Jan Málek

„Podstatné bylo to, že jsme nějakého toho večera docházeli k uličce, kde bylo kdysi kino Edison. To jsem věděl, že tam bylo, a šli jsme kolem něj. Pamatuju si jen, že tam lítaly okenice a všechno bylo v plamenech. Cítil jsem ten vítr, jak všechno hořelo, a mezi hřbitovem Zelená liška a domy, které tam postavili Němci za Hitlera, to nad námi dělalo jen takové čuch, čuch. Tam se to přestřelovalo. My jsme měli bílý prapor a umístili nás v nějakých sklepích, kde vím, že jsem nejedl nic než kostku cukru denně. Ani jsem nechtěl nic jíst, polévku jsem třeba odmítal. Když jsem pak šel do přízemí na záchod, tak se tam nade mnou do těch zdí kulka zaryla. A tam jsme byli ještě 9. května 1945.“

„Naši strašně jásali, když to komunisti v roce 1948 vyhráli. To jsme ještě žili v Krči a tam byla taková parta, byli to vzdělaní lidé. V podstatě by se dalo říci, že to byl takový intelektuální kroužek a ti všichni komunismu fandili. Já jsem později našel tátovy zápisky, on byl totiž úplně ohromen Gottwaldem, jak se chová přirozeně, lidsky. Ono to tak mohlo vypadat, ale je možné, že ta předválečná republikánská politika už nějakým způsobem v sobě měla něco strnulého, neživého. Při vší úctě k prezidentovi Benešovi, když si představíte ty projevy tím nosovým hlasem a zavřeným e, aby to neznělo pražsky. Lidé to cítili jako hodně oficiální, a když si představíme, jak velký vliv měl fakt, že nás osvobodili Rusové, a je nakonec jedno, jak se kde chovali. V Praze se chovali například slušně, na rozdíl od Brna, kde prý dělali hrozné věci. Takže muselo to tak dopadnout.“