Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Vladimír Maděra (* 1917  †︎ 2013)

• narozen 19. 3. 1917 ve Velehradě na Uherskohradišťsku

• po okupaci Československa hitlerovským Německem se zapojil do práce odbojové organizace Obrana národa

• v roce 1940 utekl ze země, přes Sýrii se dostal do Francie, kde se rodila exilová československá armáda

• po francouzské kapitulaci se přesunul do Anglie do výcvikového tábora parašutistů

• na podzim roku 1941 si při cvičném seskoku poranil páteř

• v Anglii se setkal s výsadkáři Kubišem, Gabčíkem a Valčíkem, kteří v květnu 1942 provedli v Praze atentát na Heydricha

• parašutistům pořizoval fotografie na falešné legitimace, zajišťoval materiál a konstruoval padáky

• po roce 1948 strávil tři roky v komunistickém kriminálu

• po návratu pracoval patnáct let v ostravských dolech

• předseda Svazu bojovníků za svobodu v Uherském Hradišti

• držitel mnoha medailí a vyznamenání

Mládí, členství v Sokole a láska k vlasti

Vladimír Maděra se narodil 19. března 1917 v obci Velehrad na Uherskohradišťsku do chudobnějších poměrů: „Otce, veterána z první světové války, jsem nepoznal. Maminka Františka byla velmi vzdělaná žena. Rodiče byli zaměstnanci Velkostatku Velehrad, kde pracovali jako cihláři a v zimě si přivydělávali prací v lese. Tenkrát bylo nutné, aby při práci pomáhaly i děti, tak jsme stavěli čerstvě vyrobené cihly a podobně.“ Z Vladimíra Maděry, který se narodil jako pátý z šesti dětí, vyrostl sportovec, který odmalička chodil do Sokola, kde byl veden k vlastenectví a lásce k vlasti. Národní cítění v něm povzbuzovali také učitelé na měšťanské škole v Uherském Hradišti. „Když přišel Hitler a začal zavádět v Německu nacismus, silně jsme toto v Sokole odsuzovali, hlavně rok 1937–1939, kdy Hitler hlasitě odsuzoval český národ. Dověděli jsme se jeho záměr, že český národ nemá co ve střední Evropě pohledávat. V kritických dobách, kdy přišel zábor hranic, byl národ smutný. V Sokole jsme tenkrát v našem regionu stavěli sokolské dobrovolné hlídky. Beze zbraní, klacek v ruce, měli jsme týdenní výpravy a hlídkovali jsme. Milovali jsme vlast, proto jsme to dělali.“

Členem Obrany národa

Od roku 1939 začal Vladimír Maděra působit v Obraně národa: „Zde to vedli aktivní důstojníci a působilo zde hodně kamarádů z mého blízkého okolí. Znal jsem dobře lesy, hajné, cihelnu, bývalý pivovar, kde byly mohutné sklepy dobré pro uschování, pro krytí, takže jsem je provázel tímhle. Už tenkrát nás tedy Obrana národa začala využívat při tajných jednáních. Naše organizace byla velmi propracovaná a to hodnotili i nacisté později u soudu. Nacistický žalobce o nás řekl, že jsme nejlépe propracovaná organizace, velmi škodlivá říšským záměrům. Předpovídali jsme zábor Polska, prozradili jsme záměr útoku na Sovětský svaz. Měli jsme špiony v zahraničí. Naše republika byla tenkrát na úrovni a byla hledanou posilou pro Francouze i pro Angličany.“

Když došlo k zatýkání vedoucích uherskohradišťské Obrany národa, dostal Vladimír Maděra spolu s dalšími dvěma kamarády pokyn opustit Československo: „Mezi mládeží byla touha bojovat se zbraní v ruce. Když byla naše armáda likvidovaná, těžce jsme to nesli. Proto jsme přijali úkol odejít do zahraničí, kamkoliv, kde nás vycvičí a dají nám do ruky zbraň, abychom mohli svůj národ bránit. Povolali nás na ústředí, kde nám řekli: ,Chlapci, nic se nedá dělat, váš vedoucí snad asi něco vypovídal, tak už ani domů nechoďte a zítra buďte připravení na odchod.‘ My tři kluci jsme byli v Obraně národa v rotě Velehrad zařazeni jako telegrafisté, protože jako sokoli a skauti jsme znali morseovku. 27. února 1940 ve večerních hodinách jsme tajně odešli do Uherského Hradiště. Měli jsme pokyn, jak poznáme spojku ze Strání. V Uherském Brodě už byly organizované saně a s nákupem zboží jsme večer jeli do Strání. Tam nás vedoucí poučil a odevzdali jsme zbytečné materiály včetně legitimace. Pak přišla další spojka ze Slovenska a večer v devět hodin jsme vyšli s úkolem přejít hranici na Slovensko. Náš záměr byl dostat se ilegálně do Nového Mesta.“

Útěk ze Slovenska do Maďarska a pobyt v maďarském vězení

Cesta byla kvůli osmadvacetistupňovým mrazům a metrovým závějím sněhu velmi náročná, ale bez větších potíží se skupině povedlo dostat se na hlavní komunikaci: „Už se rozednívalo a jezdily tam povozy, tak nám průvodce dohodl, že nás někdo vezme do Nového Mesta. Horší to bylo se slovenštinou. Sice jsme uměli, ale radši jsme nemluvili, aby nebylo podezření, protože tam už vládli hlinkovci, a tak tam nebylo bezpečno. Organizace Obrany národa tam ale byla vybudovaná docela početná. V Novém Mestě jsme se měli setkat s průvodčím, který nás měl v krátké době převést přes Slovensko do Maďarska. V jedné místní hospůdce nám ale pověděl, že slovenská armáda pořádá v našem vytýčeném úseku manévry, a proto nebude možné po několik dnů přechod uskutečnit.“ Organizátor slíbil, že skupinu zatím bezpečně ubytuje a vyčkají na vhodnou chvíli, aby je poslali dál. Neměli ale peníze, a tak potřebovali nějakou spojku na Uherskohradišťsko, která by podala nejnovější zprávy: „Požádali jsme jednoho obchodníka, který se právě chystal do Uherského Hradiště, aby předal zprávu Obraně, která po něm poslala finance v korunách. Obrana také dala nový směr putování – přes celé Slovensko a v Michalovcích se u českého hoteliéra přihlásit na heslo. Přijeli jsme do Trebišova a nemohli jsme kvůli závějím dál. Tam jsme se, osamělé tři osoby. potulovali v noci a potkali jsme tam další tři osoby, které jsme přibrali mezi sebe. Druhý den se nám podařilo dostat do Košic a pak do Michalovců. Hoteliér nás umístil do pokojů, dal nám najíst a řekl, že v šest hodin přijde spojka, která nás převede do Maďarska.“

Přechod do Maďarska se neobešel bez komplikací: „Vyšli jsme v devět hodin večer, ráno se rozednívalo a my jsme nikam nedorazili. Důvodem byla mlha a vítr, který se tam točil. My jsme drželi směr – vítr na pravé ucho, jenže jak se ten vítr točil, chodili jsme na té hraniční čáře dokola až do samého rána. Unavení jsme si zalehli do sněhu a radili se, co dál. Zachránily nás zvony, které se rozezněly, a náš průvodce chytl směr podle zvuku. V tom směru se na obzoru začaly shromažďovat černé postavy, a tak jsme schovali materiál a vyčerpaní jsme zůstali stát na místě. Oni na nás zavolali, ať se nebojíme, že nám jdou prošlapávat cestu. Pohostili nás a na saních zavezli k židovskému zahradníkovi, který nás měl schovat a vyčkat, až pro nás bude připravena další cesta. Další člověk nás měl pomoct dopravit do Budapešti. Jenže nás bylo šest a zahradníkovi se nelíbilo, že by nás měl delší dobu schovávat, a tak nás převedli do jakýchsi cikánských baráků. Nakonec jsme se dostali do vlaku a vystoupili až v Budapešti na nádraží.“ V Budapešti měla skupina namířeno na francouzský konzulát, což se sice povedlo, jenže nakonec skončila v rukou maďarské policie: „Když jsme přišli do těch dveří, policajt nám česky řekl: ,Oni otvírají až v devět hodin.‘ A tak jsme dělali jakoby nic a do deváté hodiny jsme počkali v kostele, roztroušení mezi lidmi na bohoslužbě. Nejdřív nám na konzulátu řekli, že se tam žádný odboj nedělá. To kvůli špionům, kteří mezi námi byli. Pak nám dali tajně papírky, kam se máme dostavit. Celkem se nás tam toho dne sešlo asi dvacet. Vyšli jsme po dvojicích, ale kolem už byli maďarští agenti, kteří nás záhy chytili a dostali na maďarskou policii. K večeru přijel zelený anton, do kterého nás postupně všechny naházeli. Nejen příslušníky Obrany národa, ale také opilce a podobně. Když se otevřely dveře auta, ocitli jsme se v pověstné maďarské věznici pro dlouhodobé trestance.“

Nucený návrat do Československa, který nebyl splněn

Členům Obrany národa ale pomáhali pracovníci z konzulátu, kteří jim asi po měsíci dali zprávu, že budou posláni na Slovensko, aby se vrátili zpět domů, ovšem ilegální přechod hranic si ve věznici museli odsedět. „Jednou ráno začali vyvolávat třikrát dvacet lidí. Pěšky jsme došli na nádraží, každá dvacítka byla umístěna v jednom vagonu. První skupinu vysadil vlak v Košicích, druhou v Galantě, i mě, a třetí až v Senici. Pohraniční stráž nás měla za úkol večer zavést na hranice a řekli nám, že jestli se budeme vracet zpátky, začnou střílet. Ušli jsme tak pět set metrů, zalehli do bláta a čekali. Únavou jsme někteří usnuli, ale moje skupinka se dostala na správný směr, kde byl jeden český statkář, který nás na heslo přijal. Přespali jsme na půdě ve slamníku, ráno nás pohostili a poradili, ať nenasedáme v Galantě, ale jdeme o jednu stanici směrem na Budapešť a tam nastoupíme do vlaku. Byli jsme tenkrát rozdělení do trojic. Sedli jsme do vlaku a jeli na Budapešť.“

Přes Jugoslávii do Sýrie

Organizací bylo stanoveno, že se skupina bude vydávat za fotbalisty, kteří jedou na jugoslávské hranice do Baje hrát fotbal. Řidiči taxíku se povedlo převézt je přes první závory a kontroly u Baje. U druhé kontroly už byli nuceni k útěku: „Řidič nám říkal: ,Vyskočte rychle, tam do té kukuřice, to už je Jugoslávie.‘ No tak my samozřejmě hned přikrčení, ostražití. A teď jsme byli rádi, jak se nám daří. Dokonce jsme se česky bavili, smích byl, veselost. No a  vtom naráz vyskočí voják s flintou: ,Stůj, ruky nahoru!‘ Mluvil německy. No tak to nás zarazilo. Tak my jsme přemýšleli: ,Hergot, co včil, kluci? Obklíčíme ho, odděláme ho?‘ A on se dívá, poslouchá a říká: ,Vy jste Češi?‘ My říkáme: ,Jo.‘ Dal pušku dolů, ,Češi slobodno‘. A tak hned nás odvedl na strážnici, tam nás přijali, pohostili, dali nám k dispozici kavalce. Oni, odvážní chlapi, říkali: ,U nás Němci nepořídí.‘ Tenkrát ještě Jugoslávie nebyla zabraná. V Bělehradě už to bylo organizované. Nashromáždilo se nás tam asi dvě stě a tam pro nás organizovali cestu. Podepsali jsme takový passport, poněvadž zahraniční armádu jsme neměli, zahraniční vládu jsme neměli, tak jsme museli podepsat Francouzům vstup do cizinecké legie. Na základě toho nám vyhotovili pasy, připravili mezinárodní rychlík a odjížděli jsme směrem do Sýrie, přes Řecko, Istanbul. Samozřejmě všude byly problémy, ale nakonec nás zubačka převezla přes pohoří do Sýrie a vystoupili jsme v Bejrútu. Tam už nás čekali vojáci z cizinecké legie a odvezli nás do svých kasáren. Nebyli jsme první, byli jsme šedesátá druhá výprava, která tam prošla. Za námi byly ještě dvě a pak už Němci napadli Jugoslávii, tak už to nebylo možné, jedině jednotlivci.“

Vzpomínka na Bejrút a plavbu do Francie

Za Bejrútem byl připraven vojenský tábor, kde Vladimír Maděra strávil několik týdnů do odplutí ze Sýrie do Francie v barvách cizinecké legie. „Jako zvědaví kluci jsme v Bejrútu prošli orientální uličky lásky a dostali jsme se také do nějaké zahrady, kde jsme si chtěli natrhat banány. Byla to zahrada nějakého šejka, jehož podkoní byl Čech. Šejk nám řekl: ,Ovoce, to je vaše, ale na ženy mně nesahejte.‘ Dal nám tehdy každému pět syrských liber, pohostil nás a šli jsme dál. V táboře jsme vyčkávali na loď, která nás měla vzít do Francie. Přijela jedna z největších francouzských nákladních lodí, v níž ale nebyly kajuty, a tak jsme spali v sítích v prachu a špíně. Dali nám ale nějakou výstroj a oblečení. Loď stavěla v Haifě, či Alexandrii, kde přibírala zboží. Středozemním mořem jsme pak mířili kolem Korsiky a Sardinie do Francie do přístavu Marseille.“

V bitvě o Francii

V Marseille čekala na vojáky eskorta cizinecké legie a na pevnině kousek od ostrova If, kde byl vězněn Monte Christo, byli umístěni do kasáren cizinecké legie. „To už byla doba, kdy byla uznána naše prozatímní vláda ve Francii. Na jihu na francouzské Riviéře byl pro Čechoslováky zajištěn tábor, kde se tvořila československá armáda. V kasárnách už byli naši důstojníci, na nádraží nás vítala československá vojenská hudba. Poněvadž pro nás neměli uniformy, zůstali jsme v civilu. Záhy se situace na frontě stala kritickou, tak nás rychle rozdělili do československých posádek připravených v jižní Francii a tam jsme byli vyzbrojováni a vystrojováni. Dali nám pušky na jednu ránu, staré zbraně.“

Němci v té době obsazovali Holandsko a Belgii, Francii hrozilo nebezpečí, a tak byl Vladimír Maděra spolu s ostatními poslán trénovat ostrou střelbu na střelnici u švýcarských hranic. Mezitím se Němci otočili na Francii a vítězili v severní části, v prostoru Belgie, kde Francouzi neměli zvláštní opevnění. „Oni měli nedobytnou Maginotovu linii vybudovanou od Belgie až dolů ke švýcarské hranici. Tam taky Němci samozřejmě neprocházeli, oni zákeřně napadli ty neutrální státy a tak útočili na Francii. Francouzská armáda byla dezorientovaná, u Dunkerque padli angličtí pomocníci. To všecko Němci prolomili a postupovali do středu Francie. Poněvadž Anglie také nebyla připravena na válku a nemohla Francii poskytnout velkou pomoc, hledala Francie spásu u nás nevycvičených, nevyzbrojených. Takže z československé armády, která čítala téměř dvanáct tisíc mužů, byly na frontu nasazeny jenom dva ochuzené pěší pluky a to jsme byli právě my.“

Po dvou dnech strávených na střelnici přijely autobusy a začaly vojáky převážet směrem k Paříži: „Když už jsme přijížděli k Paříži, viděli jsme tu katastrofu. Bosé skupiny vojáků, beze zbraně, obvázaní ustupovali. Napadly nás letouny, které zasáhly autobusy, od bombardování bylo všechno zbořené a my jsme si říkali: ,Tak to jdeme do pěkného masakru.‘ Třicet kilometrů od Paříže jsme odbočili k řece Seině, kde jsme zaujali bojové postavení, poněvadž Němci prolomili opevnění u Arrasu a už se řítili na Paříž. Tam jsme byli až do střetnutí s Němci, s nimiž se bojovalo celý večer a celou noc. Obkličovali nás, protože jsme neměli žádné zajištění ani vpravo, ani vlevo. Byli bychom zajati, ale zdržovali jsme je střelbou. Byla mezi námi spousta dobrých vojáků a měli jsme schopné velitele. Já jsem byl členem prvního pluku druhého praporu šesté roty a drželi jsme pravé křídlo. Zprvopočátku jsme měli velmi malé ztráty, ale pak přišel rozkaz ustoupit. Dali jsme se na usilovný pochod, žádné zásobování, stravování, měli jsme málo nábojů, tak jsme vždycky ustoupili na další město a tam jsme zajistili ty, kteří také ustupovali. Pak přišel rozkaz, že musíme překročit most v Motereux, který bude v šest hodin ráno vyhozen do povětří, dostat se za řeku a vybudovat obranné postavení. Zvládli jsme to, ale tam jsme utrpěli velké ztráty. Při ústupu už jsme nebojovali, ale víceméně jsme se schovávali, tvořili kruhovou obranu s tím, že když na nás Němci narazí, budeme bojovat do posledního vojáka. Měli jsme málo zbraní, akorát minomety, žádné dělostřelectvo, bylo to těžké. Dostali jsme se z toho tím, že pro nás Francouzi v noci zorganizovali za les, kde byla dráha, nákladní vlak, do kterého zbytek těch našich dvou pluků naskákal, a odjížděli jsme do Gienu.“

V Gienu, kudy protéká řeka Loira, měl pluk úkol přejít most a za Gienem se rozdělit k anglickým útvarům, které vojáky odvedly do bojového postavení, kde byly nejtěžší boje: „Tam proti nám Němci nasadili bombardovací střemhlavé letectvo, dělostřelectvo. Celkem nás bylo pět tisíc a téměř dva a půl tisíce jsme ztratili po dvoudenním boji od 16. do 18. června. Když nás zase začali Němci přesahovat, byl nařízen ústup. Tím skončily bojové akce, už jsme se jen Němcům vyhýbali a ty jejich motorizované jednotky zabíraly celé pobřeží až ke španělským hranicím.“

Z Toulouse do Gibraltaru

Poté vedla cesta Vladimíra Maděry do Toulouse, kde se skupina rozhodovala, zda odjet do Španělska jako skupina, po útvarech nebo jednotlivě: „Naše vojenské velitelství nebylo rozhodnuto, ale tu noc se prezidentu Benešovi v Anglii prostřednictvím anglické vlády podařilo zajistit pro nás přepravu v Francie. Mě vybrali mezi čtyřiadvacet lidí, kteří šli do přístavu a připravovali pro vojáky vodu. S pomocí Francouzů jsme připravili, co se dalo, nalodili se a podél španělských břehů jsme večer vypluli na Středozemní moře. Třetího dne jsme zakotvili v anglickém přístavu v Gibraltaru.“

Než přišli do Toulouse, nastalo příměří a Němci vyhráli válku, v níž Francie padla.

Nebezpečná plavba z Gibraltaru do Anglie

V Gibraltaru se čekalo několik dní kvůli přípravě velkého konvoje, který zásoboval Anglii a s nímž měla skupina vyplout. „Když jsme třetího dne vypluli na širé moře, museli jsme plout zvláštním námořnickým stylem cik cak, abychom byli chráněni před řáděním německých ponorek. Přesto byly napadeny některé lodě, cestu provázely poplachy, při nichž jsme byli připraveni skočit do moře. Když jsme vyplouvali, měl konvoj asi padesát tři lodí, vojenskou ochranu, mateřskou letadlovou loď a nějaký křižník, ale do Anglie dojelo jen třicet šest lodí.“

Vylodění v Liverpoolu a příjezd do Cholmondeley

Dne 13. 7. 1940, těsně po pádu Francie, došlo k vylodění v Liverpoolu, na které Vladimír Maděra vzpomíná takto: „Angličané nás uvítali, museli jsme počkat, než nám připraví další zajištění, a na druhý den pro nás byl připraven osobní vlak, kterým jsme mířili do Cholmondeley parku u Chesteru (hrabství Cheshire), kousek pod Liverpoolem. Park Cholmondeley bylo krásné prostorné místo, z části ohrazené, vstupní brána, v pozadí na kopečku pěkný zámek. Asi dva kilometry předtím jsme vystoupili v terénu v místě, kde byla dráha nejblíže cíli. Velitelé nám řekli: ,Chlapci, dejte se dohromady. Jsme jako jediná bojová jednotka československé armády. Tam už jsou naši lidi, co už dřív opustili Francii, tak se musíte předvést a ukázat.‘ Moc jsme toho udělat nemohli, nic jsme celkem neměli, boty zničené, ale těšili jsme se na to. Vydali jsme se na pochod, a když jsme dorazili na místo, naši vojáci už nás očekávali, tleskali, vítali jsme se s kamarády. Uvedli nás do prostoru, uvítali nás několika slovy a dali nám informace, co se bude dít. Měli jsme už připravený stanový tábor, byli jsme rozděleni podle útvarů a každý dostal svůj prostor. V průměru nás bylo šest až sedm v jednom stanu, kde jsme bydleli. Začali jsme rozšiřovat a budovat celý ten prostor a tak se tam postupně soustředilo na šest tisíc vojáků, pozůstatků francouzské armády. Angličané se o nás poctivě starali, zásobovali nás a brzy jsme dostali anglické oblečení. Později jsme dostali anglické zbraně, ale trvalo ještě mnoho měsíců, než jsme dostali do rukou kulomet, to byl český patent. Když jsme ten první půlrok neměli zbraně, dělali jsme aspoň propagaci. Tančili jsme s Moravským krúžkem, hráli jsme fotbal proti Skotsku, Švédům. Dělostřelci pak dostali vzorky kanonů a počali jsme pochody a vojenský výcvik. Organizovali jsme různá cvičení v terénu, při kterých jsme cvičili anglické jednotky. My jsme dobývali nějaký objekt, Angličané jej chránili. My měli lepší triky, tak nám to šlo.“

Pravý výcvik v Lemingtonu

Z důvodu blížící se zimy bylo nutno zajistit vhodnější než stanové ubytování. Vladimír Maděra byl určen velitelem skupiny vojáků, kteří byli odvezeni asi sto kilometrů od Cholmondeley parku do prostoru města Lemingtonu, v jehož okolí začali stavět betonové základy pro budoucí tábor, který vyrostl z Angličany připravených montovaných baráků. „V Lemingtonu bylo naše velitelství a tam začal ten pravý výcvik. Cvičáky, denní rozkaz a podobně. Pokračovali jsme ve cvičení spolu s anglickými jednotkami, domobranou i s armádou. Tak tomu bylo po celý rok 1941. Tehdy tam přijela skupina vojáků, kteří mezi námi začali dělat propagandu a nábor pro zvláštní úkoly, jak tomu říkali. Tím se rozuměl výcvik parašutistů, který Angličané kromě pro Čechy organizovali také pro Francouze, Holanďany, Rakušany či Poláky.“

Snaha Anglie o spojení s protektorátem pomocí parašutistů

Anglie začala ztrácet spojení se starou vlastí, jejíž zpravodajská síť dodávala důležité zprávy i pro potřebu ostatních velmocí. „Udržet spojení s domovem bylo pro nás zásadním úkolem. Jelikož bylo všechno v obklíčení a pozemní cesta byla zdlouhavá a těžká, zbyla jedině cesta vzduchem pomocí parašutistů.“

Zraněn při parašutistickém výcviku

Vladimír Maděra už jako chlapec tíhl k letectvu, a tak byl českými důstojníky, kteří již znali jeho schopnosti, vybrán do parašutistických kurzů jako jeden z prvních: „Domácí odboj měl tehdy dvě radiostanice, Spartu 1 a Spartu 2. Sparta 1 žádala nové přístroje, informace, nové klíče a úkolem bylo dopravit to do Československa. Jedním z těch lidí jsem měl být já. Byl jsem také cvičen a v kurzu pro seskok padákem jsem se zranil. Předpokládalo se, že bychom mohli posílit domácí odboj. Ovšem v tom výcviku, kde se cvičily všechny národy, anglické počasí nedovolovalo pravidelné nácviky. Každou hodinu se měnilo počasí. Když jsme prováděli druhý cvičný seskok, já jako číslo jedenáct a můj velitel jako číslo dvanáct, chytl nás ve vzduchu takový poryv, který nás odnesl do nebezpečných prostorů. Já jsem naletěl na takový strom, těžce jsem se zranil, ale větve toho stromu mně zachránily život. Ten můj velitel spadl do kamenitého prostoru a zůstal mrtev na zemi. Mě odvezli do nemocnice, potom do ústavu, kde byla spousta válečných raněných. Já jsem se z toho prostě vykřesal a přišel jsem nazpět, nechtěl jsem demobilizovat. Ze seskoku jsem měl otřes mozku a porouchanou páteř. Následky mám dodnes, neslyším na levou stranu a šumí mi v uchu.“

„Mně prošli pod rukama všichni parašutisté, kteří byli připravováni a vysazení do Československa“

Začátkem roku 1941 vznikla „zvláštní skupina D“, která měla na starosti výběr budoucích parašutistů z řad vojáků československého vojska v Anglii, zajišťovala jejich výcvik a odesílání na naše území. Výsadkáři byli vybíráni podle náročných kritérií. Mezi hlavní požadavky patřil výborný fyzický stav, spolehlivost, dobrovolnost a doporučení velitelů. Vybraní poté procházeli tvrdým výcvikem, který je měl připravit pro nasazení na okupovaném území, většinou protektorátním. Úkolem Vladimíra Maděry bylo připravovat pro parašutisty materiální záležitosti: „Bylo třeba sehnat materiály, oblečení, které bylo v Anglii k mání, bylo docela jiného stylu. A my jsme museli dát takové vybavení, aby zapadli, aby se lidi prostě nelišili. To vybavení lidí, to byl můj hlavní úkol. Ale přitom jsme museli vymýšlet a konstruovat všecko ostatní. Jak zabalit materiál, museli jsme vymyslet ty systémy, ale nebylo to všecko dokonalé. Tenkrát anglické kulaté padáky měly velký výkyv, tak se vymýšlelo. Já jsem potom skákal, i když jsem byl zraněný. Ale já když jsem viděl tu potřebu, a stále se tam nenalézal nikdo jiný, kdo by mě vystřídal, tak jsem simuloval zdravého člověka, ale zdravý jsem nebyl. Já jsem si po čtvrthodinové chůzi musel lehnout třeba i v Londýně v parku, abych si odpočinul.“

Maděrovýma rukama prošli všichni parašutisté, kteří byli připravováni a vysazeni v Československu: „Vycvičili jsme na tři sta lidí, ale jenom kolem sto čtyřiceti bylo připravených pro operace. Do Československa bylo vysazeno tak přes sto parašutistů.“ Poněvadž stanice Sparta 1 a Sparta 2 byly před heydrichiádou likvidovány, došlo k přerušení spojení s domácím odbojem. Parašutisté už byli vycvičeni, ale potíže dělaly letouny, které měly za úkol parašutisty dopravit nad území protektorátu: „Angličané měli zastaralé letouny, které byly schopné překonat vzdálenost dvanáct set kilometrů, ale bylo potřeba provést nějaké úpravy. Dovnitř jsme namontovali nádrže s palivem, čímž byl ale letoun přetížen a nastaly potíže při startu. Tyto letouny byly pomalé, takže cesta z Anglie do Československa a zpět trvala pilotovi téměř čtrnáct hodin. Díky rebelii našich pilotů, kteří neustále prohlašovali, že v takových letounech nemohou bezpečně přepravovat lidi, jsme dostali pořádné čtyřmotorové letouny halifaxy, takže cesta se zkrátila na necelých devět hodin. Létat se mohlo jen v noci kvůli bezpečnosti při přeletu přes Německo. Některé letouny i s parašutisty byly sestřeleny. Stále ale přetrvávaly obtíže s počasím. Obzvlášť tragické bylo, když letadlo dosáhlo Československa, ale kvůli velké oblačnosti v prostorách, kde měli být parašutisté vysazeni, se muselo vrátit zpět do Anglie. Jedna skupina byla osmkrát nad Československem a pokaždé se musela vrátit. To nervové vypětí bylo pro celou posádku strašné. Oni nebyli zvyklí, v tom letadle nezdomácněli jako letci. To kličkování mezi barážemi ve výškách, souboje, to bylo dost práce pro cvičeného letce, natož pro normálního pasažéra. Mnoho lidí bylo proto nutno kvůli nervovému vypětí vyměnit. Ke konci už jsme ale měli hodně zkušeností.“

Rozhodnutí o provedení atentátu

Na situaci v Anglii v době uvažování o atentátu na říšského protektora vzpomíná Vladimír Maděra takto: „Churchill chtěl chránit Anglii před vpádem, který Hitler chystal, ale měl spoustu dalších úkolů. Musel budovat válečný průmysl, kasárna, nabrat nové vojáky. Anglie byla v té době osamocená. Sice ji tajně podporovala Amerika, ale ve válce s Německem byla jen Anglie. Churchill se nechtěl vzdát, ale Němci byli tenkrát mnohokrát silnější a on uznal, že poteče mnoho krve a bude to stát mnoho lidských životů. Dal pokyn k provádění růžných sabotáží, aby vznikal proti Němcům odpor a Angličané se stihli připravit a vyzbrojit proti vpádu německých armád do Velké Británie. Prezident Beneš, ministr obrany, vedoucí zpravodajského oddělení a další se seskupili a začali se radit, co bude nutno dělat. Pochopili, že když národ bude poslouchat Němce, budeme nepřátelé. Takže jsme museli něco podniknout, abychom dokázali naší vlasti pomoct.“

Říšský protektor Reinhard Heydrich hlásal, že český prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci a že český národ nemá ve střední Evropě co pohledávat. Tyto myšlenky se staly hlavním argumentem pro rozhodnutí spáchat na něj atentát: „On chtěl likvidovat nás, tak my jsme došli k názoru, že bude lepší, když my zlikvidujeme ho.“

Situace parašutistů před odletem z Anglie

Atentát na Reinharda Heydricha dostal krycí název operace Anthropoid a tuto diverzní akci dostala za úkol provést dvojice našich parašutistů: „Byli to rotmistr Jozef Gabčík, Slovák, a rotný Karel Svoboda, Čech. Karel byl ale do výcvikových kurzů volán později, musel si udělat seskoky, které prováděl těsně před stanovením data operace a těžce se zranil. Padák jej po výskoku odhodil obličejem na letoun, Svoboda dostal otřes mozku a byl z operace vyřazen. Operace byla plánovaná velmi rychle. Za čtrnáct dní měli být parašutisté vycvičení. Akci měli provést kolem 28. října, abychom světu oznámili, že nejsme spokojeni se záborem. Poté bylo nutno hledat náhradu za Svobodu, a tak Gabčík našel svého velkého kamaráda z války z Francie Jana Kubiše. Než se vycvičili a všechno se nachystalo, pozdržela se operace o dva měsíce. Zbraně, které později dostali parašutisté, prošly nejprve mýma rukama. Vedl jsem sklad, do kterého ty zbraně přišly, a parašutisté je ode mě fasovali. Musel jsem dohlížet na váhy, protože byla omezená hmotnost, kterou mohli unést.“

Den před odletem parašutistů ze skupiny Anthropoid bylo rozhodnuto, že se poletí novým letounem, který je schopný vysadit více lidí: „Dostali jsme rozkaz přibrat další dvě skupiny, tak jsme narychlo přibrali Silver A a Silver B. Členové skupiny Silver A Alfréd Bartoš, velitel, Josef Valčík, zástupce velitele, a Jiří Potůček, radiotelegrafista, měli za úkol dodávat prostřednictvím vysílačky domácímu odboji zprávy přímo z Anglie a informovat Anglii o dění doma. Dalším úkolem bylo organizovat protistátní skupinu v prostoru Pardubicka. Třetí dvoučlenná skupina Silver B byla přidělena pro úkol, který se heydrichiády netýkal. Jednalo se o diverzi zase v jiném prostoru. Silver A byla připravena, už měla nějaké lety. Silver B neměla průkazy, protože se s nimi nepočítalo, takže jsem jim narychlo připravoval doklady. Měli jsme za úkol dát na letišti parašutistům poslední instrukce, říct jim, podle jakých metod se bude šifrovat, adresy rodin, u kterých mohou být bezpečně přijati. 28. prosince 1941 jsme se s parašutisty rozloučili a 29. prosinec byl určený jako operační den. Poslední přání parašutistů před odletem znělo: ,Postarejte se, ať národ náš na nás nezapomene. Ať naše jména a činy jsou uvedeny ve školních čítankách.‘ Všichni věděli, že jdou za smrt.“

Poté, co parašutisté odletěli, dojížděl Vladimír Maděra do radiostanice poblíž Londýna, kde byl i s ostatními informován, zda přišly od parašutistů nějaké zprávy. Ty byly ale šifrované: „Dostali jsme je v zapečetěné obálce a převezli jsme to do štábu, kde bylo oddělení pro dešifrovaní. Kamarádi třeba utrousili, zda se už parašutisté ozvali, takže takto jsme se to dozvídali. Skupině Silver B se akce nezdařila. Ztratili materiál, lidé je nechtěli přijmout, ale naštěstí oba přežili. Jeden v koncentráku, druhý v Chřibech u partyzánů. Silver A všechny úkoly splnila.“

Popis průběhu atentátu na Heydricha

Atentát uskutečnili Jozef Gabčík, Jan Kubiš a Josef Valčík 27. května 1942. „Vyhledávali vhodné místo na trase z Panenských Břežan, kde Heydrich bydlel, na Pražský hrad. Nakonec, když trasu projeli, nejvhodnější místo našli až v Praze. Tak vyhledali tu zatáčku a všechno připravili. Tenkrát už tam byl Valčík, tak to dělali společně. Jenže v té hodině há, v době toho atentátu, se Heydrichova stráž pozdržela, protože paní Heydrichová stále něco posílala známým do Prahy. A Heydrich spěchal. On jezdil vždycky po osmé hodině a tenkrát se zdržel a vyjel ze svého sídla v Panenských Břežanech přesně v deset hodin a čtyři minuty. K zatáčce přijeli na kolách Gabčík s Kubišem, s aktovkou, s materiálem, v civilu oblečení, všecko připraveno. Gabčík samopal v ruce a přes ruku plášť, který v daném okamžiku odhodil. Kubiš zase aktovku s bombami, kdyby náhodou potřeboval dvě. Valčík byl asi tak sto metrů nahoře na protější straně a měl zrcátko a čepici, kterou by sundal v daném okamžiku. Tak je mohl pozorovat a na dálku jim dát zavčas signál. Jenže oni tam čekali od půl osmé a to byla dlouhá doba, tak ta opatrnost zmizela. No a najednou Heydrich jel, tak oni honem, honem. Takže když to auto v zatáčce přibrzdilo, Gabčík si stoupl před to auto jako náhodný chodec, odhodil plášť, samopal měl připravený a chtěl vypálit, ale samopal mu selhal. Pravděpodobně tou dlouhou dobou v aktovce a poté v trávě, nějaké smetí nebo hrkání. Náboj přeskočil, nešel do té hlavně, nešlo to. Tak on musel uhnout, aby ho nepřejel. Ale na to čekal Kubiš, chytil bombu a hodil ji. Netrefil do auta, ale do boku. Ale ta bomba byla udělaná z granátu, který byl s to rozbít pancéřovaný tank. Byla to výkonná výbušnina časovaná na tři vteřiny a ještě náraz. Ty střepiny z granátu a z auta se rozsekly a jedna ta střepina ho zasáhla. Heydrich v té době stál, jak se mu ta střepina zaryla do boku. Ještě sahal po revolveru, ale neměl jej připravený. Smůla byla, že v té době přijížděly tramvaje, tak se tam soustředila spousta lidí. Gabčík už si netroufal dostat se ke kolu, Němci už je poznávali, tak musel utéct, kam to šlo. Kubiš se prostřílel k tomu kolu a ujeli oba. Ovšem při tom zásahu byl Kubiš také zraněn střepinou do obličeje. Heydrich musel být nahodilým autem odvezen do nemocnice, kde po všech zásazích dostal otravu a zemřel. No a parašutistům se podařilo utéct každému jiným směrem. Gabčík volil stejnou cestu jako Valčík. Gabčík ale musel střílet, protože jej pronásledoval Heydrichův řidič. Setkali se proti sobě na rohu, Gabčík jej zasáhl, ale zase vběhl na tu hlavní třídu, kde proběhl ten atentát, a snažil se splynout s davem. Kubišovi se na kole podařilo dle plánu zmizet. Gestapo tam pak nastoupilo, všechno prohledalo, každou střepinku, kde byl Gabčíkův samopal, kde stáli lidi, všecko bylo v hlášení. Kubiš měl připravené dvě bomby v aktovce, další dvě byly na kole, které tam zanechali, protože Gabčík se ke kolu nedostal a to tam Němci na místě našli.“

„Jsme Češi, nevzdáme se!“

Po provedení atentátu se gestapo snažilo všemožně zjistit úkryt a totožnost pachatelů, ale národ mlčel. Gestapo dlouho nemělo žádnou zprávu, přestože vypsalo odměny pro ty, jejichž informace povedou k dopadení pachatelů. Zradou parašutisty Karla Čurdy bylo gestapo přivedeno na stopu rodině, která měla být s parašutisty ve spojení, a poté, co byla členovi této rodiny u soudu ukázaná uřezaná hlava jeho matky, prozradil místo úkrytu parašutistů. „Po dohodě s duchovními se sedm parašutistů ukrylo v pravoslavném kostele svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Kostel byl vhodný, protože měl podzemní krypty a tajné chodby. Parašutisté si tam dokonce udělali ústupovou cestu, ale po atentátu Němci obklíčili kostel v několika okruzích, když zjistili, kde se pachatelé nachází. Brzo ráno obstoupili kostel a začali je likvidovat. Parašutisté byli rozděleni. Vedoucí Adolf Opálka, Jan Kubiš a Josef Bublík strážili na kůru. Podnikli třiapůlhodinový boj, než byli svazky německých granátů zlikvidováni. Gestapo pak zjistilo, že jich tam musí být víc, tak podle plánů začali kostel prohledávat. Zjistili, že je tam ještě podzemí, tak odhrnuli koberec a hledali ty prostory. Chtěli, aby se parašutisté vzdali, oni odmítli. Proběhla střelba, byli povoláni požárníci, vháněli tam plyn, vodu, začal boj. V podzemí se ukrývali Jozef Gabčík, Jan Valčík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. V poslední chvíli se zastřelili. Pak si jejich těla prohlíželo celé gestapácké oddělení. Těla byla odvezena do ústavu soudního lékařství, byla nařízena pitva, odřezat hlavy a zachovat je jako anatomické preparáty. Postupně byli pozatýkáni faráři z kostela a odsouzeni k smrti. Já jsem se do kostela dostal 7. května 1945.“

Z Anglie do Sovětského svazu

S blížícím se koncem války se měnila také situace našich vojáků v Anglii. Na tuto dobu vzpomíná Vladimír Maděra takto: „Naše skupiny byly vycvičené, vybavené, tak jsme dostali zvláštní úkol provádět nějaké akce v Sovětském svazu. Koncem roku 1944 jsme byli připraveni odjet do Sovětského svazu. Byla snaha dostat se tam severní cestou kolem Norska a Švédska, ale tato cesta byla hodně nebezpečná, protože Němci měli stále dostatek válečného loďstva. Proto se volila cesta zespodu, ale ta byla dlouhá. Tak jsme vyčkávali a v roce 1945 na nás přišla řada. Mysleli jsme si, že v březnu budeme někde v Rusku na Volze, ale celou půlku února a březen jsme prožili v přístavech v Anglii, protože bylo potřeba naložit loď. Pluli jsme přes Gibraltar a Středozemní moře, ale nevěděli jsme, kde se vylodíme. Věděli jsme jen, že jedeme do Ruska a máme se těsně po převratu dostat do Československa s materiálem, který byl potřeba pro první poválečné dny. Proto k nám byl přidělen ruský velvyslanec, který nám zaručoval bezpečnost, jinak by nám Rusi materiál rozkradli. “ V dubnu se českoslovenští vojáci vylodili v přístavu Konstanta, odkud bylo potřeba zorganizovat přesun materiálu do Československa a postarat se o bezpečnost, protože hrozilo nebezpečí rabování.

Příjezd do rodné vlasti

Následoval přesun vlakem do Trebišova a odtud do Košic: „Po osvobození Košic jsme se na konci dubna přesunuli do Košic, kde měl generál Svoboda svoji štábní budovu, ministerstvo, které podporovalo naše jednotky, které bojovaly na Slovensku a šly na Ostravu. V Košicích jsme čekali na den, kdy bude osvobozena celá republika. V době osvobozování Moravy už jsme nakládali s úkolem popojet co nejblíže Praze. Už jsme byli na cestě a o Brno se ještě bojovalo. Když jsme tam 3. května po jeho osvobození dorazili, na Prahu jsme pokračovat nemohli, protože v prostoru Brna byl vyhozený velký most a Sověti řekli, že bude trvat čtyřicet osm hodin, než postaví nový.“ Toho Vladimír Maděra využil a rozhodl se s kamarádem podívat se domů na Velehrad. Kousek se svezli vlakem, pokračovali pěšky i na voze s hnojem. V rodném Velehradě se krátce setkal s matkou, která se vrátila z koncentračního tábora ve Svatobořicích, v němž byli internováni příbuzní vojáků ze Západu. Poté se Vladimír Maděra z Brna vydal vlakem do Prahy: „Někdo odjel do Prahy na Pražské povstání, ale my museli jet předat materiály. 6. května jsme byli u Prahy a 7. května jsme vjeli do pražských Dejvic na nádraží. Museli jsme najít prostory, kde vyložíme materiál. To byla hrozná práce.“

Po splnění tohoto úkolu se Vladimír Maděra začal starat o shánění informací o lidech zapojených do bojů: „Kanceláře jsme začali budovat na hlavním štábu v Dejvicích. Jako první jsem se z Pečkova paláce, kde bylo protiparašutistické oddělení, snažil získat nějaké materiály. Našel jsem ještě kouřící oheň. Snažili jsme vyzvat ke spolupráci příbuzné zahraničních vojáků. Do tisku jsme dali výzvu, že hledáme lidi, kteří byli zapojeni do bojů. Chodilo k nám tisíce lidí, kteří nám popisovali, s kým pracovali. My jsme potom museli vybrat a vyhodnotit, kdo patřil mezi naše lidi. Materiály jsme pak rozváželi pozůstalým do rodin. Jezdil jsem po republice, odkud mi lidé dávali zprávy, že někde nalezli válečné dokumenty, tak jsme kopali, vytahovali z vody a podobně.“

Tvorba výsadkového vojska

Komunisté, kteří se po válce postupně dostávali k moci, měli v plánu vybudovat výsadkové vojsko. Místa obsadili svými členy, kteří s tím ale neměli zkušenosti, a tak se začal plnit slib, který si dali zápaďáci: „Slíbili jsme si, že pokud se bude tvořit výsadkové vojsko, dáme se na to. Jednoho dne jsem dostal telegram od velitele Palečka: ,Laďo, situace je tady, všichni zkrachovali, tak je to na nás, abychom to dokázali.‘ Já už jsem byl tenkrát živnostník, tak jsem to oznámil klukům v podniku a odjel jsem. Přišel jsem do Prahy, kde se začal tvořit úřad ze známých schopných lidí. Už jsem za sebou měl nějaké anglické školy, tak pro mě to nebylo nic zvláštního. Rusové nás ale vyrabovali, takže bylo složité dávat něco do pořádku. Všechny schopnosti a síly jsem vrazil do shánění materiálu, poněvadž bez materiálového zajištění by výsadkové vojsko neexistovalo. Jednali jsme v zahraničí, žádali jsme padáky, letouny. Všichni nám slíbili, ale žádný nám nic nedal, tak jsme přišli na to, že to musíme vytvořit pomocí vlastních sil. Postupně jsme sehnali materiál, přesunuli jej do vojenských skladů a z toho jsme tvořili.“

Poněvadž výsadková vojska potřebovala v první řadě padáky, zaměřil se Vladimír Maděra právě na ně: „Já už jsem konstruoval padáky v Anglii, tak jsem našel pomocníky, studenty, dal jim úkol a kontroloval je. První výsadkový padák, který byl v Československu vyroben, byla moje konstrukce, jmenoval se V 1.“ Při práci musel řešit mnoho problémů: „V Praze najít objekt, kde by se vyrábělo, rozjet celou výrobu, sehnat schopné lidi, kteří to budou organizovat a dovedou práci odvést.“ Mimo padáky vymýšlel Vladimír Maděra také uniformy: „Každý měl jiné oblečení, ruské, anglické. Než se mně podařilo zavést červené barety pro parašutisty, dalo to práci. Komunisté tvrdili, že to je značka krve, tak proti tomu bojovali. Já jsem měl v komisích ministerstva, kde se o tom rozhodovalo, ostré výtky, ale když už jsem viděl, že neuspěju, tak říkám: ,Hoši, až budu mužstvu vysvětlovat, jak jsme dopadli při zavedení baretů, tak oni vezmou zbraně a dojdou tady na vás. To my neudržíme, to je taková nálada, že přijdou i sovětští vojáci. Oni se nakonec poradili a schválili to.‘“

Než se podařilo celý štáb zdokonalit, chvíli to trvalo, nicméně postupně bylo k výsadkovému vojsku přijato 3000 parašutistů: „Začali jsme s výcvikem. Já jsem chodil dělat instruktora pro seskoky. Mezi lidmi byl zájem vidět parašutisty, tak jsme museli organizovat při leteckých dnech seskoky v Plzni, Zlíně, Ostravě, na Slovensku, v Praze. Dařilo se nám a byli jsme uznávaní odborníci ocenění nejvyššími vyznamenáními.“

Situace po „vítězném únoru“

Na období po komunistickém převratu v roce 1948 vzpomíná Vladimír Maděra takto: „Komunisti začali vystrkovat všechny zápaďáky z úřadů. Popravili generála Heliodora Píku. Od nás na to doplatil parašutista Nechanský, který měl podíl na osvobození Prahy. Kluci začali utíkat, zatkli nám spoustu lidí. Díky naší tajné službě jsme se dozvěděli, že dojde i na nás. V roce 1949 byli velitel Paleček a náčelník štábu Krzák zatčeni a mě tam nechali jako tvořitele výsadkového vojska. Kamarádi mi říkali: ,Napřed musíš vycvičit několik komunistů a pak seberou i tebe.‘ Zatčen jsem byl v roce 1950.“ Komunisté vtrhli do Maděrova pražského bytu, kde bez jakéhokoliv protokolu vyrabovali veškeré dokumenty.

V komunistickém kriminálu

Vladimír Maděra byl v té době ženatý. S manželkou, která byla Angličanka, měli dceru a čekali dalšího potomka. Komunisté jej ale obvinili ze sabotáže, takže bylo nutno rychle jednat, aby se rodina dostala bezpečně zpět do Anglie: „Chtěl jsem její rodiče dostat z Anglie sem a vysvětlit jim, aby odvezli manželku s dětmi do bezpečí. Komunisti to všelijak narušovali, takže se sem její rodiče nedostali, a když mě potom zatkli, manželka s děckama tady zůstala. Všelijakými způsoby jsem se snažil dát jí zprávu, aby se šla poradit na anglické vyslanectví a aby se i za cenu rozvodu dostala domů, protože nevím, jak to se mnou dopadne. Mně totiž dávali sabotáže, že jsem byl cvičený proti komunismu. Manželka se potom dostala za těžkých okolností s dětmi do Anglie. Vězněný jsem byl tři roky na Pankráci. Loreta, to byla pověstná věznice. Pořád nějaké protokoly, já jsem nic nechtěl podepsat, ale oni to falšovali. Oni potom z toho, co jsem podepsal, ty protokoly různě řadili. Když jsem potřeboval nějaké spisy k rehabilitaci, tak jsem na to přišel, jak oni paklovali s tím vším. Zažil jsem samotky, tmavé komory a já nevím co všecko. Já jsem byl odsouzený na vazební dobu, kdežto Paleček dostal mnoho let.“

„Celá rodina byla utlačovaná, protože jsem byl zápaďák“

Po propuštění z vězení si Vladimír Maděra našel zaměstnání a zvažoval útěk do Rakouska, nicméně kvůli matce, která byla diskriminována, se rozhodl zůstat. Komunisté zřejmě chytili dopisy, které Maděra posílal do zahraničí, protože jej poslali pracovat do ostravských dolů: „V dolech jsem byl vedoucím skupiny razičů, protože jsem uměl zacházet s trhavinami. V sobotu a v neděli se pracovalo, brigády, neměl jsem čas jezdit za rodinou. V dolech jsem strávil patnáct let až do odchodu do důchodu, který mně nechtěli přiznat, protože prý není prokázáno, že jsem sloužil v zahraniční armádě.“ Jeho minulost postihla také děti, kterým nebylo umožněno studovat.

„Jejich přáním bylo, aby na ně národ nezapomněl.“

S odstupem téměř sedmdesáti let říká plukovník ve výslužbě Vladimír Maděra tato slova: „Parašutisté věděli, že jdou na smrt. Než nastoupili do letadla, přáli si, aby na ně národ nezapomněl. Aby byli v čítankách, aby se mládež dozvěděla, co se dělo. Já v rámci příslibů, že budeme plnit odkaz padlých, jsem povinen cokoliv z toho, co vím, povědět a doložit dokumenty, které mám k dispozici.“

Vladimír Maděra plní tento slib po celý svůj život nanejvýš svědomitě. Působí jako předseda Svazu bojovníků za svobodu v Uherském Hradišti, účastní se besed o druhé světové válce s žáky základních a středních škol a pořádá výstavy nejen u nás, ale také v Anglii. Je držitelem mnoha medailí a vyznamenání.