Hana Malevičová

„Pak jsme chodili teda mezi lidi a denně, jestli jsme utekli z práce, neutekli, to nám všem bylo jedno. My jsme prostě odcházeli a šli jsme tam. Bylo to tak, jak to bylo. No a zážitek na Letné, to bylo opravdu neuvěřitelný, ten rok 1989. Protože jedna z těch manifestací byla, to bylo, myslím, 25. listopadu. Byly to dva dny za sebou. Neskutečný množství lidí. Tam bylo snad 250 tisíc lidí nebo kolik tam bylo. A mráz, strašný mráz. Takže my úplně zmrzlí. Já bych řekla, že jsme měli i omrzliny. Pořád jsme skákali, volali. A poslouchali jsme úplně napjatí, co tam říkali na té tribuně. Takže to byl krásný zážitek. Nezapomenutelný. Přijela moje sestřenice tamhle z Pardubic. A zažívali jsme to společně ještě s manželem. A na to v životě nezapomenu, na tyhle věci.“

„Změna to byla velká, protože my jsme všude potkávali, tady ty oficíři nějací byli všude, byly tady ty rodiny celý, byla zabraná kasárna. My jsme dřív měli Sovětský svaz rádi, dá se říct. I když nás nutili učit se ruštinu ve škole. Po tom roce 1968 jsem úplně zahořkla. Zahořkla jsem na Rusko, nechtěla jsem o ruštině ani slyšet. Bylo to něco strašného, museli jste se uzavřít do buňky doma, v rodině, a starat se o běžné lidské věci. Protože politika byla hrozná, nebyla to pěkná doba. Byl tam zákaz, určití zpěváci nesměli zpívat, různí lidé byli perzekvováni. Svoboda nebyla žádná.“