"Bylo soustředění v Praze-Ruzyni, příprava nebyla jednoduchá. Různá očkování a také jsme se museli seznámit s těmi diplomatickými pokyny. Tak to dlouho trvalo. Ale když se podepsalo příměří [v 50. letech v Koreji], tak jsme byli rychle připraveni vyjet. Samozřejmě jsme byli informováni také o vzniku toho konfliktu. Tvrdilo se, že Američani začali tu válku, Američani tvrdili, že to začali Severokorejci. Takže my jsme spíš věřili tomu, co říkali naši, že jde o střet světových soustav, komunismu a kapitalismu. A že kapitalismus je režim, který přežívá, že není pro lidstvo spravedlivý a že tedy za to tam ti lidé bojují. Za uhájení těch cílů, té svobody. "
"Řekněme, že 80 nebo 90 procent lidí, že po kapitalistické první republice a fašistickém protektorátu hledali nový život. To nabídla komunistická strana tím, že budou lidé důstojní, že budou mít práci. Lidé to pochopili a budovali socialismus. A někteří, kteří měli třeba velký majetek nebo měli v zahraničí příbuzné, se na to dívali jinak a odporovali. Ale pro většinu to nebyl žádný útisk ani pronásledování nebo postih, protože nebylo proč. Žili spokojeně. Já nejsem pro trestání, já jsem pro přesvědčování, pro získání člověka pro dobrou věc, čili co bylo špatné, odsuďme – já nevím, mohly se možná volit mírnější metody, ale zase jestli by se vůbec prosadily ty věci? Prvky, které nebyly dobré, odsuďme a hledejme lepší cesty z toho, co se nám nabízí. Tam vidím cestu."
"Až po roce 1948 jsem vstoupil [do KSČ]. Tehdy se budovala armáda. Mladí lidé byli povoláni podle paragrafu 38 branného zákona na takzvané dlouhodobé školení. Já byl tehdy s rodinou na škole v Kuničkách. Už jsem měl dcerku. No tak jsem vstoupil. Jednak jsem tehdy cítil i určitá přinucení, slovní nebo existenční. Později jsem působil v armádě ve výcviku vojenských specialistů, kde jsem vedl pracoviště, které bylo tehdy nejmodernější u nás i ve světě, protože jsme zavedli i takzvané programované učení. Přišlo tedy z Ameriky, ale mělo tu myšlenku, že se učivo rozdělilo na dílčí části a ty se prověřovaly zpětnou vazbou. Byla tedy určitá spolehlivost učení, která potom umožňovala přechod na počítače. Byla tam možnost spolupráce a podpora z ministerstva, tak jsem to vnímal tak, že jdeme dobrým směrem. U nás tehdy to lidé, hlavně dělníci, chápali jako spravedlivější systém než ten, co byl, když lidé robotovali. Lidé tedy cítili úžasné uvolnění a byli radostní z toho, že se na ně pohlíží jako na důstojné osobnosti a cítili se svobodnější a váženější. Dnes se to taky bere jednostranně. Například brigáda socialistické práce... tehdy tam ty cíle a úmysly nebyly všechny špatné. A nevím, proč my jsme vše z minula zahodili. To cítím jako chybu."
Antonín Malach se narodil 10. listopadu 1926 v Kuničkách na Blanensku do velmi početné rodiny. Vystudoval učitelský ústav a po roce 1948 zůstal v armádě jako voják z povolání a zároveň vstoupil do KSČ. Působil v armádním vzdělávacím středisku, které se významně podílelo na rozvoji výuky pomocí počítače. Je autorem několika publikací. V 50. letech se stal členem komise OSN, která měla zajistit podmínky a dodržování příměří na Korejském poloostrově rozděleném válkou. Komunismus vnímal jako spravedlivější světové uspořádání, které lidem zajišťuje důstojnost a práci bez ohledu na jejich majetek. Žádný nátlak ze strany totalitního režimu osobně či v blízkém okolí nezažil. Většina lidí byla podle něj před rokem 1989 v Československu spokojena a země prosperovala. Dnes vidí v mnoha oblastech spíše úpadek. Antoním Malach zemřel 26. srpna roku 2023 ve věku 96 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
