plukovník v. v. Vladimír Maděra

„Když už jsme přijížděli k Paříži, viděli jsme tu katastrofu. Bosé skupiny vojáků, beze zbraně, obvázaní ustupovali. Napadly nás letouny, které zasáhly autobusy, od bombardování bylo všechno zbořené a my jsme si říkali: ,Tak to jdeme do pěkného masakru.‘ Třicet kilometrů od Paříže jsme odbočili k řece Seině, kde jsme zaujali bojové postavení, poněvadž Němci prolomili opevnění u Arrasu a už se řítili na Paříž. My jsme byli nevycvičení vojáci a Francouzi na nás tak spoléhali. Tam jsme byli až do střetnutí s Němci, s nimiž se bojovalo celý večer a celou noc. Obkličovali nás, protože jsme neměli žádné zajištění ani vpravo, ani vlevo. Byli bychom zajati, ale zdržovali jsme je střelbou. Byla mezi námi spousta dobrých vojáků a měli jsme schopné velitele. Já jsem byl členem prvního pluku druhého praporu šesté roty a drželi jsme pravé křídlo. Z prvopočátku jsme měli velmi malé ztráty, ale pak přišel rozkaz ustoupit. Dali jsme se na usilovný pochod, žádné zásobování, stravování, měli jsme málo nábojů, tak jsme vždycky ustoupili na další město a tam jsme zajistili ty, kteří také ustupovali. Pak přišel rozkaz, že musíme překročit most v Motreux, který bude v šest hodin ráno vyhozen do povětří, dostat se za řeku a vybudovat obranné postavení. Zvládli jsme to, ale tam jsme utrpěli velké ztráty. Při ústupu už jsme nebojovali, ale víceméně jsme se schovávali, tvořili kruhovou obranu s tím, že když na nás Němci narazí, budeme bojovat do posledního vojáka. Měli jsme málo zbraní, akorát minomety, žádné dělostřelectvo, bylo to těžké. Dostali jsme se z toho tím, že pro nás Francouzi v noci zorganizovali za les, kde byla dráha, nákladní vlak, do kterého zbytek těch našich dvou pluků naskákal (naše četa měla při nástupu 34 lidí a zůstalo nás 17) a odjížděli jsme do neznáma za doprovodu německého letectva. Kolem nás všecko rozbombardované, stále jsme čekali, opravovaly se koleje. Přijeli jsme až do Gienu.“

„Já jsem v prvopočátku působil v sokolské organizaci. Pak v roce 1939 jsem vstoupil k Obraně národa, zde to vedli převážně aktivní důstojníci. A už tenkrát nás organizace Obrana národa začala používat při tajném jednání, při těch pokynech. Já jsem znal dobře lesy, hajné, cihelnu, bývalý pivovar, kde byly mohutné sklepy. Vojáci měli o všechno zájem, pro uschování, pro krytí. Takže jsem je jako osmnáctiletý kluk provázel tímhle. Tento věk byly nejtěžší naše chvíle. Organizace našeho regionu byla jedna z největších a nejlépe organizovaných. Tak to alespoň hodnotili i nacisté později u soudu. Samozřejmě hradišťská organizace byla silně postižena. Vedoucí organizace tady v Uherském Hradišti byli vzati do vazby a vyslýcháni a nastal záměr zachránit, co se dá. Byli jsme omezeni v podávání zpráv do zahraničí a dostali jsme pokyn opustit Československo. Byla touha bojovat se zbraní v ruce. Když byla naše armáda likvidovaná, tak jsme to těžko nesli. Přijali jsme úkol odejít do zahraničí, kamkoliv, kde nás vycvičí a dají nám zbraň do ruky, abychom mohli svůj národ bránit. Přišel striktnější rozkaz, povolali nás na ústředí. Tam nám řekli: ,Chlapci, nic se nedá dělat, váš vedoucí snad asi něco vypovídal, tak už ani domů nechoďte a zítra buďte připravení na odchod.‘ Povolali spojku ze Strání. Byli jsme tři. My jsme byli v Obraně národa v rotě Velehrad zařazeni jako telegrafisté, protože jako sokoli a skauti jsme znali morseovku. 27. února 1940 ve večerních hodinách jsme tajně odešli do Uherského Hradiště. Tam jsme měli pokyn, jak poznáme spojku. Připravili jsme si ruksak, že jedeme na víno. Holt maskovali jsme to, protože situace už byla nebezpečná. V Uherském Brodě už byly organizované saně a s nákupem zboží jsme večer jeli do Strání. Tam nás vedoucí poučil, odevzdali jsme zbytečné materiály včetně legitimace. Pak přišla další spojka ze Slovenska a večer v devět hodin jsme vyšli s úkolem přejít hranici na Slovensko. Náš záměr byl dostat se ilegálně do Nového Mesta.“

„Úkolem bylo přejít most v Gienu. Rozdělili nás k anglickým útvarům, tak ještě nás tím oslabili, ale zvládli jsme to. Soustředili jsme se, přešli jsme most, odvedli nás do bojového postavení a tam byly nejtěžší boje. Tam proti nám Němci nasadili bombardovací střemhlavé letectvo, dělostřelectvo. My jsme tam bojovali dva dny a měli jsme velké ztráty. Celkem nás bylo pět tisíc a téměř dva a půl tisíce jsme ztratili. Zbyli akorát ti nejodvážnější staří vojáci, kteří měli štěstí. Tam jsme bojovali dva dni od 16. do 18. června. Když nás zase začali Němci přesahovat, byl nařízen ústup. Tím skončily bojové akce, už jsme se jen Němcům vyhýbali a ty jejich motorizované jednotky zabíraly celé pobřeží až ke španělským hranicím.“

„Mě zatkli v roce 1950. Já už jsem přemýšlel o rozvodu a chtěl jsem to provést ještě za mé přítomnosti, poněvadž ta moje manželka Angličanka už to pochopila, že to takto provedem a že jí ještě napomůžu k tomu stěhování (z Československa do Anglie). Soudkyně vzala telefon a hned volala, že jsem tam, západní voják. Vězněný jsem byl tři roky na Pankráci. Loreta, to byla pověstná věznice. Pořád nějaké protokoly, já jsem nic nechtěl podepsat, ale oni to falšovali. Oni potom z toho, co jsem podepsal, ty protokoly různě řadili. Když jsem potřeboval nějaké spisy k rehabilitaci, tak jsem na to přišel, jak oni paklovali s tím vším. Zažil jsem samotky, tmavé komory a já nevím co všecko.“

„Tak nakonec když to projeli, tak nejvhodnější místo našli až v Praze. Tak vyhledali tu zatáčku a všechno připravili. Tenkrát už tam byl Valčík, tak dělali to společně. Jenže v té hodině há, v době toho atentátu, se Heydrichova stráž pozdržela, protože paní Heydrichová stále něco posílala známým do Prahy. A Heydrich spěchal. On jezdil vždycky po osmé hodině a tenkrát se zdržel a vyjel z těch Panenských Břežan přesně v deset hodin a čtyři minuty. Přijeli tam na kolách, s aktovkou, s materiálem, v civilu oblečení, všecko připraveno. Gabčík samopal v ruce a přes ruku plášť, který v daném okamžiku odhodil. Kubiš zase aktovku s bombami, kdyby náhodou potřeboval dvě. Všechno měli připravené. Valčík byl asi tak sto metrů nahoře na protější straně a měl zrcátko a čepici, kterou by sundal v daném okamžiku, tak je mohl pozorovat a na dálku jim dat zavčas signál. Jenže oni tam čekali od půl osmé a to byla dlouhá doba, tak ta opatrnost zmizela. No a najednou Heydrich jel, tak oni honem, honem. Takže když to auto v zatáčce přibrzdilo, Gabčík si stoupl před to auto jako náhodný chodec, odhodil plášť, samopal měl připravený a chtěl vypálit, ale samopal mu selhal. Pravděpodobně tou dlouhou dobou v aktovce a poté v trávě, nějaké smetí nebo hrkání. Náboj přeskočil, nešel do té hlavně, nešlo to. Tak on musel uhnout, aby ho nepřejel. Ale na to čekal Kubiš, chytil bombu a hodil ji. Netrefil do auta, ale do boku. Ale ta bomba byla udělaná z granátu, který byl s to rozbít pancéřovaný tank. Byla to výkonná výbušnina časovaná na tři vteřiny a ještě náraz. Ty střepiny z granátu a z auta se rozsekly a jedna ta střepina ho zasáhla. Heydrich v té době stál, jak se mu ta střepina zaryla do boku. Ještě sahal po revolveru, ale neměl jej připravený. Heydrich musel být nahodilým autem odvezen do nemocnice, kde po všech zásazích dostal otravu a zemřel. No a parašutistům se podařilo utéct každému jiným směrem.“

„Francouzi neměli v severní části v prostoru Belgie zvláštní opevnění. Oni měli nedobytnou Maginotovu linii vybudovanou od Belgie až dolů ke švýcarské hranici. Tam taky Němci samozřejmě neprocházeli, oni zákeřně napadli ty neutrální státy a tak útočili na Francii. Francouzská armáda byla dezorientovaná, u Dunkerque padli angličtí pomocníci. To všecko Němci prolomili a postupovali do středu Francie. Poněvadž Anglie také nebyla připravena na válku a nemohla Francii poskytnout velkou pomoc, hledala Francie spásu u nás nevycvičených, nevyzbrojených. Takže z československé armády, která čítala téměř dvanáct tisíc mužů, byly na frontu nasazeny jenom dva ochuzené pěší pluky a to jsme byli právě my.“

„Vylodili jsme se v Liverpoolu, v přístavu, kde jsme byli 13. 7. 1940, čili těsně po pádu Francie. Já jsem byl také cvičen a v kurzu pro seskok padákem jsem se zranil. Předpokládalo se, že bychom mohli posílit domácí odboj. Ovšem v tom výcviku, kde se cvičily všechny národy, anglické počasí nedovolovalo pravidelné nácviky. Každou hodinu se měnilo počasí. Když jsme prováděli druhý cvičný seskok, já jako číslo jedenáct a velitel jako číslo dvanáct, chytl nás ve vzduchu takový poryv, který nás odnesl do nebezpečných prostorů. Já jsem naletěl na takový strom, těžce jsem se zranil, ale větve toho stromu mně zachránily život. Ten můj velitel spadl do kamenitého prostoru a zůstal mrtev na zemi. Mě odvezli do nemocnice, potom do ústavu, kde byla spousta válečných raněných. Já jsem se z toho prostě vykřesal a přišel jsem nazpět. Bylo třeba sehnat materiály, oblečení, které bylo v Anglii k mání, bylo docela jiného stylu. A my jsme museli dát takové vybavení, aby zapadli, aby se lidi prostě nelišili. To vybavení lidí, to byl můj hlavní úkol. Ale přitom jsme museli vymýšlet a konstruovat všecko ostatní. Jak zabalit materiál, museli jsme vymyslet ty systémy, ale nebylo to všecko dokonalé. Tenkrát anglické kulaté padáky měly velký výkyv, tak se vymýšlelo. Já jsem potom skákal, i když jsem byl zraněný. Ale já když jsem to viděl, tu potřebu, a stále se tam nenalézal nikdo jiný, kdo by mě vystřídal, tak jsem simuloval zdravého člověka, ale zdravý jsem nebyl. Já jsem si po čtvrthodinové chůzi musel lehnout třeba i v Londýně v parku, abych si odpočinul. Ze seskoku jsem měl otřes mozku a porouchanou páteř.“