Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Málek (* 1938)

• narozen 18. května 1938 v Praze

• rané dětství prožil v protektorátu

• jako dítě svědkem událostí Pražského povstání v květnu 1945

• v letech 1949 - 1956 studoval na ruském gymnáziu

• v letech 1956 - 1961 studoval lidové nástroje a skladbu na Státní konzervatoři v Praze

• v letech 1965 - 1976 hudebním dramaturgem a režisérem v plzeňském studiu Československého rozhlasu

• v srpnu 1968 účastníkem vyjednávání s okupanty v plzeňském rozhlasu

• v roce 1970 nebyl přijat do znormalizovaného svazu skladatelů

• od roku 1976 působil jako hudební režisér v pražském studiu rozhlasu

• zde působil a nahrával i po odchodu do důchodu

Skladatel a hudební režisér Jan Málek se celý život věnoval hudbě a práci v rozhlasu. Od začátku šedesátých let až do doby polistopadové byl svědkem toho, jak dějinné zvraty zasahovaly do světa nejen vážné hudby. 

Narodil se 18. května 1938 v Praze. Jeho rodiče se seznámili v psychiatrické léčebně v Bohnicích, kde matka pracovala jako vrchní sestra a otec jako úředník. V rodině žila ještě Janova starší sestra, kterou maminka měla z prvního manželství. Bydleli v moderním činžovním domě v ulici Na Veselí v Nuslích, kde v době Janova dětství rodina prožívala dramatické události druhé světové války. 

 

Jako by zapadalo slunce, jenže na severu

Jeho první dětské vzpomínky pocházejí z období protektorátu. Už jako malý chlapec vnímal, že rodiče žijí v obavách z perzekuce. Když chodil k sousedům, kteří vlastnili promítačku na promítání dětských filmů, maminka ho varovala: “O ničem tam nemluv, oni jsou s Němci.” Protože jeho sestra byla výrazně starší, většinu času si hrál doma sám a trávil mnoho hodin u rádia Titan Telefunken, které tak vlastně předurčilo jeho hlavní životní směřování: k hudbě a k rozhlasu.

Rodiče se přátelili s židovskou rodinou Fabiánových, dokonce je doprovázeli na shromaždiště u Veletržního paláce, když Fabiánovi museli k transportu do Terezína. Po válce už se jim o jejich osudu nepodařilo nic zjistit. Malý Jan ovšem jako čtyřletý až pětiletý chlapec segregaci Židů plně nerozuměl: “Vnímal jsem, že někteří lidé chodí se žlutou hvězdou a že někam nesmějí, ale nechápal jsem, jaký to má význam. Myslel jsem si, že je to něco podobného, jako když jsou vagóny ve vlaku rozdělené na kuřáky a nekuřáky.” 

Vzpomíná na válečné zatemnění, kdy se okna večer zakrývala černou papírovou plachtou polepenou obrázky z časopisů. Ke konci války pak začaly nálety. Chodíval s otcem na procházky po vyšehradských hradbách a dívali se na domy zasažené bombardováním: “Fascinovalo mě, když jsem viděl celá odkrytá patra po zhroucení přední stěny, očouzené fasády od jazyků ohně šlehajícího z oken. Zdálo se mi, že v jednom vybombardovaném domě jsem na okně zahlédl lidskou ruku,” vzpomíná Jan Málek. Prahou se prý šířily zvěsti, že Němci po náletech zakazovali hasit požáry, aby v českém obyvatelstvu vyvolali nenávist ke spojeneckým armádám, později se ale setkal i s příběhy o Němcích, kteří naopak pomáhali při záchranných pracích. 

Jednoho únorového večera 1945 bylo vidět podivnou rudou záři nad Hradčanami a slyšet vzdálené dunění : “Bylo to z hořících Drážďan. Jako by tam zapadalo slunce, jenže na severu.” Čtrnáctého února pak přišel neohlášený nálet na Prahu: “Neodhoukali nic a najednou se ozvaly rány. Na Soudním náměstí, dnešním náměstí Hrdinů, vyletěl do vzduchu gejzír hlíny a kamení. Vyděšené sousedky přiběhly k našemu oknu, zjišťovaly, co se děje,” vypráví Jan Málek. Ze zasažených domů vybíhali plačící lidé, vynášeli peřiny a zařízení bytů, které se jim podařilo zachránit. 

 

Podívejte, co udělali vaši partyzáni 

Pátého května vypuklo protiněmecké povstání. “Vzpomínám si, jak ženské u nás doma šily československou vlajku,” říká Jan Málek. V jejich ulici postavili povstalci barikádu, ze které čněla trubka připomínající namířenou hlaveň. Němci z tanků na barikádu stříleli a zasažen byl i jejich činžovní dům. 

Malý Jan s maminkou trávili tyto dny v úkrytu ve sklepě společně s dalšími sousedy. “Nepamatuji si, co jsme tam jedli, ani kam jsme chodili na záchod. Strávili jsme tam asi dvě noci. Třetího dne ráno se rozletěly dveře, stál v nich esesák a zařval: ‚Marsch hinaus!‘ Všechny nás vyhnali na ulici, šel jsem po skleněných střepech z rozbitých oken v bačkorách s papírovými podrážkami. Dovedli nás na roh dnešní ulice 5. května, postavili před kulomet a důstojník nám začal předčítat ortel v němčině. Vše nasvědčovalo tomu, že chtějí všechny obyvatele domu č. 1 exemplárně popravit z pomsty za zabití Němců. ‚Ale co ty nevinné ženy a děti?!‘ vykřikl jeden ze sousedů, který pracoval jako redaktor Lidových novin. Esesáci mu ukázali na výlohu, v níž leželi dva zastřelení němečtí vojáci: ‚Tady se podívejte, co udělali vaši partyzáni!‘ Propustili nás až poté, co s nimi začala vyjednávat jiná sousedka, rodilá Němka, jejíž malé dcerce ostatní ženské ve sklepě dávaly jídlo.“ 

Malý Jan s maminkou a ostatními zachráněnými procházel chaosem bojující Prahy a utkvěla mu v paměti celá řada dramatických výjevů: „Ve sklepích byla převaziště, všude krev a obvazy, ranění ležící na nosítkách. Všude stáli Němci a mířili na nás. Na ulicích louže krve na slunci. U kina Edison lítaly okenice v plamenech, cítil jsem proud horkého vzduchu, jak tam hořelo. U hřbitova na Zelené lišce to nad námi svištělo - prý odtamtud stříleli nějací Rumuni.” Kráčeli s bílou vlajkou a Jan byl tak vyčerpaný, že usínal za chůze. Nakonec našli útočiště v jakémsi sklepě, kde dostával k jídlu jen kostku cukru denně. 

Domů se dostali až desátého května a zjistili, že polovina jejich činžovního domu shořela, poschodí se propadla. Oheň poznamenal také jejich byt. Teprve tam se shledali s otcem, který se v době povstání šel postarat o svou matku, jež v tu dobu byla v psychiatrickém ústavu. Tam uvízl na několik dnů. Pak si vyčítal, že raději nezůstal se ženou a dítětem, když zjistil, že matka je v pořádku a je o ni postaráno.

 

Nebude tady klid, dokud se kozácký koník nenapije z Vltavy

Z rozbombardovaného domu rodina dočasně přesídlila do bytu po Němcích v krčské ulici Nad pískovnou, kde bydlel i Janův dědeček, v roce 1947 se ale vrátili zpátky do Nuslí. 

Oba rodiče sledovali s uspokojením poválečný vývoj směřující k převzetí moci komunistickou stranou. Oba také později vstoupili do KSČ, přestože otec se nikdy nevzdal náboženské víry. 

Již v roce 1946 poslali osmiletého Jana na jeden z prvních, ještě nelegálních pionýrských táborů v Drahovicích u Karlových Varů (dnes součást Karlových Varů). Tábor trval nejméně měsíc v dnes těžko představitelných podmínkách. Jan zde utrpěl pár zranění, ale přesto se mu na táboře líbilo. Mezi dětmi se rozšířily vši, které hubili přiložením pionýrského šátku napuštěného petrolejem na hlavy. Děti byly vychovávány k třídní nenávisti a vedeny k obdivu ke všemu sovětskému.

“Naši jásali, když komunisti vyhráli volby,” konstatuje Jan Málek. “Táta obdivoval Gottwalda, který podle něj - ve srovnání s prvorepublikovými politiky - vystupoval přirozeně a lidsky. Maminka zase někdy citovala svého otce, starého sociálního demokrata a velkého slavjanofila: ,Nebude tady klid, dokud se kozácký koník nenapije z Vltavy.’” 

Malý Jan jejich názory zprvu přebíral, ještě na gymnáziu byl přesvědčen o správnosti komunistického režimu. “Až se vstupem na konzervatoř, která byla ,semeništěm reakce’, to ze mě spadlo,” dodává. 

 

To F je vlastně Eis! 

Jan Málek od roku 1949 studoval na ruském gymnáziu, kde se některé předměty ve vyšších ročnících ještě vyučovaly v ruštině. Podle jeho slov měli velmi kvalitní vyučující.

Hudbu, kterou si zamiloval už v dětství, považoval zpočátku jen za svůj koníček. Původně se chtěl věnovat chemii, pak elektrotechnice a hlavně radiotechnice. Jeden čas bylo jeho vášní sestavování radiopřijímačů. Ke konci gymnaziálních studií už ale komponoval první skladby, přál si skládat filmovou hudbu a chodil na lekce harmonie k hudebnímu teoretikovi a skladateli Zdeňku Hůlovi. 

Po maturitě tedy zamířil na konzervatoř. Ale než byl připuštěn ke studiu skladby, musel dva roky studovat bicí nástroje a tympány v oddělení lidových nástrojů, kde se vyučovaly i cimbál, dudy a akordeon. Od třetího ročníku pak už mohl přestoupit na skladbu k Miloslavu Kabeláčovi. 

Vzpomíná, že u přijímací zkoušky, kterou absolvoval spolu s budoucí kolegyní Ivankou Loudovou, jim Kabeláč položil jedinou otázku: “Znáte závěr z Janáčkova Tarase Bulby? Jak byste ten akordický spoj vysvětlili?” 

“To F v prvním akordu je vlastně Eis!” A byli jsme přijati.

Kabeláč byl jako pedagog velmi přísný, podroboval své studenty velkému drilu, ale zároveň byl tolerantní k nejrůznějším hudebním žánrům - učil studenty například i dodekafonii, posílal je na jazzové kurzy Lubomíra Dorůžky. Umožňoval jim účastnit se nahrávání svých skladeb v Rudolfinu, aby přišli do kontaktu s praxí. 

Po absolutoriu konzervatoře roku 1961 Jan Málek doufal, že vojenskou službu bude moci absolvovat po úspěšném konkurzu jako člen Armádního uměleckého souboru, ale nakonec ho nepřijali. Vysvětlili mu, že “je ve státním zájmu, aby v AUS byli někteří soudruzi,” mezi které on bohužel nepatřil, a tak musel na běžnou vojnu k útvaru radistů v Brně. Zde později spolupracoval s vojenským souborem Jánošík, s nímž se na jaře 1963 vydal dokonce na zájezd do NDR. 

 

Svět najednou ztratil veškeré barvy

Od roku 1963 pracoval jako hudební režisér v plzeňském rozhlasu. Každý týden dojížděl z Prahy do Plzně, kde zpočátku bydlel v bytě Jaroslava Krčka, po kterém režijní práci převzal. Po Krčkově návratu z vojenské služby krátce působil jako orchestrální hráč na tympány, ale od roku 1965 už jako dramaturg Plzeňského rozhlasového orchestru s pestrou škálou povinností, které se kromě vážné hudby týkaly i folkloru, dechovky, jazzu a později i elektronické hudby.

Dny po okupaci v srpnu roku 1968 probíhaly v plzeňském rozhlasu značně dramaticky. “Přijely ruské tanky a zvedly hlavně do oken. To jsem byl podruhé v podobné situaci jako tehdy, když na nás ten Němec mířil kulometem. Nebál jsem se, ale měl jsem strašlivý vztek,” vzpomíná Jan Málek. Před budovou rozhlasu se shromáždili lidé, kteří zaměstnancům solidárně nosili jídlo a květiny, mečíky, které symbolicky označovali za “naše jediné zbraně”. Režisér Semrád se sovětským vojákům marně snažil vysvětlovat, že v Československu k žádné kontrarevoluci nedošlo. Jan Málek tu fungoval jako překladatel a díky své částečné znalosti maďarštiny dokonce promlouval do vysílání i k maďarským vojákům. “Tanky stály před budovou dva nebo tři dny, pak zase odjely,” říká Jan Málek. 

To však byl jen začátek, předehra před nástupem normalizace. “První dojem z toho byl, že svět najednou ztratil veškeré barvy. Najednou bylo všechno šedé, hrozné,” popisuje Jan Málek své pocity. 

Na podzim 1968 měl Jan Málek ještě možnost vycestovat za svaz skladatelů na hudební festival do Kasselu. Byla to jeho první cesta na Západ, do jiného světa. Návrat byl proto šokující: “Přejeli jsme hranice a viděli zas Plzeň. Šedivo. Po celé Klatovské na chodnících lidé v teplácích vkleče skládali do sklepů brambory. Prostě šedý socialismus.” Rozhlas postupně opustil dramatický tón srpnových dnů a začal vysílat zábavnou hudbu, “jako by se nic nestalo”. 

Dosavadní ředitel plzeňského rozhlasu se se zaměstnanci rozloučil slovy, že se jde “uklidit do blázince”, a na jeho místo nastoupil vysoký stranický funkcionář z Karlových Varů, inženýr Dobrý. Na podzim 1969 pak začaly první personální změny v normalizačním duchu pod pokryteckým heslem “Čerstvý vzduch do zatuchlých hlasatelen”. 

Sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 Jan Málek vnímal jako marný pokus národ vyburcovat: “Vnímal jsem to tak, že je to strašná škoda. Musí dojít k tomu, že někdo zničí svůj nadějný život, aby se národ probral, a on se stejně neprobral. 

Čeho mohl Palach v tu chvíli dosáhnout? Možná něčeho v budoucnu. V tu dobu nebylo možné absolutně nic.”

 

Legitimaci svazu jsem dostal omylem, pak mi ji zase vzali

Na přelomu 60. a 70. let byl de facto rozpuštěn dosavadní Svaz československých skladatelů, protože ÚV KSČ se usnesl, že jeho stanoviska z roku 1969 “neodpovídala současné politice Komunistické strany Československa, vlády a Národní fronty”. Nástupnickou organizací se stal znormalizovaný Svaz českých skladatelů a koncertních umělců a později v roce 1973 byl ještě ustaven federální Svaz československých skladatelů. 

“Rozdávaly se legitimace s pěticípou hvězdičkou. Já jsem ji omylem dostal, pak se ukázalo, že jsem ji dostat neměl,” vzpomíná Jan Málek. “Oni tím demonstrovali, kdo jim vyhovuje a kdo ne. Nějakým způsobem mě z toho vystrčili.” 

Jan Málek nicméně uvádí, že i jako nečlen svazu měl možnost skládat a některé jeho skladby rozhlas nastudoval - v 70. letech například vokálně symfonickou Poctu kladivu Michelangelovu k pětistému výročí narození Michelangela Buonarottiho. 

“Byla to organizace, která byla ve vleku režimu, ale přesto dávala možnosti, o nichž se nám dnes může jenom zdát,” říká na adresu svazu skladatelů. “Hráli se hlavně režimní prominenti, ale jelikož bolševik musel vykázat, že jsme kulturní země, že tady bují kultura, svezli se s tím i normální lidi. Nikdo z toho nebyl úplně vyloučen. A pokud ano, to už tedy muselo být.” 

Několikrát přišel do kontaktu se Státní bezpečností, poprvé v roce 1972, když s pěveckým sborem Česká píseň vycestoval na soutěž do Barcelony a po cestě se zastavili u českých emigrantů v Německu. “Vrátili jsme se a ukázalo se, že jeden z našich hochů byl na nás nasazený a sledoval nás. Nastaly výslechy, ale já osobně jsem tehdy ještě předvolán nebyl,” vzpomíná. 

Později, to už v pražském rozhlase, mu StB nabídla spolupráci: “Pozvali si mě pod záminkou, že kontrolují vojenské knížky. Seděl tam nějaký Slovák a vyptával se, kudy chodím do práce a podobně. Ptal se také, jestli se nechystám do ciziny, to že by ho zajímalo, a nakonec mě požádal, abych o tom s nikým nemluvil. Pak už se mi nikdy neozvali,” popisuje a dodává, že před Státní bezpečností se mu vyplácelo předstírat naivitu a nevědomost: “V takových chvílích jsem vždy dělal takového petrušku, takového šášulu, předstíral jsem, že nevím, o co jde. To se mi vždy vyplatilo.“

 

Špelda řádí, že jsem to nepodepsal

Od roku 1976 působil jako hudební režisér v rozhlasu v Praze, ale příležitostně jezdil natáčet i do Plzně a Českých Budějovic. 

Krátce po nástupu v Praze musel na operaci kýly. Shodou okolností právě v té době se podepisovala Anticharta - tedy prohlášení proti Chartě 77, oficiálně nazvané “Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru“. Režimu šlo zejména o to, aby ho podepisovali známí umělci, celebrity, čímž před veřejností získávalo jistou legitimitu. Ale požadavek na podpis Anticharty se týkal i umělců, kteří se v televizi běžně neobjevovali, a dalších zaměstnanců.  

“Volali mi z rádia do nemocnice, že Špelda řádí, proč jsem to ještě nepodepsal,” vzpomíná Jan Málek. Když se dozvěděl, že Antichartu podepsal i jeho nemocný a vyčerpaný pedagog z konzervatoře Miloslav Kabeláč, kterého celý život uznával jako autoritu, souhlasil s podpisem také. “Nebylo tam výslovně řečeno, že to je proti Chartě,” dodává Jan Málek. [Výraz “Charta” v tomto prohlášení výslovně nezazní, uvádí se tam však toto: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz (...) se odtrhnou a izolují od vlastního lidu - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců.“] 

 

To není ulice, to je národ

Listopadové události roku 1989 probíhaly v pražském rozhlase velmi bouřlivě. “Ve studiu byla obrovská schůze. Ředitel hulákal, že nebude jednat s ,ulicí’. My jsme na něj řvali: ,To není ulice, to je národ,’” vzpomíná Jan Málek a připomíná další schůze, jichž se účastnil - v Divadle hudby a v Malostranské besedě. 

Polistopadový vývoj podle něj přinesl nové možnosti, ale také jistou bezohlednost v mezilidských vztazích. Kultura se podle jeho slov změnila na zábavní průmysl: “Za bolševika člověk nevěděl, kdo proti němu fízluje. Přesto jsme byli jaksi všichni na jedné lodi. Dnes ne - nastoupila jakási dravá bezohlednost, která je v přírodě asi normální a na Západě to tak bylo vždy. Ale my na to nejsme zvyklí a já už do toho nepasuju. I proto si někdy s přáteli říkáme, že ne všechno, co bylo před listopadem, bylo špatné. Přestože nikdo z nás nebyl a není žádný komunista,” konstatuje a dodává: “Těm mladým ovšem může dnes člověk jenom závidět, co všechno mohou, co vše se naučí, kam všude se dostanou.”