Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Malevičová (* 1949)

• narodila se 4. srpna 1949 v Praze

• vystudovala střední školu elektrotechnickou

• pracovala ve Výzkumném ústavu automatizace a v Chiraně

• byla členkou komunistické strany

• díky své práci často cestovala do zahraničí

• v době výbuchu Černobylu byla v Kyjevě

• po sametové revoluci začala podnikat

• v roce 2024 žila v Zelenči

Japonsko, Gruzie, Spojené státy americké. Míst, kam se Hana Malevičová za svůj život podívala, je spousta. Cestování bylo její vášní ještě v období socialismu. Vždy se jí podařilo najít způsob, jak se podívat za hranice.

„Srdcí jsem ale Zelenačka,“ přiznává Hana Malevičová, která ve středočeské Zelenči žije od narození. Narodila se v srpnu 1949 a školní docházku během padesátých let zahájila právě v Zelenči. Do zahraničí se poprvé podívala v pouhých šesti letech, kdy její otec pracoval v Sovětském svazu. „O prázdninách jsme tam na dva měsíce letěli za ním. První rok jsme byli v Leningradě a druhý rok jsme jeli na Krym,“ vzpomíná na svoji první zkušenost se Sovětským svazem. Zpět do Československa tehdy malá Hanka letěla sama. „Rodiče tam zůstávali dalšího půl roku, tak mě posadili v Moskvě do letadla a letušce řekli, že na mě v Praze bude někdo čekat,“ popisuje. „A já jsem se snad ani nebála, akorát mi bylo špatně, furt jsem zvracela. Ale doletěla jsem a tím začalo moje cestování,“ vysvětluje pamětnice, že něco, co mohlo jiným dětem způsobit trauma, pro ni znamenalo lásku na celý život.
Dospívající Hana, kterou otec vedl spíš k technickým zájmům, se později dostala na střední školu elektrotechnickou na pražských Příkopech. „Abych řekla pravdu, tak jsem to dělat nechtěla. Chtěla jsem být na chemický nebo slaboproudu, ta elektrotechnika byla silnoproud. Ale nakonec se mi tam líbilo, byli jsme třída samých kluků a čtyři děvčata, takže jsem se měla dobře. Jsem technický typ,“ vysvětluje pamětnice, proč si vybrala obor, na který v šedesátých letech chodili spíš chlapci.

Nechtěla jsem o ruštině ani slyšet

Školu dokončila v květnu 1968. Bezstarostná studentská léta kromě nástupu do práce přerušila i okupace vojsk Varšavské smlouvy. V srpnu 1968 Hana Malevičová pracovala ve Výzkumném ústavu automatizace v oddělení konstrukce. Práci jí pomohl najít její otec, který v ústavu působil také. „Jednadvacátého srpna jsme v pět hodin ráno vstávali do práce, v šest jsme měli odjíždět vlakem ze Zelenče do Prahy. A tatínek říká: ‚Nad námi jsou letadla!‘“ vzpomíná na osudné ráno. „Byl to strašný hukot. Třásl se dům, bydleli jsme u nádraží. V rádiu hlásili, že nás napadla vojska, a my jsme vůbec nechápali jak, do té doby byl Sovětský svaz kamarád,“ vybavuje si. Pamětnice se s otcem navzdory všudypřítomným vojákům vydala do Prahy. „Po Sokolovské třídě jezdily tanky. Šli jsme do práce k viaduktu a báli jsme se, protože tam byli vojáci s namířenými zbraněmi proti lidem. Tam nestříleli, ale stejně to bylo k neuvěření,“ popisuje Hana Malevičová, jak Praha 21. srpna 1968 vypadala.

V Karlíně, kde pamětnice pracovala, byl ještě relativní klid. Na Vinohradské u rozhlasu to bylo daleko horší. Tam v té době pobýval její budoucí muž. „Byl u toho, když se tam převalovaly autobusy a střílelo se tam,“ prozrazuje. „Prožívali jsme to strašně, nevěřili jsme tomu, co to je a jak dlouho to bude trvat. Pak jsme ale pochopili, že to nebude nakrátko.“ Vzpomíná na moment, kdy si Čechoslováci začínali uvědomovat, že sovětská okupace neskončí během pár týdnů. „Já jsem po roce 1968 zahořkla na ruštinu, nechtěla jsem o ní ani slyšet. Bylo to něco tak strašného, že jste se museli uzavřít do buňky doma v rodině a starat se o takové ty běžné lidské věci. Protože ta politika byla strašná, nebyla to hezký doba,“ vypráví, že lidé se museli naučit starat sami o sebe a snažit se žít navzdory době relativně normální život. Hana Malevičová se rok po okupaci vdala a rázem řešila úplně jiné starosti. „Nebyl tehdy nábytek, koberce, nic. Když si chtěl někdo zařídit byt, tak musel protekčně najít něco přímo přes fabriku a objednat si to, nebo půl roku čekat,“ dokresluje pamětnice obraz tehdejší doby. Hana Malevičová s manželem alespoň často využívali rekreační zařízení od podniků, ve kterých pracovali. „Měli jsme rekreaci s východním Německem, jezdili jsme tam hodně nakupovat, protože tady nebylo nic. K Baltskému moři jsme jezdili na dovolenou, sice tam bylo studený moře, ale bylo. Brali jsme všechno, co bylo k mání. V zimě na hory, v létě k moři,“ vysvětluje, že k milovanému cestování vedla své děti od malička, i když vyrůstaly v době normalizace.

Odmítla jsem donášet

V soukromém životě se jí sice dařilo čas od času vycestovat, v tom pracovním ale za zády stále cítila vliv komunismu. V roce 1976 nastoupila jako projektantka do firmy Chirana. „Všude byly komunistické buňky, které nás ovlivňovaly v zaměstnání. V práci jsem byla spokojená, ale doba to nebyla příjemná,“ vzpomíná, že po ní v sedmdesátých letech vedoucí projekce chtěl, aby donášela na své kolegyně. „To jsem striktně odmítla, takže jsem byla v nelibosti. Ale tohle nemám ve zvyku. Stejně tam někdo asi donášel, protože vedoucí se dozvídal věci, které jsme si řekli jen v malém kolektivu,“ prozrazuje pamětnice, že ne každý měl takové zásady jako ona. Až po letech se dozvěděli, že vedoucí projekce byl agentem StB.
Zpětně jí proto i dává smysl zážitek, který s vedoucím projekce prožila na konci sedmdesátých let. Vydali se společně na pracovní cestu do Holandska, protože Hana Malevičová tehdy projektovala přístroj na magnetickou rezonanci. Pamětnice si s sebou vezla nějaké valuty navíc, aby si návštěvu na Západě zpříjemnila. „On se nějak dozvěděl, že mám valuty, a udal mě na letišti. Tak mi je našli, byla z toho polízanice a musela jsem jim je tam nechat,“ vybavuje si nepříjemný zážitek.

Chirana obchodovala s více západními zeměmi. Rentgenové přístroje se dovážely z Francie, Belgie, Německa i Holandska. A jelikož se Hana Malevičová brzy stala odbornicí v tomto odvětví, pracovních příležitostí na výjezd do zahraničí se jí nabízelo dost. „Musím se přiznat, že jsem v té době musela vstoupit do komunistické strany. Nemohli bychom dělat tu práci, všichni, kdo montovali rentgeny a jezdili se do zahraničí vzdělávat, tam museli vstoupit,“ vysvětluje. Často jezdila i na Východ, a i když po roce 1968 zanevřela na ruštinu, kvůli pracovním cestám ji používat musela. „Dělali jsme nemocnice v Sovětském svazu a já ze sebe ruštinu musela vysoukat. Šest roků jsem do svazu jezdila, dělali jsme nemocnice v Moskvě, Kyjevě, dostala jsem se na Kavkaz i do Tbilisi,“ vyjmenovává místa, do kterých se podívala. V bývalém Sovětském svazu byla i v dubnu 1986. Z Kyjeva zpět domů odlétala dva dny po výbuchu v Černobylu. „Tam odtamtud je to, co by kamenem dohodil. Přelítali jsme přes Černobyl a nevěděli jsme, že se to stalo. Já jsem hned poté měla problémy se štítnou žlázou a můj kolega měl nádor na mozku,“ vypráví pamětnice, jaké zdravotní problémy jim výbuch jaderné elektrárny způsobil. „Mně ta štítná žláza začala pracovat na velké obrátky, měla jsem opravdu vysokou činnost. Paní doktorka se to snažila léky usměrnit, ale vůbec to nešlo. To znamená, že tam byl asi opravdu vliv toho záření,“ vysvětluje Hana Malevičová a dodává, jak se o vlivu výbuchu obyvatelé Československa dozvídali až zpětně. Sovětský svaz chtěl celou událost co nejvíc utajit a v podstatě předstíral, že se nic neděje.

Spadl z nás strach

I kvůli konci tajností, se kterými minulý režim rozhodně nešetřil, byla ráda, že komunisté skončili. Mohla se poprvé svobodně nadechnout a konečně říkat, co si myslí. Vedoucímu z Chirany jeho nepříjemné chování vrátila hned v prvních dnech sametové revoluce. „Šla jsem k němu do kanceláře a pěkně od plic jsem mu řekla všechno, co mi na něm vadí. Všechno ze mě spadlo, vůbec jsem se nebála. Byli jsme tři čtyři z kolektivu, kteří jsme tohle udělali,“ vzpomíná. Absence strachu je něco, co si pamětnice s rokem 1989 vybavuje hlavně. „Člověk se oprostil od stresu, který ve vás byl vnitřně. Komunisté zakazovali plno věcí, a najednou ten režim padal a vy jste věřili tomu, že padne. A myslím si, že to postihlo opravdu většinu národa,“ vypráví. „Lidé se k sobě chovali strašně hezky. Dřív jak byli perzekvovaní, tak se každý bál něco říct, donášeli na sebe. Kdežto po revoluci k sobě byli lidé vstřícní až neuvěřitelně. Objímali se, radovali,“ popisuje Hana Malevičová všeobecné nadšení. Největší zážitek má z demonstrace na Letné. „Bylo tam neskutečné množství lidí. Byl tam strašný mráz, byli jsme úplně zmrzlí, možná jsme měli i omrzliny. Ale pořád jsme skákali a volali, poslouchali jsme, co říkali na tribuně. Byl to krásný zážitek, nezapomenutelný,“ vybavuje se jí první záchvěv svobody, který spolu s tisíci lidí zažila na Letenské pláni 25. listopadu 1989.
Se svobodou projevu a tisku šla ruku v ruce i svoboda cestování, na kterou pamětnice čekala v podstatě celý svůj život. Ještě v prosinci se rodina pamětnice vydala do Vídně. „Rakušané nám umožnili cestovat po Vídni tramvají zadarmo. Když jsme se šli na něco podívat na tržiště, tak nám dávali i peníze, abychom mohli dojít, kam jsme chtěli. Neměli jsme vůbec nic, žádné valuty, byl to jen zájezd. Ale byl! Takhle jsem poprvé viděla Rakousko,“ vzpomíná na první střípky svobodného cestování, které mohla ve svých čtyřiceti letech zažít poprvé.

Svobodu se rozhodla využít opravdu plnými doušky, v Chiraně dala výpověď a začala podnikat. Založila firmu Zdravotech. „Měla jsem plno zakázek z práce, tak jsem si některé přetáhla k sobě soukromě a začala jsem takhle sama podnikat. Ničeho jsem se nebála, i když jsem se musela učit fakturovat, jednat s vedením nemocnic. Ale ta doba to umožnila,“ vysvětluje Hana Malevičová, že si chtěla nově nabytý kapitalismus užít plnými doušky. Ve své firmě navázala na to, co dělala celý život. „Specializovala jsem se na rentgeny, ale pak jsem projektovala i další pracoviště, která byla různého typu. Byla jsem v kontaktu s firmami Siemens a Philips a pro Siemens jsem dodneška vedena jako projekční garant tohoto typu projektů,“ popisuje pamětnice, jak se měnila její pracovní kariéra po sametové revoluci. Většinu peněz, které si během svého podnikání vydělala, investovala opět do cestování. Navštívila Spojené státy americké, Thajsko i Japonsko, dodnes pravidelně létá na termální ostrov Ischia a nedávno byla se svým vnukem v Londýně. Hana Malevičová žije stále velmi aktivním životem a v roce 2024 bydlela ve své milované Zelenči.