Vlasta Machová

„Já jsem v šedesátém osmém v srpnu byla na Festivalu mládeže v Sofii. Byly to nádherné závody. Dalo by se to přirovnat třeba k univerziádě anebo malým olympijským hrám. Tam jsme se měli ohromně dobře. Běhali jsme, měli jsme odpolední programy. Byli jsme fandit i dalším sportovcům, těm, co hráli volejbal, košíkovou a další sporty. Bylo to setkání mladých lidí. Vzali nás i na výlety. Sofie je město pod vysokou horou Vitoša, kam se jezdí i dneska na dovolené. Tam jsme prošli tu Vitošu. Zkrátka to bylo krásné. Bulhaři mluví jazykem, který je podobný ruskému jazyku, a my jsme se s nimi byli schopni rusky domluvit. Když jsme měli společné setkání, tak nám říkali: ‘Vy jste chudáci.’ A my se divili: ‘Proč bychom měli být chudáky? Jak jste na to přišli?’ ‘Vždyť vás okupují, vždyť je u vás skoro válka!’ Tak jsme na ně koukali, že u nás je přece mír, o čem to hovoří. Pak, když jsme přijeli domů 19. srpna, tak jsme byli klidní, nic se nedělo. Jednadvacátého ráno nás maminka budila se slzami v očích, že je válka.“

„Pan učitel mě přivedl k atletice. Přivedl mě do Ústí na tréninky. Já tam nechtěla chodit, protože jsem tam nikoho neznala. Takže když se mě potom zeptal, jak bylo na tréninku a já jsem mu řekla: ‘Nebyla jsem,’ řekl: ‘Pojď k tabuli, počítej.’ Když jsem měla počítat příklady, které jsme se ještě ani neučili, a já to zvládla, tak pak byl příště dějepis a to bylo trochu horší, na ten jsem se ani moc nepřipravovala. Pak jsem si řekla: ‘Tak tam začnu chodit a bude to!’ Takže jsem začala chodit na atletiku, a kdyby mi někdo za měsíc řekl: ‘Nebudeš chodit,’ tak bych to snad obrečela.“