Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

doc. Ing.,CSc. plk. v. v. Ing. Antonín Malach (* 1926  †︎ 2023)

• narodil se 10. listopadu 1926 v Kuničkách na Blanensku

• vystudoval učitelský ústav

• působil jako učitel

• v 50. letech vstoupil do KSČ a stal se vojákem z povolání

• působil ve vzdělávacím středisku tehdejší Československé lidové armády

• roku 1953 vyslán do Koreje do mise působící na tamní demarkační linii

• v roce 2020 žil v Rosicích u Brna

• zemřel 26. srpna 2023

Prázdné regály v obchodech, fronty na toaletní papír, další chybějící zboží, jako například dámské plavky, dámské hygienické potřeby nebo kečup, který nebylo možné dodávat, protože nebylo v čem. Naopak v obchodech velké množství tenisových raket, které ale byly k ničemu, protože tenisové míčky k nim člověk prostě nesehnal. Fronty na kola, několikaleté pořadníky na telefonní přípojky či umělá zaměstnanost, kdy důležité bylo razítko v občanském průkazu, nikoli skutečná práce. Taková byla podle historiků, vzpomínek řady pamětníků a také například podle archivního zpravodajství někdejší Československé televize realita komunistického režimu v Československu v osmdesátých letech minulého století.

Po roce 1989 se šmahem zahodilo vše, co bylo předtím

„Komunistický systém byl ekonomicky soběstačný a komunistický přístup spravedlivější,“ oponuje třiadevadesátiletý Antonín Malach. „Žádný útlak jsem před rokem 1989 nepociťoval a mohl jsem uplatnit své schopnosti.“

Antonín je válečný veterán, který během korejské války v padesátých letech působil na demarkační linii. Říká, že nejdůležitější jsou pro něj práce pro společnost a rodina. Informace o zločinech komunistického totalitního režimu a také o jeho postupné ekonomické neudržitelnosti mezi lety 1948 až 1989 přijímá obtížně. Jeho osobní zkušenost je totiž jiná.

„Samozřejmě, že nesouhlasím s mnoha věcmi, které se děly. Že byl třeba někdo trestán. Já pro tresty nejsem. Jsem pro vedení, příklad a přesvědčování na základě argumentů. Samozřejmě, že byla spousta věcí špatně, ale to je i dnes. A tak co bylo před rokem 1989 zlé, to odsuďme, ale co bylo dobré, nechejme. Po roce 1989 se šmahem zahodilo naprosto vše, co bylo předtím. A to není v pořádku, protože mnohé věci se dařily. Například měli lidé práci. Uměli jsme mladé vychovávat pro společnost, aby si zvolili takové obory, které jsou dobré pro společnou budoucnost. Dnes si každý studuje, co chce, a technickým oborům chybí lidé.“ 

Válka nikdy nic dobrého nepřinese

Antonín Malach se celý život věnoval pedagogice. Spolu s dalšími stál na počátku tzv. e-learningu, tedy učení se pomocí počítače, a jeho tým získal v osmdesátých letech patent na speciální počítačový mikroprocesor. Je autorem několika odborných publikací a svůj pedagogický talent nezapře ani v soukromí, kde pro vnoučata a pravnoučata vytvořil specifické muzeum. Dopady války zažil v jejich tvrdé realitě. Podle něj válka nikdy nic dobrého nepřinese a žádný konflikt nevyřeší. „Ani dnes neexistuje nic, co by ospravedlňovalo jakýkoli vojenský zásah.“ Nad neblahými důsledky válek se Antonín zamýšlí například ve své knize Co vyřeší válka?

Antonín se narodil v roce 1926 do početné rodiny. Spolu s dalšími sedmi sourozenci vyrůstal v Kuničkách na jižní Moravě. Rodina žila skromně. Děti byly vedené k práci, vzdělání i kultuře. „Chodili jsme také do kostela, ale už tehdy mě to, že jsme na světě proto, abychom sloužili Pánu Bohu, moc neuspokojovalo. Tento cíl života se mi zdál postupem času velmi slabý. Dnes těžko chápu, když věda tolik pokročila, že lidé něčemu takovému věří. Ale zase dříve díky tomu lidé dodržovali dobré věci, například neděli jako den odpočinku nebo také půst. Dnes je všeho moc.“ Příchod nacismu byl podle Antonína cítit už v roce 1937 a bylo jasné, že se schyluje k nebezpečným koncům. Druhá světová válka pak ještě více zvýšila chudobu jeho rodiny. „Sebrali hodně lidí, Hitler budil strach. Vše jsme museli odevzdávat.“ V 19 letech ukončil Antonín učitelský ústav a v roce 1951 přijal nabídku zůstat v armádě na pedagogické pozici ve výzkumném středisku jako voják z povolání.

„Vstoupil jsem zároveň do komunistické strany, což byla tehdy podmínka. Měl jsem 23 let, ženu a dceru. Povolali mě i další na dlouhodobé cvičení a nabídli, že můžeme v armádě zůstat natrvalo. Armáda se tehdy budovala. Malinký nátlak tam byl, pro mě hrály roli hlavně důvody existenční. Osobně jsem to ale také vnímal tak, že jako společnost jdeme dobrým směrem. Komunistický systém dal lidem důstojnost a práci bez ohledu na majetek a nikdo je nemohl vykořisťovat jako dřív.“ Antonín chápal režim jako budování lepší budoucnosti a i dnes například pochybuje o tom, že by politické procesy padesátých let byly vykonstruované a že by při nich lidé byli k doznání jakýmkoli způsobem přinuceni. „Souzeni byli podle tehdejších platných zákonů.“

Kim Ir-sen na mě působil jako velmi přátelský člověk

V roce 1953 se Antonín stal členem komise OSN, která měla zajistit podmínky a dodržování příměří na Korejském poloostrově rozděleném válkou. Komunistické Československo spolu s Polskem patřilo k zástupcům hájícím zájmy Severní Koreje. „Vše se dlouho připravovalo. Museli jsme podstoupit povinná očkování a také například školení o diplomacii, abychom neřekli nebo neudělali něco, co by ještě více zvýšilo napětí v místě. Věřili jsme tomu, co říkali naši, tedy že se jedná o střet dvou světových soustav, komunismu a kapitalismu. Že kapitalismus už jen přežívá a není pro lidstvo spravedlivý.“

Československá delegace se na cestu směrem k demarkační čáře na pověstné 38. rovnoběžce vydala v červenci roku 1953. Cesta trvala tři týdny. Delegaci z Československa tvořila asi třísetčlenná skupina s desítkami nákladních aut, polní kuchyní, stany, lůžky a dalšími věcmi. Podle Antonína byla Korea velmi zpustošená a příprava místa pro československou základnu náročná. Původně měl korejský pobyt delegace trvat tři měsíce, nakonec museli českoslovenští zástupci zůstat více než rok. Pobyt byl pro všechny psychicky náročný. A to také kvůli dlouhému odloučení od rodin. Zprávy z demarkační linie přicházely do Československa někdy velmi zkreslené. Antonínova rodina tak prožila například šok, když se mylně dozvěděla o jeho úmrtí.

„A také dcera velmi těžce nesla, když jsem jim poslal domů fotku, kde jsem na klíně choval jednu korejskou dívku, nad kterou jsem měl patronát. Cílem byla podpora místních dětí, aby mohly chodit do školy. Dcera pak plakala, že jsem si našel jinou dceru a jinou rodinu. Bylo to těžké a dlouhé.“

Antonín také vzpomíná na pracovitost, vlídnost a přátelskost Korejců. „Jih měl tehdy jiný charakter než sever. Na jihu mě překvapilo, že tam byly nevěstince. Lidé žili v chatrčích ve stoce, neplatili daně. Na severu to bylo také bídné, ale tyto jevy jsem tam nepozoroval. Na jihu byly také kluby. Přišli tam američtí důstojníci a dali si nohy na stůl. To se mi nelíbilo. Na severu to nebylo.“

Při jednáních v Koreji se Antonín potkal i se severokorejským vůdcem Kim Ir-senem, dědečkem současného korejského diktátora Kim Čong-una. S vůdcem, který ve své době vytvořil ze Severní Koreje jednu z nejuzavřenějších zemí světa a nastolil v ní totalitní komunistický režim, který je spojován s kultem osobnosti. Jeho vláda je srovnávána s vládami Stalina či Mao Ce-tunga v někdejším Sovětském svazu a Číně. „Jednalo se ale jen o zdvořilostní setkání. Nic zásadního se tam neřešilo. Jen se nás ptal, jak se tam máme. Byl to příjemný člověk, velmi se zajímal o naše podmínky.“

S informacemi, že současná Severní Korea má sice jednu z nejpočetnějších armád na světě a velmi rozvinutý jaderný program, ale co se týká hospodářské soběstačnosti, je velmi zaostalá a režim tvrdě a krutě potlačuje jakýkoli náznak odporu a lidé jsou nuceni žít v hrůzných podmínkách lágrů, Antonín nesouhlasí. „Ta země se prostě jen brání. Musíme přijmout to, že stát, který nechce přijmout myšlenku demokracie v západním pojetí, má právo a svobodu ji nechtít. Prostě raději nebude jíst a bude bránit svou svobodu. Myslím, že bychom měli chápat obě strany, Jižní i Severní Koreu. Viděl jsem lidi v Severní Koreji a nevylučuji, že chtějí prostě jen chránit svůj způsob života, který je zkrátka jiný než ten kapitalistický.“

Měl jsem možnost uplatnit své schopnosti a politikou jsem se nezabýval

Po návratu domů v létě roku 1954 zůstal Antonín v armádě na výzkumném pracovišti a pokračoval v modernizaci výcviku vojenských specialistů. Pod jeho vedením se podařilo rozvinout programové učení, které předcházelo učení se s využitím počítače. Přispěl také jako poradce k výcviku personálu jaderné energetiky.

„Měl jsem možnost uplatnit své schopnosti a politikou jsem se nezabýval. Měl jsem kolem sebe ze všech stran podporu a výborné podmínky. Zázemí pro výzkum jsme měli skvělé. Žádná omezení jsem před rokem 1989 necítil. Že existovala nějaká StB, jsem nevěděl. Pracovně jsem se dostal i na Západ. Asi proto, že naše výsledky byly přínosné. Ve výzkumu jsem byl plně angažovaný. Nikdo kolem mě si nestěžoval. Nikdo kolem mě nebyl zavřený nebo nějak perzekvovaný. Dnes se to zkresluje, že se to týkalo všech. Netýkalo, ne všichni prožili diskriminaci. Já chtěl pracovat co nejlíp, a jestli byl režim takový, nebo makový... A to je další věc – lidé nechápou, že jejich životním cílem je někomu sloužit. Není sice jedno, jaký je politický režim, ale člověk má velmi omezené možnosti, jak to ovlivnit.“

Antonín vidí i dnes směr, kterým se Česká republika ubírala před rokem 1989, jako dobrý, i když dodává, že šlo o spíše izolovaný politický systém, který používal metody, které dnes nelze schvalovat.

Střet s dopady války na Korejském poloostrově v padesátých letech posílil v Antonínovi pacifické myšlenky a válku i v průběhu našeho vyprávění několikrát zamítl jako něco, co plodí jen další zlo. Navzdory těmto postojům ovšem v době svého aktivního působení v armádě zůstal. Žádných vojenských zásahů se ale nikdy nezúčastnil. Svému pedagogickému zaměření se až do odchodu do důchodu věnoval i po sametové revoluci. Pozitivní dopad změn po roce 1989 Antonín podle svých slov nevnímá. „V mé pedagogické oblasti došlo spíše k poklesu kvality vzdělávání. Lidé žijí konzumním způsobem života a to vede k mravní devalvaci společnosti.“