko a Moravu do Rakouska. Do Guntramsdorfu, několik kilometrů jižně od Vídně.“ Němci podle jeho dalšího vyprávění vysídlovali celé vesnice, obyvatele nahnali do dobytčáků a celé rodiny, včetně malých dětí, převáželi na nucené práce do Říše. 

Padesát mrtvých denně

Pracovní tábor v Guntramsdorfu, jeden z pobočných táborů koncentračního tábora Mauthausen, se na několik měsíců stal novým ‚domovem‘ nejen malého Daniela, ale i jeho osmiměsíčního bratra. V rakouském městečku Neu-Guntramsdorf vybudovali Němci velkou továrnu na letadlové motory. Na její stavbu a následný provoz tam nacisté přivezli nejprve vězně z Mauthausenu a pak podle svědectví Daniela Malyka i obyvatele vysídlených oblastí západní Ukrajiny. A nakonec i Romy z Rumunska a Maďarska. Pro ubytování více jak třech tisíců vězňů byly postaveny dřevěné baráky, v jednom z nich byla spolu s ostatními ubytována i Danielova rodina. „Otec zpočátku pracoval v nějakém depu na opravu vojenské techniky, ale pak ho poslali odklízet mrtvoly. Jak Rusové postupovali, tak tam přiváželi hodně Romů z Rumunska a Maďarska, vypukla střevní epidemie a začali hromadně umírat lidi. Táta říkal, že někdy i padesát lidí denně. Bylo tam přelidněno, špatná hygiena, málo potravin, žádné léky. Latríny už nestačily, a tak se vykopala rýha, nad ní se postavily stolice a na ně dvě prkna. Tam pak lidi seděli jako vrány, jeden vedle druhého, ve strašlivých křečích,“ vypráví Daniel Malyk, který v té době také vážně onemocněl. Říká, že jako zázrakem přežil, ale následky nejasného onemocnění nese dodnes.   

Na počátku dubna 1945 vypukla bitva o Vídeň. Masivnímu útoku Rudé armády předcházely letecké útoky a útržky obrazů zkázy si Daniel Malyk již pamatuje: „Bombardování bylo to nejhorší. Byli jsme v krytu a pamatuju si schody, po kterých jsem lezl nahoru. Chtěl jsem vidět oblohu, jak světlomety hledají vysoko letící bombardéry. Pamatuju si dunění motorů těch letadel. Jedno Němci sestřelili, pilot vyskočil s padákem a dopadl na střechu jednoho z těch baráků. Jak skončil, nevím, ale vím, že ho Němci mlátili. A to se mi nelíbilo. Když jsme pak vyšli z krytu ven, zjistili jsme, že ty naše baráky už nejsou, všechny shořely. A v té škváře, co po nich zbyla, hrabal malý černobílý pejsek. A pak se najednou s velkým halasem objevil ruský samopalník a válka skončila.“

Beneš to nedopustí 

Tábor byl zcela zničený a osvobození vězni byli provizorně ubytováni v jen o něco méně zničených domech přímo ve Vídni. Daniel Malyk vzpomíná, jak se rodiče snažili zakrýt rozbitá okna a také jak stále hlídali kufry, ve kterých měla rodina všechno, co jim zůstalo. „Dva kufry s doklady nám ale Rusáci ukradli. Máma naštěstí hlídala potraviny a šatstvo, to nedala. Rusové se chovali hrozně, jednu Rakušanku na místě ruský voják zastřelil, protože mu odmítla dát sako, které měla na sobě,“ vypráví dál. A v paměti mu z poválečné Vídně zůstala i vzpomínka na hladová zvířata ze zničené zoologické zahrady, která sovětští vojáci nahnali do společné ohrady. A vybavuje si i dva mrtvé sovětské vojáky, na které narazil s tatínkem během procházky. „Vypadali, jako když spí,“ dodává.

Pravděpodobně někdy v průběhu června 1945 vyjela z Vídně nákladní auta organizace UNRRA  směrem k československým hranicím. V jednom z nich byla i rodina Daniela Malyka. „Naši příbuzní nechtěli do Československa nebo do Polska, protože věděli, že tyhle státy budou pod vlivem Stalina. A tak odjeli na západ. Můj táta ale měl nejen domovské právo ještě z první republiky v Hodkovičkách u Prahy, ale taky věřil Benešovi, že nedopustí, aby se tady dělo to stejné jako v Rusku,“ říká Daniel Malyk.

My jsme měli všechna mínus

Po příjezdu do Československa se nejprve ubytovali u otcových známých v Hodkovičkách, pak dostali byt v Komořanech.  V té době ještě Komořany nebyly součástí hlavního města. Původně klidné venkovské místo se proměnilo na počátku 20. století v průmyslovou oblast a v roce 1957 byly pak Komořany připojeny k Praze. Daniel Malyk vzpomíná, jak různorodé tam bylo složení obyvatelstva v poválečných letech. Komořany byly nejen místem, kde žilo velké množství levicově smýšlejících dělníků, kteří pracovali v místní velké továrně, ale bydleli tam v té době i přistěhovalci ze všech koutů Evropy. Byty tam ale podle Daniela Malyka dostali například i rodiny příslušníků Prvního pohotovostního pluku Národní bezpečnosti zřízeného v roce 1945 k boji proti nacistickým teroristickým skupinám Werwolf. Jejich děti se v následujících letech staly jedněmi z ‚úhlavních‘ nepřátel bratrů Malykových. „Komořany byly považované za odpad společnosti. Zatímco v sousedních Modřanech žila lepší kasta, to byla čtvrť prvorepublikových statkářů,“ říká Daniel Malyk.

Získat respekt mezi komořanskými kluky nebylo jednoduché. „My jsme měli všechna mínus. Byli jsme emigranti, přistěhovalci, kteří zabírají místo. Neuměli jsme dobře česky, můj otec nebyl dělník a navíc nosil bradku, což tehdy nikdo nenosil. Oni se třeba ptali mámy, co je ten váš manžel vlastně zač? A když odpověděla, že je doktor přírodních věd, tak se ptali, jestli má maturitu. Bylo spousta důvodů, proč nás nenávidět,“ vzpomíná Daniel Malyk na první nelehké roky v Československu.

Co se dělo na konci války

Ale i obyvatelé Komořan měli své bolestné vzpomínky na poslední dny války, které doznívaly ještě dlouho poté. „Když jsme si po válce hrávali se staršími kluky, kteří si pamatovali, co se dělo na konci války, tak to každý z nich vyprávěl. A každý jinak, všichni byli hrdinové,“ vzpomíná Daniel Malyk. Komořany a všechny okolní části dnešní Prahy, města a vesnice při její jižní hranici stály v cestě oddílům SS, opouštějícím benešovský výcvikový prostor Waffen SS. Na mnoha místech se jim v postupu na Prahu snažili zabránit jen zpola ozbrojení Češi.  A většina z těchto střetů končila pro české obránce tragicky. Daniel Malyk vypráví, co se kromě jiného stalo přímo v Komořanech, kdy se místní muži snažili Němce zastavit.  „Lehli si podél silnice a začali na ustupující Němce střílet. Jenže pak přijelo šest německých tanků, někdo říká, že jich bylo pět, ale myslím, že by stačil i jeden. A  začali po nich z těch tanků střílet. Někteří utíkali přes pole k lesu, ty většinou postříleli. Zachránili se jen někteří z těch, kteří utíkali na druhou stranu, přes ploty do Komořan.“ 

Počet obětí druhé světové války v Komořanech byl vysoký. Ať už se jednalo o odbojáře, vojáky bojující za osvobození Československa v zahraničí, oběti holocaustu nebo padlé z konce války. V okolních brdských lesích navíc operovali partyzáni a mezi oběti je nutno přičíst i padlé Vlasovce a vojáky Rudé armády.

Sígři z Komořan

Danielův otec po válce nejprve učil na tamním ukrajinském gymnáziu, později překládal na Akademii věd odborné texty. A měl za to neúměrně nízký plat, rodina na tom nebyla finančně dobře a Daniela tato zkušenost do budoucna ovlivnila.  „Táta měl mnohem menší plat než dělníci, a tak jsem se rozhodl, že studovat nechci,“ říká. V roce 1955 navíc jeho maminka vážně onemocněla a odjela na několikaměsíční léčbu do lázní na Slovensko. A otec své dva syny, uvyklé umět si své ‚místo na slunci‘ mezi svými vrstevníky obhájit, nezvládal a oba bratři se dostali do dětského domova v Dolních Počernicích. Zkušenost to byla znovu tvrdá, ale Daniel Malyk říká, že tamní půlroční pobyt brali jako další dobrodružství. Říká, že nejvíc mu v dětském domově vadily vztahy mezi dětmi. „My jsme sice byli sígři, ale chovali jsme se alespoň čestně,“ dodává.  

A atmosféru 50. let v Komořanech, tak jak ji tehdy dospívající Daniel vnímal, ilustruje ještě další příhoda: „Navíc všichni, co byli v Komořanech v komunistické straně, nosili pistole. Nevím proč, i když je pravda, že tenkrát hledali bratry Mašíny a z nějakého důvodu si mysleli, že jsou někde v Komořanech. Asi dvakrát nebo třikrát přijeli vojáci. Vyskákali z aut přímo na křižovatce před naším domem a rozmístili se až do Zbraslavi. Každých třicet metrů stál voják s puškou a na povel se pak celá ta rojnice dala do pohybu. Pročesávat les směrem na Točnou.“ 

Až půjdeme do skutečné války

Daniel po obecné škole vystudoval jedenáctiletku a po maturitě navíc stavební průmyslovku, kde maturoval v roce 1962. A hned vzápětí na dva roky nuceně oblékl uniformu vojáka Československé lidové armády. „Naše Československá armáda je armáda dělníků a rolníků a ty nejsi ani dělník ani rolník, navíc máš dvě maturity, a tudíž jsi inteligent a takovým my nemůžeme důvěřovat,“ těmito slovy odůvodnil jeden z jeho tehdejších velitelů, proč nemůže být přijat ke studiu na poddůstojnickou školu. ‚Službu vlasti‘ vykonával Daniel Malyk v jednom z nejkritičtějších údobí studené války, během tzv. Karibské krize, kdy Sovětský svaz začal rozmisťovat rakety na Kubě a napětí mezi východem a západem hrozilo přerůst v jadernou válku. O tom, jakým způsobem důstojníci vojáky na možný konflikt připravovali, vypráví dál Daniel Malyk: „Přišli nějací politruci a začali nám vykládat, že se asi podíváme do Francie, protože na Kubě se za pomoci sovětských poradců staví slepičí farmy a Američani si myslí, že jsou to raketové základny...“

Velitelé vojáky ujišťovali, že Československá armáda bude tvořit až druhý sled, největší zodpovědnost převezme sovětská armáda spolu s armádou Německé demokratické republiky. Československá armáda měla podle plánu postavit radary na francouzském pobřeží Atlantického oceánu a pak hlídat nebe před útoky kapitalistů. „Tak nějak nám to vykládal,“ dodává Daniel Malyk a pokračuje: „Vyměnili nám staré cvičné samopaly za nové, dostali jsme protichemické obleky a ještě nám řekli, že těsně předtím, než vyrazíme do té skutečné války, dostaneme ostré náboje a granáty. Takhle nám to ten politruk řekl a pak se rozhlédl a zeptal se: ‚Tak co? Má někdo nějaké dotazy?‘ A všichni mlčeli, jak zařezaní...“  

V Kyjevě se už rusky mluvit nebude

Po vojně začal Daniel Malyk pracovat v dělnické profesi u vodních staveb a nakonec se přece rozhodl pro studium na vysoké škole. Dálkově vystudoval ČVUT a v roce 1973 promoval. Oženil se, založil rodinu a společně s manželkou vychoval dvě dcery. Do osudů jeho nejbližších, ale především do osudu jeho původní vlasti, opakovaně zasahovaly různé válečné konflikty, jejichž důsledky spojují celé vyprávění Daniela Malyka. První světová válka, ruská občanská válka, druhá světová válka, studená válka...a nyní Ukrajina prochází další těžkou zkouškou. Daniel Malyk po trpkých zkušenostech na závěr říká: „Ukrajina to jako vždy odnese. A hlavně to odnesou ti lidi. Ale myslím, že v Kyjevě se už rusky mluvit nikdy nebude.“